Kázání Štěpána Hájka

Číslo

Text: Jonáš 3,10

I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil.

Bůh neučinil, co chtěl učinit. To je pozoruhodné. Logicky z toho plyne, že Bůh je v pohybu, jeho vůle má jakýsi svůj „vývoj“. Mění svá stanoviska, rozhoduje se podle situace.

Někdo by mohl říct – a je to vůbec Bůh, když jeho činy jsou odvozeny od chování lidského? Je to vůbec Bůh, když dělá něco jiného, než sám před chvílí chtěl? Je to vůbec Bůh, když se řídí podle vnějších okolností? Uznává snad, že je tu ještě něco objektivnějšího než je on sám?

Samozřejmě, lze se tak ptát; ale nemůžeme si nevšimnout, že bible se tak zrovna moc neptá. Bibli totiž vůbec nezajímá Bůh sám o sobě, sám v sobě – ale vždycky jen a jen ve vztahu k člověku. S trochou nadsázky můžeme říci, že bible nezná Boha bez člověka – jak je to ostatně zakódováno už v samotném jeho jménu: Jsem, který jsem s tebou; který jsem s vámi.

Ptejme se tedy raději trochu jinak; ptejme se, co je obsahem tohoto božího pohybu; co to pro nás znamená, že Bůh změnil názor, že zvrátil své vlastní rozhodnutí.

1. Viděl, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty. Impulsem, důvodem božího pohybu je tedy vidění, rozpoznání, že člověk je opravdu ještě schopen odvrátit se od zla, které páchá, a změnit se k dobrému. Že to ještě dokáže, opustit svou cestu zlou, že uslyší slovo prorocké, činí pokání a odvrátí se od násilí, které mu lpí na rukou. To je velká věc. Upřímné vyznání vin jistě potřebuje každý člověk pro své duševní zdraví, ale také i pro obnovu vztahů k druhým – v rodině i ve společnosti. Odvrátit se od zlého, které jsem páchal, přiznat to, nechat toho a začít nově – to má však dopad nejenom na samotnou naši osobnost či naše společenské vztahy, nýbrž ještě mnohem širší: má to vliv na trvání života, na zachování obce, města, má to vliv na celkový stav světa. O takové víře se zde svědčí: že na postojích každého z nás navýsost záleží; svým pokáním, odvratem od zlého mám vliv na boží vidění; každý z nás je důležitý, každý má svou cenu a může se podílet svým malým, ale zároveň rozhodujícím dílkem na boží naději pro člověka.

Činit pokání, odvrátit se od zlého, to tedy není pořád jenom nějaké trýznivé sebeobviňování a uplakané sebemrskačství, nýbrž je to zároveň i radost a mocná vzpruha: vyznávat viny není zbytečné, není to jen psychologická finta na sebe sama, ale má to obrovský dopad na všechno, co jest. Odvracet se od cesty zlé není jen má privátní záležitost, abych nebyl darebák a nepokazil si život, ale znamená to i dávat Bohu za pravdu, otevírat mu prostor, a tedy přispívat k těm nejkrásnějším věcem, které život nabízí a ještě může nabídnout. Copak jsme to nikdy nezažili, jak právě lidská pokora dokáže v určitou chvíli vyvolat úplný příboj lásky a krásy, moudrosti či euforie?

2. Když Bůh viděl, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. Vlastním obsahem božího pohybu, změny božího stanoviska, je tedy jakési „hnutí mysli“, které můžeme lidskou řečí jen těžko vyjádřit. V tom slovese, v té větě, se skrývá mnohé: boží radost, možná i úžas nad člověkem (na straně jedné), a zároveň lítost, bolest nad vlastním hněvem, nad oním rozhodnutím předešlým (na straně druhé). To je něco těžko popsatelného a přitom nádherného – asi jako když se nad někým strašně trápíte, když o něj zápasíte a jeho postoje převracíte ze všech stran, když se vám zdá, že už mu není pomoci a vidíte všechno černě – a pak najednou vás ten člověk neuvěřitelně příjemně překvapí, je mnohem ryzejší a poctivější a obdivuhodnější než jste si mysleli, a vás úplně zabolí, jak jste se v něm mýlili, jak jste mu křivdili, jak málo jste ho znali a jak malé šance mu přisoudili. Takto nějak Bůh litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil.

