Už jsi viděl Abrahama?
Čtení Genesis 22,1–4.9–14
Jan 8,51–58
Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“
Židé mu řekli: „Teď jsme poznali, že jsi posedlý! Umřel Abraham, stejně i proroci, a ty pravíš: Kdo zachovává mé slovo, neokusí smrti navěky.“ Jsi snad větší, než náš otec Abraham, který umřel? Také proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“
Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh. Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám. Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“
Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát a viděl jsi Abrahama?“
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“
Ježíš stojí na chrámovém nádvoří a vede napínavou rozpravu. O životě, o smrti a o tom, co má v životě takovou budoucnost, že s tím ani smrt nic nenadělá. Možná na takové hovory nemáme čas každý den, ale v neděli, v den Páně – v den Pána Ježíše – je dobrá příležitost si takové otázky položit a hledat na ně odpověď. Je tedy v té evangelijní scéně nějaký prostor i pro nás? A kde?
Potíž Janova vyprávění působí to, že ty, kdo Ježíše prostě neberou, namítají, že je to jinak, nebo ho obviňují ze klamavé propagandy a lži, označuje evangelista jako „židy“. Tedy jako příslušníky jiné náboženské skupiny. Jiné už pro něj a ještě víc pro nás. A právě nám se může stát, že své místo zaujmeme příliš lehce po Ježíšově boku. A už stojíme na straně pravdy proti lži. Na straně světla proti temnotě. Nám to je jasné, ti druzí jsou ignoranti, oči i srdce mají zastřené závojem neporozumění…
Evangelista Jan rád píše scénář svých hovorů s Ježíšem takhle černobíle schematicky. Abychom si ovšem své místo v životě a tváří v tvář Ježíši neusnadnili, aby bylo místo i pro naše problémy, pojďme si tam jakoby připsat svou roli. Pojďme si tam stoupnout. Ne ovšem jako nezúčastnění pozorovatelé, ani jako ti, kdo po boku Ježíše už mají všechny problémy vyřešené a otázky zodpovězené. (Pokud tu někdo takový je, klidně může odejít…)
Pojďme si tam stoupnout jako ti, kdo také potřebují Ježíši sdělit, jak to vidí, namítat mu, že udělali jiné zkušenosti, než on říká, a slyšet jeho oslovení… Koneckonců, Ježíš se dohaduje s židy, kteří mu UVĚŘILI. Tedy i ti, kdo se jeho slovem nechali pozvat k víře a svůj život nasměrovali podle jeho slov, se dostávají do role jeho hlasitých oponentů.
Když jsme se teď k té diskutující skupince připojili, nejprve se rozhlédněme, kam jsme se to dostali: Ten hovor je veden na nádvoří jeruzalémského chrámu. A jeruzalémská chrámová hora byla podle staré tradice právě tou horou, na niž Abraham vystoupal, aby tu podle Hospodinova příkazu obětoval Izáka. Právě na této hoře se (třetího dne) zcela překvapivě ukázalo, že Hospodin, Bůh Abrahamův nechce lidskou oběť. Vždyť tam sám ukázal na beránka obětního…
V bibli se chrámu také říká „dům Boží“. Je to místo, které Hospodin vyvolil, aby mu tu společenství víry sloužilo, v důvěře, že on je nablízku. Tady jste u mne doma. Ne kvůli tomu, že to je posvátné místo – ale protože vás k sobě domů zvu.
To ujištění „jste u mne doma“ i pozvání „u Boha je pro vás otevřeno“ bylo hodně nahlas a hodně jednoznačně slyšet právě od Ježíše. Právě tím Ježíš vzbudil víru a očekávání, když dával lidem zažít: Boží domov není vzdálený, ale docela nablízku.
Tady teď stojíme, obklopeni chrámem, Ježíšovými slovy i příběhy z té hory. Tady stojíme a posloucháme, jak Ježíš říká: Bude-li se kdokoli držet mého slova, smrti neuzří na věky.
Je to zaslíbení, je to pozvání. A dá se mu hodně lehce namítat. Stačí přizvat všechny své špatné zkušenosti. Čím je člověk starší, tím jich má víc, a zástup oponentů se rozroste na tisíce.
Copak si, Ježíši, s těmi tvými slovy každou chvíli nenabijeme ústa? Copak se, Ježíši, už někde podařilo natrvalo zvítězit lásce nad nenávistí? Copak si v tomto světě i v lidských srdcích daleko rychleji nezíská místo vychytralost, která myslí hlavně na sebe? Copak lidské rozhodování neurčuje v rozhodující moment strach ze silnějšího? Copak se v životě nedaří nejlíp těm, kdo pochopili, jak to v naší době chodí, a podle toho se uměli zařídit? Poklonkovat na správnou stranu a nahlas se přidat k právě panujícím názorům? Copak nám čas nebere síly, nepřipomíná nemilosrdně, že stačíme na čím dál míň věcí? A – copak si stejně každého nakonec nevezme smrt?
