Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno – neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy… Kristus vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.
Epištola Židům 9,15.24b–28
Od dob apoštolů se křesťané jednak vyrovnávají s eschatologickým uskutečňováním kralování Božího, tj. dávají místo Boží svrchovanosti na rozcestích a v krajnostech svého života (eschaton), jednak se vyrovnávají se zánikem tohoto světa, jak dobře prorocky viděl už Jan ve vyhnanství na pustém ostrově, když surrealisticky popatřil pod povrch a na dno současnosti každého času…
Svět bez Boha – lidmi konstruovaná náhražka světa Božího, v níž Bůh jako by nebyl a jíž člověk jen podvádí sám sebe – hyne i se svými žádostmi a tužbami, byť se zdály sebeosvícenější. A církev – společenství víry ve jméno Ježíš – jako tělo Kristovo vždycky, bez ohledu na čas a prostor, a nezávisle na vědomí lidí, co že se to s nimi děje, tedy nezávisle na dějinách jejich světa, vstupuje do nebeské slávy a vnímá ve svých údech předposlednost a oklamavatelnost pozemské reality. „Já, budu-li povýšen od země, všecky potáhnu k sobě,“ říká Ježíš (J 12,32) a stojí si v slovu. Viselec ve světě lidí, avšak ve světě Božím vzkříšený Pán slávy na pravici Otce. Navzdory všem, jimž se zdá, že lodička církve pro své nahoru a dolů na vlnách v bouři času vlastně nikam nepluje a jen si tak bloudí „kam vítr, tam plachta“, ON ty své, kteří jeho hlas slyší, k sobě přitahuje a za sebou vede.
Bez této jistoty, bez pevné Boží ruky na kormidle, by samozřejmě bylo naivní se domnívat, že máme ještě něco společného s těmi, kteří kdysi na jeho pokyn vypluli, nebo s těmi, kteří staletí po nich v bouřlivých mezičasech plavby vydávali o Bohu Králi svědectví. Není-li naše víra sebenasazením a existenciální angažovaností inspirovanou odjinud (tedy Duchem ne tohoto světa) a není-li křest znamením nového narození ven ze světa bez Boha do světa Božího, nejsme-li zaposloucháni do tohoto hlasu a Slova od počátku, tvoříce jedno tělo (anebo aspoň jeden oblak svědků) s věřícími už od Abrahama, pak odkázáni sami na sebe se raději pusťme neprodleně do koncipování zas nového mesiášského postoje a východiska po svém a době přiměřených způsobů tváří v tvář lidskému světu v jeho tentokrát postmoderní fázi. Protože pak jeho realita nám vskutku zbývá jako jediný hybatel a inspirátor a držitel klíčů od všeho a realita poslední a míra všech věcí…
Nebylo by to poprvé, kdy církev, jako dílo a uspořádání lidské, svým zvlažněním a vyprázdněním evangelia (tj. zvěsti o Bohu Králi jedině svrchovaném) a zploštěním vlastní zkušenosti víry se přizpůsobuje a dospívá ke zradě Božího zjevení spásy. V modlářském respektu před lidským světem, jako před skutečností pravou, se studem pak taková církev shledává, že stará víra už nevyhovuje a vyhovovat nemůže, protože jsme přece dál a staré nám dávno nemá co říct. A tak zbavte nás jí konečně ve jménu lidské, tak draze zaplacené poučenosti o míru a nenásilí, o pluralistickém soužití kultur, o nezastupitelných hodnotách žen, o ekologické citlivosti, o novém ekosociálním ekonomickém myšlení atd. Seberte nám starou víru, není pro nás dobrá dost (jak se zdá např. Pavlu Otterovi, faráři v Hradci Králové – Protestant 3/94).
Prozřeli jsme a víme své, se všemi důsledky až po to schovávání se zamindrákovaného Adama. Zdá se nám, že jsme trapně nazí a jako prosťáčci Boží zalézáme zahanbeni postmoderní hitparádou palčivých témat a aktuálností, které hýbou světem – naší skrýší před Bohem.
Boží „Kde jsi?“ však ještě neutichlo. A Kristus zůstává „prostředníkem Nové Smlouvy, aby ti, kdo jsou povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno; neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů spáchaných za první Smlouvy,“ četli jsme v epištole.
„Vykoupení“ vždycky znamenalo vysvobození z cizí moci. Z moci odcizující a nepřátelské Bohu i člověku. O to jde od začátku. Už od vyvedení z egyptského otroctví, dodnes. Vždy ve znamení krve – připomenutí, že duch je obživující podstata smlouvy, nikoli litera. Jde o dynamické bytí a ne bezduchou příslušnost; o proces a děj, o pouť jako směřování od východiska k cíli, kde krok za krokem rozhoduje dnešní úkol a poslání; a ne pouze deklarování jiného, změněného, vylepšeného stavu (statu amnestovaných), nebo pouhé vytýčení cílové směrnice „na shledanou jednou v nebesích“. Jde o každodenní drama: „Svatí buďte. Buďte, stávejte se mým lidem, tak jako já jsem dnes a denně vaším Bohem.“ Proto ta krev, mající v sobě duši a život. Krev oběti jako vyznání a obnova existence a živé angažovanosti ve Smlouvě. Už v té první, protože hřích a stará bezbožnost se o člověka ucházet nepřestává, vyprázdnění a smrt ustavičně hrozí.
V plnosti času pak přichází prostředník Smlouvy nové; vnitřní změny člověka a jeho osvobození zevnitř: „Dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.“ (Žd 10,16–17) Středem a prostředkováním tohoto nového obecenství s Bohem a vztahu k němu je oběť Kristova. Jeho krev jednou prolitá – ne daň Bohu, ale znamení našeho vcházení i vycházení – ruší smrtonosné odcizování se člověka v hříchu. Ježíš umírá, aby po svém změnil naše srdce k dobrovolnosti. Abychom svlékli to staré a oblékli se v Krista (Ř 13,14; Ga 3,27), v onoho nového člověka, podle Boha stvořeného v spravedlnosti a svatosti pravdy. (Ef 4,24)
Není jiného spasitelného modelu, vzorce nebo podobenství pro člověka dob minulých i těch, které prožíváme a které přijdou. Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, abychom byli a zůstávali v jeho pravdě, která se slitovává a odpouští, a tak zpřítomňovali jeho spravedlnost uprostřed převráceností světa tohoto; pro lásku Boží ke světu, který stvořil ON. Není jiné záchrany a spásy těch, kteří na něho očekávají. A není větší a účinnější angažovanosti pro lidi každého věku – i tohoto. Amen