Text: Ez 37,1–14
Čtení: Jan 20, 19–23; Skutky 2,1– 20
Ez 37,1–14
Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým Duchem odvedl pryč a postavil mě doprostřed údolí plného kostí. Prováděl mě mezi nimi kolem dokola, a hle – celá ta pláň jimi byla poseta a byly úplně vyschlé. „Synu člověčí,“ řekl mi, „mohou ty kosti ožít?“ „Panovníku Hospodine,“ odpověděl jsem, „to víš ty.“ Tehdy mi řekl: „Prorokuj o těchto kostech a řekni jim: Suché kosti, slyšte slovo Hospodinovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás přivedu ducha, abyste ožily. Dám na vás šlachy a pokryji vás masem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha, abyste ožily. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, náhle se ozval hluk: kosti se s rachotem začaly připojovat jedna ke druhé. Viděl jsem, jak se pokrývají šlachami a masem a jak se svrchu potahují kůží. Ducha však v sobě neměly. Tehdy mi řekl: „Prorokuj k duchu. Prorokuj, synu člověčí, a řekni mu – Tak praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, ze čtyř stran a dechni do těchto pobitých, ať ožijí!“ A když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vstoupil do nich duch a ožili. Postavili se na nohy a byl jich obrovský, nesčíslný šik.
„Synu člověčí,“ řekl mi potom, „tyto kosti jsou celý dům Izraele. Říkají: ‚Naše kosti vyschly, nemáme žádnou naději, jsme ztraceni.‘ Nuže, prorokuj a řekni jim – Tak praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby; z těch hrobů vás vyvedu, lide můj, a přivedu vás do izraelské země. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin – až otevřu vaše hroby a z těch hrobů vás vyvedu, lide můj. Vložím do vás svého Ducha, abyste ožili, a dám vám spočinout ve vaší zemi. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin. Jak jsem řekl, tak učiním, praví Hospodin.“
Povídá se, že kdysi debatovali nad Ezechielovou knihou čtyři moudří rabíni. Našel jsem tu historku v kázání jednoho staršího kolegy, prodávám, jak jsem koupil: Řešili otázku, co se stalo s těmi oživlými lidmi poté, co do nich vstoupil duch, oni nabrali dech a postavili se na nohy. První rabín povídá: „Oni ožili a vzápětí hned zemřeli. Neboť pouhé ožití stačí jako důkaz Hospodinovy moci. A lidé se mají na svět rodit přirozeným způsobem.“ Druhý rabín namítne: „Ano, oni ožili jen nakrátko, ale dříve než zemřeli, zazpívali Bohu chvalozpěv na jeho moc a slávu. Neboť se sluší chválit Pána a Dárce života.“ Třetí učenec nesouhlasil: „Ba ne, oni ožili a žili pak ještě mnoho let a naplnilo se na nich prorocké zaslíbení. Založili rodiny a podle Božího slibu přesídlili do izraelské země.“ A k tomu čtvrtý rabín pohotově dodá: „A já jsem jedním z jejich potomků.“
Tenhle komentář k nejznámějšímu starozákonnímu textu na téma vanutí Ducha se vlastně náramně hodí jako model přístupu k události seslání Ducha svatého tehdy o jeruzalémských Letnicích.
První názor říká vlastně, že to byla jen výjimečná událost, neopakovatelný Boží projev, který je velký právě tím, jak je ojedinělý. Stačilo přece také jen jednou, aby Hospodin při stvoření vdechl Adamovi do chřípí ten samý Ruah – dech/ducha života, nemusí to opakovat znovu a znovu. A na nás je, abychom pamatovali na svůj počátek, který leží v Bohu – a to aby nás motivovalo v životě.