Námitek, podložených konkrétními, často velice bolavými zkušenostmi by tu opravdu bylo víc než dost. A ve světle těch námitek se Ježíš opravdu jeví jako lhář. To neznamená jen, že si vymýšlí, ale též, že se snaží zaujmout lákavými hesly, strhnout tak za sebou davy a odvést je do záhuby. Jak krysař, který svůdnou hrou na flétnu odvádí ve známé bajce zástupy.
A Ježíšovi oponenti mají ještě navíc docela zbožný argument: Copak jsi, Ježíši, větší persona než praotec Abraham? Koho to ze sebe děláš? Mluvíš líbivě jako svůdce, tvá řeč je nebezpečná jak krysařova flétna… Abraham umřel, proroci umřeli, nikdo se nevyhnul setkání se smrtí. Setkání s tou, která nakonec bere všechno. Jak můžeš tvrdit, že zrovna tvoje slova ubrání před smrtí?
Čím podloží Ježíš svou důvěryhodnost? Čím dokáže, že je víc než Abraham?
Ježíš nezačne vytahovat z rukávu trumfy a dokazovat, že je mocnější prorok, správnější náboženský vůdce, bohulibější svědek. Jeho odpověď říká něco jiného: Jestli to v nějakém spojení opravdu životodárně zajiskřilo, jestli lze v nějakém příběhu vystihnout, jak je to se smrtí a s životem, a jestli lze v nějakém příběhu vystihnout, jak se Bůh stává člověku domovem – tak je to v příběhu Abrahama – a v příběhu mém.
Když Abraham kdysi na téhle hoře zajásal, když tady zjistil, kdo to je Hospodin a že je opravdu člověku nadějí, dokonce i nadějí proti smrti, zajásal jako ten, kdo dohlédl k mému příběhu a zahlédl můj den… Jako bychom se s Abrahamem napříč časy potkali a pozdravili, říká Ježíš.
Cože? Diví se oponenti: vždyť ti ještě není padesát, a viděl jsi Abrahama? Padesátce se, jak známo, říká „abrahamoviny“. V spřáteleném Nizozemí dokonce protestanti o padesátiletých říkají: ten už viděl Abrahama. Ježíš se ale, jak známo, padesátin nedožil. Jak tedy může „vidět Abrahama“? Jak může dosáhnout na jeho zkušenosti, na jeho úroveň?
Abraham – zajásal jako ten, kdo zahlédl můj den, odpovídá Ježíš. Den Abrahamova jásotu na hoře Morija, den Abrahamova rozpoznání, že je všechno jinak, než se dosud jevilo, nese stejné označení jako den překvapivého vítězství Ježíšova. TŘETÍHO DNE se Abrahamovi ukázalo, že Hospodin není krvelačné božstvo, které se živí krví našich potomků, ale že nám budoucnost otevírá jako překvapivý dar. A třetího dne se na Ježíši ukázalo, že smrt nemá poslední slovo. Že lidská nenávist nezvítězila nad Boží láskou. Že smrt nezvítězila na budoucností, otevřenou tímhle Božím svědkem.
Tohle jak zjevení zajiskřilo na chrámové hoře, když si tu si skrze časy podávají ruce Ježíš a Abraham. Překvapení, že Bůh Abrahamův a Otec Ježíšův je v kritickém momentě o krok před námi: o krok před našimi představami, před našimi stokrát ověřenými zkušenostmi i vlastními možnostmi.
Nám, co se k té debatě připletli a mohli v ní uplatnit své připomínky, se tu vyřizuje: Čtěte si i ty příběhy o Abrahamovi jako příběhy toho Boha, jehož blízkost potkáváte kolem Ježíše.
Poslouchejte je s důvěrou, že i když zní křik a halas nesčetných špatných a hořkých lidských zkušeností, jichž jak známo s ubíhajícím časem přibývá, přece má cenu věřit tichému hlasu, který vedl a překvapoval Abrahama a který ztělesňoval Ježíš. Poslouchejte je jako blízkost pokoje, který vyhání z lidských srdcí strach a vysvobozuje z pocitu, že naše životní úsilí nic nezmůže a nic neznamená. Poslouchejte je jako ujištění, že člověk nemusí své postoje měnit podle hesla, kam vítr tam plášť, ale že může následovat Ježíše. Včas i nevčas. Poslouchejte je s důvěrou, že Ježíšův příběh se pro nás stává Božím domovem. Blízkostí Boha, který dává zahlédnout: Však ona láska nad nenávistí třetího dne zvítězila – a vposledu zvítězí natrvalo.
Však tu na světě nejste jen proto, aby vás omílal ubíhající čas a nakonec si vás vzala smrt,
ale abyste poznali a potkali blízkost Boha, u něhož máme domov. Amen.