O rodině
Text: Izaiáš 57,8
Iz 57,8: Neskrývat se před vlastní krví.
Rodina, rod, národ. To jsou posvátné hodnoty. Někdy až moc.
Je dobré pro člověka někam patřit. A být si toho vědom. Být na to, kam patřím, hrdý. Ale uvažujme též o takových slovech našeho Pána jako: nepřítelem člověka je jeho vlastní rodina, anebo: žádný prorok není přijímán ve své vlasti. Těmito dvěma vymezeními – na jedné straně úcta, loajalita, souručenství, a na druhé straně rozkol se soukmenovci, s rodinou, s rodem až i národem a vlastí – nechť je vymezena tato úvaha.
Přiznám se, že lehce závidím lidem, kteří mají silné rodinné vazby a hezké příbuzenské zázemí. Líbí se mi u některých mých kamarádů, jaké provozují i v pokročilejším věku velmi živé a bezprostřední kontakty se svými sourozenci. Obdivoval jsem taky souručenství a solidaritu rodin u Čechů, krajanů z Kazachstánu, když jsem se podílel se na jejich repatriaci.
Když se občas zamýšlím, proč lidé nenáviděli a nenávidí Židy, docházím k závěru, že je to kromě jiného nezvládnutá závist. Závidí jim jejich dějiny, paměť sahající hluboko do minulosti, ukotvenost, fixovanou historii, identitu zakořeněnou v širokém a napříč staletími přetrvávajícím společenství. Fakt, že vědí, kam patří. Nenávist nacistů vůči Židům se dá vysvětlit mimo jiné právě touto závistí. Proti myšlence vyvoleného národa se pokusili postavit a násilně zavést vyvolenost germánské čili „panské“ rasy. Podobnou averzi a také podobně motivovaný odpor mívají lidé vůči šlechtickým rodům. Závidí jejich příslušníkům to, že vědí, kam patří, že mají svou minulost, paměť, životní moudrost předávanou z generace na generaci, zkušenosti nejrůznějšího druhu (včetně schopnosti zacházet rozumně s majetkem).
Solidarita v rámci národa, uvnitř rodového klanu, pomoc v rámci příbuzenstva, to jsou krásné věci. Co však dělat, když vás bratr obelhává? A co když se někdo z těch nejbližších vydává na špatnou cestu? Pak už přece nelze „držet basu“ za jakoukoliv cenu. Musíme se tázat, kam až může zajít láska k rodičům, láska k dětem, láska k dalším příbuzným, k rodu a národu, v čem ještě být solidární a kdy už nelze „držet basu“ a taky – lidově řečeno – „držet hubu“, kdy je třeba se zjevně distancovat.
Po druhé světové válce nastala perzekuce německy mluvícího obyvatelstva. A představitele státu ani převážnou část obyvatelstva nezajímalo, že mezi pronásledovanými jsou lidé, kteří kladli odpor nacismu, a také jeho oběti, například německy mluvící Židé, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Málokdo si uvědomoval, že je zločinem držet basu a snad i zbraň v ruce spolu s českým lidem, mlčet a nechat mluvit ty, kteří ke slepé, celoplošné mstě vyzývali. Jsou vypjaté okamžiky v historii, kdy je třeba se s vlastním národem rozejít, lépe řečeno: postavit se proti němu. Takovým člověkem, který odmítl poválečné davové šílenství a aktivně se postavil na stranu nespravedlivě perzekvovaných, byl evangelík Přemysl Pitter.
Chybné je vždy nadřazování národnostního principu nad princip občanský: uplatňování práva na základě národnosti, tedy jakéhosi pokrevního pobratřinství, zbavování občanství na základě národnosti a jazyka, faktická i právní ignorance násilí na spoluobčanech jiné národnosti.
Rodina, národ, vlast čili patria, anebo rodná zem… to jsou hodnoty, za které se někdy pokládá život… Někdy ale příslušníci téhož národa dovedou spoluobčana mučit, věznit, zabíjet, jako se to dělo u nás v 50. letech. A někdy si i většina volí za své představitele takové osoby, které výslovně chtějí pošlapat právo a demokracii. A tak se i v naší zemi a v naší době opakovaně a z nejvyšších míst ozývá: Pryč s uprchlíky. My jsme vlastenci. Pryč s kosmopolitismem a multikulturalismem. Pryč s nepřizpůsobivými. Pamatujte především na naše národní zájmy! Čechy Čechům! Atd. Atp.
