Kázání Pavla Keřkovského

Text: Skutky 11,1–3.15–18 Čtení: Skutky 10,24–36

Sk 11,1–3.15–18
O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: „Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!“

(Petrova odpověď)
„…Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?“
Po těch slovech bratří už nic nenamítali, ale velebili Boha: „Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!“

V době apoštola Pavla a rabína Gamaliele bylo odhadem 90 % věřících v jediného Boha přesvědčeno o mravní nadřazenosti židů a křesťanů. To znamená velké pokroucení evangelijní zvěsti Ježíše Nazaretského hned v samotných počátcích církevního života. A jak se dívali na ostatní národy vzdělaní pohané? Pohané – příslušníci vyspělé řecké či římské kultury – považovali ostatní za méněcenné barbary, kteří nemají nárok na římské občanství. Vidíme, že v oné dávné době pohrdání druhými a podceňování bylo oboustranné. Křesťané i židé pohrdali pohany a měli to nábožensky zdůvodněné. Byli přesvědčeni, že pohané jsou méně zbožní, méně pracovití, méně se na ně dá spoléhat.

Z našeho textu slyšíme, že pověře o nadřazenosti křesťanů a židů podléhal nějaký čas apoštol Petr a jeruzalémští bratří. A nezapomeňme, že apoštol Pavel v listě Galatským sebekriticky přiznává, že zpočátku křesťany pronásledoval, protože je nenáviděl. Při kamenování Štěpána Pavel hlídal šaty kamenovaného, o které se pak samosoudci rozdělili. Nastal však zlom, apoštol Pavel uvěřil Vzkříšenému a jeho pozemské zvěsti, že Bůh stvořitel se stará o celou rodinu lidstva. To připomíná Ježíš v Kázání na hoře: Hospodin sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé, na pohany i věřící. Sesílá déšť, aby mohli zasít a pěstovat, sklízet, jíst a žít. Dle Pavla jsou také pohané obdařeni svědomím, a mají proto stejnou váhu před Hospodinem a také budou souzeni na konci věků. Po obrácení u Damašku je u Pavla všechno jinak. Pavel se zřekl bacilu pohrdání a nadřazenosti.

Náš text nám připomíná, že apoštol Petr – tedy skála, na které měla být postavená církev, – tento muž, který byl Ježíšem nazván našeptávačem, satanem, muž, který třikrát Krista zapřel, sám docela dost dlouho věřil, že se nemá stýkat s pohany, protože jsou nečistí. Věřící v Hospodina – tedy i jeruzalémští křesťané se nechtěli s pohany setkávat, protože věřili, že kontakt s nimi věřícího znečišťuje a to mu pak nedovoluje bohoslužebnou komunikaci s Hospodinem. Petr na sebe prozradil, že též on se přizpůsobil děsivému diskriminačním předpisu, o němž se zmiňuje a který připomíná shromážděným pohanům v Kornéliově domě: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je.“ A tento muž – Petr – se na rozdíl od jeruzalémských křesťanů změnil, proto dodává: „Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje.“

Vedoucí křesťanské osobnosti jeruzalémského sboru si dlouho myslely podobné, co židé, že pohané jsou nečistí, druhořadí lidé. Proto chápeme, proč se jeruzalémští křesťané na Petra velmi rozezlili, když jim přiznal, že komunikoval s pohany: „Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl jsi s nimi.“ Vyrazí nám to dech, když si to znovu promyslíme, co to ti jeruzalémští dělají, zač Petrovi nadávají. Lidé vyučení Kristovou láskou a milosrdenstvím si opravdu myslí podivně zvrácenou věc, že pohané jsou nečistí, druhořadí, a že láska vůči bližním se má projevovat jen vůči křesťanům.

Možná jsme z některých známých církevních osobností zděšeni, zejména ze zjištění, jak velice rychle křesťané pokroutili zvěst Ježíše Krista, který se odvážil dát za příklad v jednání cizince Samařana nebo dokonce za vzor ve víře ženu Syrofenickou. Kdežto jeruzalémští jedním dechem kázali dvojpřikázání lásky a zároveň přistoupili na ideologii pohrdání pohany.