Druhý názor zdůrazňuje chvalozpěv na Boží moc a slávu – vpodstatě dává té události gloriolu výjimečnosti, stejně tak jako my zpětně pohlížíme na dobu prvotní církev jako na dobu plnou slávy a moci Boží, dobu krásnou a vlastně ideální. Přičemž trochu zapomínáme, že z Písma lze docela dobře vyčíst, že i první křesťané byli, stejně jako my, lidé plní chyb a jejich společenství se v podstatě od začátku potýkala se závažnými problémy.
Třetí a čtvrtý rabín soudí, že vanutí Ducha není něco, po čem se máme ohlížet do minulosti, respektive jeden řekne, že to celé má pokračování, a druhý mu do toho radostně vpadne s takovým vpravdě charismatickým výkřikem „My jsme přece to pokračování!“ :-)
Kdo znáte trochu moji osobní historii, asi víte, kde se pravděpodobně vidím já, ale rád bych se zastavil nad tím, co tato historka neříká, možná proto, že se to rozumí samo sebou – a sice, že se rokující rabíni pravděpodobně navzájem neodsoudili za své názory, rozešli se domů a za týden se setkali zas k další, třebas bouřlivé, debatě nad svatými Písmy.
Pravděpodobně ten nadšený optimista neodsoudil svého kolegu jako takzvaně „vyduchlého“, a ten rozvážnější neoznačil svého kolegu za „čáryzmatika“, což je oboje vlastně velmi vtipný vnitrokřesťanský slang, nepadly facky, nikdo se netrhnul a nezaložil si společenství sám pro sebe a pro sobě milé názory a nikdo nikoho odnikud nevylučoval. Ti čtyři se sešli jako Židé, otevřeli Písmo jako Židé, zhádali se u něj – jako Židé, jako Židé se rozešli a jako Židé se opět znovu setkali.
Tohleto v naší křesťanské ekumeně upřímně řečeno vůbec nezvládáme a je jen jednou z našich mnoha ostud, že důvodem hádek jsou otázky, které by nás měly spíše spojovat. Zažil jsem kazatele, kteří se snažili vanutí Ducha s přesnými parametry jeho konkrétních projevů ve svých společenstvích vynutit, a zažil jsem i takové, kteří nastavovali písemně řád svého sboru tak, aby se tam rozhodně nic podobného nedělo – obojí asi bylo Pánu Bohu k smíchu.
U textů s tématem vanutí se ale často zapomíná na okolnosti popsaného Božího jednání. Suché kosti jsou obrazem absolutní zuboženosti a zmaru, ztráty veškeré naděje. V Janově verzi Letnic se zase text odráží od situace, kdy demoralizovaní a skleslí učedníci sedí za zamčenými dveřmi schlíplí jak zmoklé slepice. Ve Skutcích apoštolských to tak depresivně nevypadá, ale i zde až do času chybí odvaha podnikat jakoukoliv akci pro věc evangelia tam venku za dveřmi. Vypadá to, že tohle je naše pozice: Obdarovávanými se stáváme ve stavu neutěšenosti a nepřipravenosti, někdy až ve stavu, kdy to vůbec nevypadá na nějakou další smysluplnou existenci. Skoro se mi chce říci, ano, toť pravý a spolehlivý základ naší ekumenické spolupráce: Ani ne tak pýcha na vlastní specifika a hrdost na svou církevní identitu. Základ naší ekumenické sounáležitosti je to, že jsme na tom všichni úplně mizerně a potřebujeme vanutí Ducha, jinak to nebude dávat smysl.
Samozřejmě bych si přál, aby po tom nekontrolovaném letničním nadšení a chvále Boží, jak je popsáno v té 2. kapitole Skutků, přicházelo vždy tak hluboké a promyšlené zvěstování, jaké vzápětí předvede Petr. Je skutečně vzácné vidět ve společenstvích církve obojí najednou. Nemůžu si to nijak vynutit, naštěstí to nemůžu v okamžicích obav o řád a kázeň ve společenství ani zakázat. Co můžu, jak věřím v jednotě s vámi, prosit slovy Davidova kajícného žalmu: Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Amen.