Od lásky k národu není zas až tak daleko k národovectví, k úchylnému patriotismu, k nacionalismu, fašismu a rasismu. Najednou se vynořuje ono posvátné MY a komplementárně k němu nenáviděné ONI.
Co k tématu láska k rodině, k národu, k vlasti říká Písmo? Vyjděme od Desatera! Páté přikázání Cti otce svého i matku svou zná asi každý. A jakmile dojde na výklad, hovoří se oprávněně také o úctě nejen k rodičům, ale i k prarodičům a dalším předkům, k otcům v širším slova smyslu. A připomeňme si, že respekt k těm, kteří byli před námi a díky nimž jsme na světě, se pojí se zaslíbením: „aby se prodlili dnové tvoji na zemi“, „abys byl dlouho živ“. Je to pochopitelné, nelze růst bez kořenů, nelze dorůst jakéhokoli ovoce bez kmene a větví, je smrtelně nebezpečné podřezávat si pod sebou vlastní větev.
Jedna věc se ovšem nepodařila ani kralickým a ani novodobým překladatelům v tomto přikázání. A tou je použití slovesa ctít. Sloveso ctít obsahuje v českém překladu tradičně již třetí přikázání: nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti – míní se rytiny, modly, obrazy – , a je tedy pochybné, když se totéž slovo objevuje v rámci celku Desatera ve spojení s rodiči: cti otce svého i matku svou; notabene když se v hebrejském originále jedná o dvě odlišná slova. Ve třetím přikázání následuje za slovesem klanět sloveso s významem „sloužit“, zatímco páté přikázání stojí na slově, jež souvisí s vahou, závažností, uvážlivostí. Místo „cti otce svého i matku svou“ by se tak mělo raději překládat: Ber vážně svého otce i svou matku! A to je něco jiného než uctívání, ctění, bezvýhradná až nábožná úcta, nekritická recepce, slepá poslušnost, servilnost až za hrob. Své předky je třeba vnímat se vší vážností, ale to neznamená nebýt kritický. Naopak, právě proto, že je beru vážně, musím být kritický.
Někdy jsme nabádáni, abychom nekritizovali předchozí generaci: vždyť jste nezažili to co oni, nemůžete vstoupit do jejich kůže a do doby, v níž žili; nic o tom nevíte… nic jste neprožili… Tak například předseda Asociace spisovatelů v nedávné době prohlásil, že jsme přece „cucáci“ a nemůžeme soudit umělce a další, kdo podepsali tzv. antichartu. Nikdo tyto lidi nechce soudit, alespoň já ne, ale to přece neznamená, že nelze hovořit o tom, jak se v kritickém okamžiku zachovali. Je třeba o jejich případných selháních vědět – nikoli abychom soudili, ale proto, že se jedná o generaci nám předcházející, že jsou to naši otcové v širším slova smyslu, a my jsme tedy této generace produkt, ať chceme či nechceme. Právě kvůli přikázání „berte vážně své otce a své matky“ se musíme zabývat tím, kdo byli a jak jednali či nejednali.
Jako markantní příklad takového kritického „ctění“ čili vážného a uvážlivého vnímání vlastních rodičů bych rád upozornil na postoj Niklase Franka, jehož otcem byl Hans Frank, zvaný krakovský řezník, který měl na svědomí miliony vyhlazených polských židů za Druhé světové války, a proto také byl popraven na základě rozsudku Norimberského procesu. Niklas Frank bere svého otce i svou matku vážně, a právě proto ve svých textech odsuzuje jejich pronacistické počiny a zločiny. Niklasovy knihy a veřejně vyslovené myšlenky jsou závažným příspěvkem k tomuto tématu.
Rodiče a příbuzní jsou každopádně ti, kteří si zaslouží větší přízně, pozornosti a vnímavosti než cizí. Tak třeba Izaiáš vyzývá svého posluchače, aby se neskrýval doslova před vlastním „masem“, a vykladači se shodují v tom, že jde o příbuzné. Tak to koneckonců chápe i ekumenický překlad Bible: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“ Tou krví míní pokrevní příbuznost.