A jak dlouho Petrovi vstřícnost vůči pohanům vydržela? To ukazuje opět list Galatským, v němž Pavel obviňuje Petra z pokrytectví, že nechce stolovat s bratřími pohanského původu. Už mu prostě zase nejsou někteří bratří dost dobří.

Tato neschopnost sejít se kolem jednoho stolu se mezi křesťany rozhostila i v průběhu 20. a 21. století. Je možné, že papež František nepovedená nařízení svých předchůdců napraví, když už toho tolik napravil, že i my evangelíci si ho vážíme jako velmi vstřícné osobnosti.

Pavel mnohokrát v dopisech vyznal, že byl osvobozen k otevřenosti a lásce k druhým. Proto se stal apoštolem mezi pohany. Neměl dojem, že se komunikací s pohany znečišťuje. Od svého obrácení považoval pohany za bytosti stejně důstojné, jako jsou židé či křesťané. S Pavlem došlo k teologickému zdůvodnění, že rasismus a podceňování jiných národů nemá mít v křesťanství místo.

Právě této moudrosti nás vyučuje i evangelista Matouš: na světě byli, jsou a budou jinak věřící lidé, kteří mají jiný vztah ke Kristu než katolíci, evangelíci či pravoslavní, o Židech nemluvě. Tři mudrcové, mágové jistě nebyli křesťané, a Ježíše nepovažovali za Syna Božího, Spasitele. Matouš však své církvi připomíná tuto podivuhodnou – pro nás vánoční historku, že jinak věřící lidé mají právo o Ježíši hovořit, ač jiným způsobem než my. Musíme si zvykat na to, že i příslušníci jiných náboženství mají svůj svébytný vztah k Ježíši a není nutné jim vyčítat, že věří jinak, že ho považují za proroka. Evangelista Matouš mágům nic nevyčítá, a nedává jim špatnou známku z dogmatiky, z christologie.

Členové jiných náboženství nejsou divní – prostě to chápou jiným způsobem – a vzdávají Ježíši úctu jiným způsobem než my. A my si máme připustit, že umírněné muslimy právě tento druh chápání Ježíše jako proroka vede k míru, nikoli k násilí, podobně jako starověké tři mágy vedla jejich víra k neposlušnosti Heroda, který jejich víry a informací chtěl zneužít k násilnickému činu.

Pro náš život víry je rozhodující biblické svědectví – zaslíbení o přítomnosti Vzkříšeného: „…a aj já s vámi jsem až do skonání tohoto věku.“ A dále jsou pro nás důležitá svědectví našich předchůdců ve víře – tak jsme spojeni s církvemi i starověkou a novověkou židovskou komunitou, protože s nimi stále zpíváme stejné žalmy, chvalozpěvy i prosby, a někdy i jejich další písně nebo alespoň melodie. A my sami jsme vyzýváni k tvorbě a zpěvu nových písní o přítomnosti Kristově. Proto se za chvíli po kázání připojíme k jedné z nejnadějnějších písní popraveného vězně, evangelického faráře D. Bonhoeffera: „Moc předivná nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn, Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra a bude s námi každý nový den.“

Štafetu mého kázání­‑zvěstování převezmeme za chvíli my všichni společným zpěvem, protože některá vyznání nelze dokonale vyjádřit mluveným slovem – kázáním, ale lze je vyjádřit jen písní. Protože melodie chvalozpěvu je vždycky již melodickým ztělesněním radosti a naděje, překonáním pochybností a zoufalství osobního i společenského.

A děkujme za to, že máme na obranu před bezmocí a zoufalstvím nepřebernou zásobu písní a melodií, k nimž se smíme připojit – to je zásobárna naší liturgie sváteční i všedního dne. Američtí moravští bratří to tak dělají: jak jsem zjistil osobně, mají ve svém zpěvníku starých moravských a českých písní docela dost. Kázání tedy dnes nezakončuji obvyklým amen, raději: chvalte Pána: haleluja!

Soběhrdy 10. 4. 2016

Písně: Evangelický zpěvník a dodatek č. 67, 675, 697, 500, 582