Kázání Pavla Keřkovského

Číslo

Text: Matouš 23,26–36

Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.

Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: „Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.“ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?

Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.

Asi by nás to šokovalo, kdyby Ježíš přišel mezi nás, a místo pozdravu: „Pokoj vám, milé sestry a milí bratři!“, bychom uslyšeli varování: „Běda vám!“

Kdyby přišel Ježíš do parlamentu a oslovil poslance: „Běda vám!“, mnozí novináři a čtenáři novin by zajásali a možná že by si ještě něco peprného přisadili, protože veřejnost si nemyslí ani o parlamentu ani o senátu nic příliš lichotivého.

Mnozí by však asi byli šokováni, kdyby takové varování zaznělo na shromáždění evropské biskupské konference nebo na shromáždění synodu naší církve. Mnozí by byli rozmrzelí, kdyby zvoleným zástupcům ze sborů, členům synodní rady, fakulty, zástupcům mládeže a spolku kazatelů někdo řekl: „Běda vám!“

Podobné rozpaky a rozmrzelost vyvolal Ježíš, když se na zákoníky a farizeje obrátil se slovy: „Běda vám!“ Zákoníci přece byli vážení lidé. Byli znalci zákona. Věděli, jak vykládali bibli jejich otcové a dědečkové a pradědečkové, a dovedli o tom vést dlouhé diskuse. Farizeové byli zase lidé velice horliví, zbožní i vzdělaní. Věděli velmi mnoho o biblických předpisech a předpisech z nich vyplývajících. Měli přesnou představu o tom, co buduje, a co rozvrací židovskou zbožnost. Právě tito lidé slyší varování: „Běda vám!“

Farizeové, tj. lidé oddělení, byli přesvědčeni, že jsou povoláni k tomu, aby byli lidmi čisté zbožnosti. Byli to vážení lidé – tak jako pro někoho dnes třeba doktoři v nemocnici nebo spravedliví soudci, spravedliví politikové, pro někoho zase papež.

Ježíš právě těm zbožným vytkne, že jsou stejně nespravedliví jako ti, kteří pronásledovali proroky. A ještě navrch je Ježíš poctí tvrdou nadávkou, která se nám dnes nezdá tak tvrdá, protože jí nerozumíme. Nechápeme zřejmě, jak byli farizeové adresně a trefně zasaženi, když jim Ježíš řekl, že jsou hadi, plemeno zmijí. Kdyby jim místo o hadech a zmijích řekl něco o hospodářských zvířatech: o vepřích, sviních nebo volech, jistě by se nám to zdálo srozumitelnější a hodně ostré. Připustili bychom, že jim Ježíš vynadal, a velmi ostře.

Farizeové – strážci čistoty zbožnosti – uslyšeli nejhorší výtku, jakou mohli uslyšet. To je jistě urazilo: jste nečistí, jste hadi, plemeno zmijí. Jste nečistá zvířata, která se podle zákona Mojžíšova nesmí jíst. Slušný Žid se takových zvířat nesměl ani dotknout, protože by nemohl jít na bohoslužby. Byl by znečištěn. „Jste hadi“ – nikoli hadi úlisní, jako někteří politikové dnešní či v minulosti. Nejde ani o démonský rozměr rajského hada našeptávače. Jde o zmijí plemeno. Tak to zřejmě chápal již Jan Křtitel. Ani Křtitel, ani Ježíš nemysleli patrně na charakterovou vlastnost nějaké skupiny lidí. Jde spíše o pojetí zbožnosti. Zbožní rozlišovali velmi pečlivě mezi čistým a nečistým; čistým a nečistým jídlem, čistým a nečistým člověkem. Říká-li Ježíš, jste hadi, pak to znamená: „Jste nečistí jak hadi a znečišťujete ostatní svým poučováním a mistrováním.“ Jako by Ježíš řekl: „Vy druhé lidi špiníte, sviníte je! Podívejte se, jak jste to mezi lidmi zasvinili!“

Ježíš nenamířil ostrá slova proti nějakým skinům, českým neonacistům, ani proti recidivistům bílým nebo barevným. Ježíš se obracel k výkvětu národa: k profesorům teologie – zákoníkům a k odborníkům na zbožnost – farizeům, svého druhu i vlastencům. Jeho ostrá slova tedy nejsou pouhou nadávkou a urážkou na cti, ale důrazným varováním před falešnou životní orientací, právě těch úspěšných, vzdělaných, zdánlivě odpovědných a spokojeně zbožných.