Propojení s předky je tajemná skutečnost a v Písmu se tato tajemnost vyjádří mimo jiné průpovědí „být připojen ke svým otcům“, užívanou v souvislosti se smrtí, počínaje Božím slovem k Abrahamovi: „Ty pak půjdeš k otcům svým v pokoji; a pohřben budeš v starosti dobré“. U Jákoba ulehnutí k otcům – zdá se – předchází vlastnímu pohřbení jeho ostatků: „Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě.“ (Genesis 47,30)
Vazba na předky a soukmenovce je velká. Nicméně neměla by být bezvýhradná, totální, nezpochybnitelná. Někdy je propojení s předky tím, co je spíš za trest, něčím negativním, aspoň v prvním plánu. Za zmíněnou zápovědí modlářství z Desatera se objevuje známý dovětek: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí…“ A dodejme, že možná právě proto navštěvuje nepravost otců na synech, protože ti synové nevzali svoje otce dostatečně vážně, nezabývali se dostatečně kriticky tím, kdo vlastně byli jejich předci! A tak třeba i nevědomě opakují jejich hřích, vezou se, pokračují v přejatých stereotypech, jdou dál chybnou cestou. Jestliže Bůh navštěvuje, dohledává, střeží… nepravost otců na synech, pak zřejmě proto, aby se tito zastavili, aby přestali páchat špatné věci, aby se odvrátili od toho, co se zdá být nutností, k čemu jsou hnáni jakousi setrvačností, hlasem krve, osudovostí.
Jsou věci, kvůli nimž není žádoucí být připojen k otcům. Některé věci se prostě po otcích opakovat nemají. Například za situace, do níž hovoří Ježíš:
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo…“ (Mat 23,29–34) Pokračovat ve zvrácené tradici otců znamená být hadem, hadím plemenem.
Tradice může být chybná, nebezpečná, zavrženíhodná. Tradice je vše, co se předává z generace na generaci, vědomě i nevědomě, výchovou i tělem, řekněme geneticky. Jestliže se v církvi hovoří o tzv. dědičném hříchu,
pak to znamená, že hřích kazí, korumpuje tradici, to co se prostě nejrůznějšími způsoby dědí a předává. Víme, jak je někdy těžké překročit stín vržený rodiči, jak je těžké vypořádat se s výchovou a s rodovými zátěžemi.
U proroků se objevují apely na někdy až radikální rozchod s tradicí otců. Před Bohem stojíme každý sám za sebe, jak praví Ezechiel:
„Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby‘? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.“ (Ez 18,2–4)
A tu se vracím k tomu, co bylo citováno již na začátku a co hovoří asi nejsilněji pro rozchod s rodem, rodinou, s těmi po kralicku domácími: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘.” (Mat 10,34–36)
Jak si obě polohy, ty protichůdně působící postoje vůči rodině, rodu, národu dát dohromady? Rodinné vazby a kmenovou sounáležitost nelze zpřetrhat, avšak právě z lásky k nejbližším a z lásky k národu je třeba být kritický! Neomlouvat nepravosti, lži svých soukmenovců, nedržet falešnou basu. Vezměme v potaz například naše veřejně známé současníky, bratry Okamurovy. Tomio se dal na pochybnou politickou cestu a jeho bratr Hayato, setrvávaje v bratrské lásce, přece se od jeho postojů veřejně distancuje.
Uvědomme si, že nejsme-li ochotni být vůči zlu kritičtí, třebas i s ohledem na příbuzenské svazky, stáváme se spoluviníky. Do debaty již uvedený Ezechiel nám připomíná jednu veledůležitou věc:
„Když bych já řekl bezbožnému: Smrtí umřeš, a nenapomenul bys ho, ani nemluvil, abys ho odvedl od cesty jeho bezbožné, proto abys ho při životu zachoval: ten bezbožný pro nepravost svou umře, ale krve jeho z ruky tvé vyhledám. Pakli bys ty napomenul bezbožného, a neodvrátil by se od bezbožnosti své, a od cesty své bezbožné, onť pro nepravost svou umře, ale ty duši svou vysvobodíš.“ (Ez 3,18–19)
Přirozená láska v rodině a mezi nejbližšími je příležitostí ke společnému otevírání se pravdě. Milost Boží pak završuje přirozenost: přirozené rodové vazby přerůstají do duchovního společenství. Příbuzenská solidarita však v žádném případě nesmí zastiňovat pravdu. Je-li tomu tak, nezbývá než začít od nuly, z gruntu stavět jen a jen na skále, a tou je pravda Boží. S Jozuem prohlásit: „Jáť pak a můj dům sloužiti budeme Hospodinu.“ A když na to přijde, dodejme, třebas i bez toho domu, sám za sebe sloužiti budu Hospodinu.
AMN