Je to tedy úžasné hnutí boží mysli, božského srdce, božího nitra, či jak všelijak nedokonale to můžeme nazývat. Ano, i střeva slitování mých pohnula se (Oz 11,8). Boží slitování, boží milosrdenství – o to tu běží. Bůh lituje, želí tvrdosti svého smýšlení o člověku a odvrací se od ní. Nevykonámť prchlivosti hněvu svého (Oz 11,9). V té starozákonní dichotomii božího vztahu k člověku (požehnání a zlořečení, vyvolení a zavržení) teď dochází k posunu: Hospodin se nechá přemoci svým milosrdenstvím. Střeva jeho slitování se pohnula, a kdo chce vidět ve Starém zákoně Krista, tak právě teď! Bůh lituje vlastního hněvu, boží pravda je tu definována (a už provždy bude) láskou. Láskou k člověku.

3. Nejenže Bůh lituje zla, které chtěl učinit, ale nakonec je skutečně neučiní! Ten boží pohyb není jen theorií, viděním, ale má dalekosáhlé důsledky! Boží milosrdenství se opravdu děje, člověk je přijat. Město žije, zkáza se nekoná, život trvá. To je nádherný výsledek božího hnutí, božího slitování, za který nemůžeme být nikdy dost vděčni: že navzdory všemu, co předcházelo, město dál pulsuje svým rytmem, život se nezastavil, člověk se může probudit do dalšího rána a pokračovat v tom, co včera započal.

Město veliké, plné násilí. Zlo stoupalo před boží tvář – všechno spělo k rozkladu a nikdo by se nemohl divit, kdyby to opravdu zkázou i skončilo. Ale nekončí. Bůh litoval, že chtěl učinit zlo, které ohlásil – a neučinil. To není zrovna obvyklý úhel pohledu: že bychom šli po Kobližné, po České, po Masaryčce, a uvědomovali si s radostí, že šance trvá; že zkáza včera nenastala, ačkoli jistě mohla. My můžeme tu dále žít.

4. Osten však trvá též. Varování nesmějí být brána na lehkou váhu. Řeč prorocká byla a je nutná. Bez prorockého slova Jonášova by příběh vůbec nedával smysl. K božímu slitování bychom nedošli, nebýt Jonášova volání, a stejně tak – nebýt pokání občanů, od nejmocnějšího až po nejmenšího. Bylo by velkou chybou, kdyby někdo usoudil – no vida, Pán Bůh se stejně nakonec slituje, nechá nás být, takže o co jde, jedem dál ve svých skrčkách, piklích i zločinech.

Nikoli! Bůh nás nenechá být, ale zápasí o nás a bude zápasit. O kvalitu našeho života! A bez naší ochoty opustit cesty zlé, zůstalo by boží slitování jen lacinou a prázdnou náboženskou poučkou. Však taky (když trochu nefér použiju ilustraci historickou) z Ninive jsou dnes jenom rozvaliny.

5. Nikdo z lidí, ani ten nejhorší, není předem na odpis. Žádná obec, ani ta nejzločinnější, není předem ztracená. Neboť i tam, kde násilí lpí lidem na rukou, i tam, kde spáchané zlo křičí k nebesům, i tam může dojít k zasažení prorockým slovem a odvratu od cesty zlé. Boží slitování je možné všude, neboť je svobodné. Slituji se, nad kým se slituji.

Ani my tedy neodpisujme nikoho předem. Boží naděje pro člověka je víc než bývalý, zastaralý boží hněv.

Takto tedy je Bůh v pohybu. V pohybu kristovském, který zdaleka neskončil, ale naopak – má kam směřovat. Jak říká epištola: Bůh chce, aby všichni spaseni byli a ke známosti pravdy přišli. Amen

Husovice 17. 4. 2005