Ježíš se dopustil ještě jedné podivnosti, za kterou by si vysloužil pokárání všech dnešních moralistů. Někdo by mohl říci, že Ježíš přehání, když zákoníkům vyčítá hříchy jejich otců nebo hřích vražedníka Kaina, nebo dokonce hříchy lidí, kteří žili před osmi sty lety. Tehdy zabili proroka Zachariáše, který Izrael napomínal na chrámovém nádvoří. Zachariáš se odvážil přespříliš, odvážil se zeptat: Proč se zpronevěřují Hospodinově smlouvě? Proč se nechovají milosrdně? Proč si navzájem více nepomáhají? Proč jsou lhostejní vůči nespravedlnosti? Proč neprotestují proti jednání určitých lidí? Proč si říkají: co tě nepálí, tak o to se vůbec nezajímej?

Někdo by mohl poznamenat, že to se přece ve slušné společnosti nedělá, aby se pořád lidem vyčítaly historky z minulosti, že takhle se nikam nedojde. Je to prý kontraproduktivní. Člověk se diví, že se Ježíš snížil k vytahování starých omletých historek o Zachariášovi, o barokním jezuitovi Koniášovi, o pálení stohů knih, o komunistických pracovních táborech a tunelářích – a kdo to má pořád poslouchat.

Ježíš nechtěl nikoho zbytečně rozčilovat a trápit. Neměl ani radost z toho, že může někoho tzv. vytočit, nadzdvihnout, netoužil se někomu veřejně hrabat ve svědomí a před všemi ho pokořit. Ježíš nechtěl nikoho osobně zesměšňovat nebo veřejně urážet. Jeho záměr je jiný. Mluví ostře, aby se situace vyjasnila a vyšlo najevo, že Pán Bůh přece do tohoto světa posílá své lidi: proroky, učitele moudrosti i zákoníky. Tedy i zákoníci mají velmi důležitý úkol.

Uvědomme si, co Ježíš dělá – klidně řekne: „Běda vám, zákoníci a farizeové!“ a zároveň připomene, že zákoníci mají stejně důležitý úkol jako proroci a učitelé moudrosti. To by nám nemělo ujít.

Ježíš neučí nenávisti vůči některým skupinám lidí, když říká: „Běda vám!“. Naopak vyzývá i farizeje a zákoníky, aby se upamatovali, že mají svůj důležitý úkol před Hospodinem. Proto smíme dnes na naši vlastní adresu říci: nejen křesťané, ale i židé mají důležitý úkol před Hospodinovou tváří: „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky.“

To je to prvé, co slyšíme z textu: nemáme předem odsuzovat nějakou skupinu lidí a máme upozorňovat a varovat křesťany i ostatní, pokud neplní svůj úkol.

Druhým motivem našeho textu je otázka: o jaký úkol jde? Rozměr a zacílení úkolu se odhaluje Ježíšovými slovy: „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagogách a pronásledovat z místa na místo.“ Údělem povolaných nebude v prvé řadě popularita nebo okázale prokazovaná vděčnost. Jejich jednání vyvolá u některých lidí odpor. Podobně to Ježíš říká v blahoslavenstvích svým učedníkům, že budou blahoslaveni, budou-li pronásledováni pro jeho jméno (Mt 5,10–12).

Z jiného úhlu se k tomuto problému Ježíš vyjadřuje, když říká uznávaným rabínům a farizeům, že selhávají. Ze selhávání je usvědčuje jedna jejich činnost, a to „stavění náhrobků prorokům, stavění pomníků spravedlivým“. Právě tato zdánlivě bohulibá činnost je usvědčuje z toho, že nejdou cestou proroků, ani cestou spravedlivých, kteří odmítali bezpráví a nespravedlnost. Místo toho, aby odhalovali, kde se dnes děje bezpráví, místo toho staví pomníky těm, kteří již nežijí a jsou uznáváni za vzory. Taková činnost není bolestná a nebudou za ni pronásledováni.

„Stavění pomníků prorokům a spravedlivým“ – to je pokušení každé generace, která se s křížkem po funuse za něco omlouvá, někdy až protřele a recidivisticky, aniž by z minulých chyb vyvodila důsledky a šla se svou kůží na trh. Takovou činností utíkáme před problémy dneška. Vyhýbáme se úkolu, o který šlo právě prorokům, spravedlivým, a také učitelům moudrosti a zákoníkům.

Asi tak, jako bychom vystavěli nové pomníky Cyrilovi a Metodějovi, a přitom bychom neusilovali o čtení bible ve srozumitelném jazyce v církvi i v rodině.

Asi tak, jako bychom vystavěli několik pomníků Husovi, a přitom bychom neusilovali o nápravu církve, věrnost zákonu Kristovu by nám byla cizí, a napomínali bychom moralisticky druhé.

Asi tak, jako bychom vystavěli pomník Komenskému, a přitom bychom neusilovali o stejné podmínky vzdělávání pro muže i ženy, nepřihlíželi bychom ke specifikům dětského světa, nenáviděli bychom příslušníky jiných národnostních skupin a nadávali bychom, jak je ta technická civilizace bezohledná.

Asi tak, jako bychom vystavěli pomník Masarykovi, a přitom by nás nezajímaly problémy demokracie, problémy obce, „svatých obcování“.

Asi tak, jako bychom postavili pomník spisovateli Jiráskovi, a přitom bychom neprotestovali proti zneužívání televize, internetu a reklamy a nebránili se stereotypnosti myšlení.

Asi tak, jako bychom vystavěli sousoší matce Tereze a Albertu Schweitzerovi, a byli bychom necitelní vůči nemocným, umírajícím nebo vůči zvířatům a celé přírodě.

Asi tak, jako bychom vystavěli pomník Boženě Komárkové, a přitom bychom se vůbec nezajímali o lidská práva a zacpávali bychom si uši před informacemi o nespravedlnosti, a ještě si to zdůvodňovali Písmem.

Z našeho textu nám vyplývá, že některé nespravedlnosti napravit lze, nebo se o to máme alespoň pokusit, byť s hořkým výsledkem. Některé nespravedlnosti v blízkém i vzdálenějším okolí jistě lze alespoň trochu ulehčit, i když ne zcela napravit či nahradit. Lze usilovat o nápravu, pokud člověk jen nesedí doma v křesle, na židli v presbyterně nebo v hospodě a nenadává, že se nic nedá změnit.

Ježíš by nám řekl: „Běda vám!“, jestliže si myslíte, že se nic nedá změnit. Běda nám, pokud jen sedíme a jsme jen naštvaní, protože pak svými řečmi na sebe prozrazujeme své smýšlení, že křesťanství je na nic. V tomto případě „běda nám“, protože naše děti nám to jednou vyčtou, že jsme seděli a jen mluvili a mluvili. Nicneděláním jsme stavěli hrobky novodobým věštcům. Stavěli jsme pomníky nespravedlivým. Stavěli jsme vzdušné zámky. Děti nám řeknou, že je naše úsilí a řeči nezajímají. Ono „běda vám“ na nás pak padne, my snad pocítíme velmi naléhavě svou vinu, onen řetězec vin, řetězec vin stavitelů vzdušných zámků. Snad rozpoznáme řetězec vin zástupu křesťanů procházejícího dějinami. Uspokojeného zástupu křesťanů, který si myslí, jak pěkně to „nandal“ Pán Ježíš těm zlým farizeům a zákoníkům.

Ježíš skutečně zvěstuje evangelium. Nezesměšňuje. Varuje. Nemluví schematicky. Odkazuje k Hospodinovu záměru, proto dává naději každému. Zásvit naděje je zahlédnutelný. Dává dokonce sílu těm, kteří vírou přijímají rozpoznání vin a odpuštění. To vše se zřejmě skrývá za připomenutím, že Hospodin neztrácí naději a posílá v každé generaci pomoc. Hospodin má úkol pro každého člověka, pro každého muže, ženu i dítě. Proto jsme pověřeni úkolem být odpovědní jako proroci a být pohotoví a vděční jako svědkové, tj. být spravedliví. Spravedlnost v Písmu má rozměr smlouvy, a tedy dvojí rozměr: směrem k Bohu i k člověku. To znamená – ze sebespokojenosti probouzející se lidé smějí chválit Hospodina, modlit se a zpívat, být vděční a projevovat vděčnost i na veřejnosti. Proto nejsou lhostejní vůči tomu, co se kolem nich děje. Nejsou staviteli vzdušných zámků. Nepřihlížejí příkoří, nebojí se nevděku či lidské nespravedlnosti, lidské neporozumění jim nesvazuje ruce ani mysl. Amen.