Skutky apoštolské 9,1–19
Skutky 9,1–19
…Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“
…
V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Zde jsem, Pane.“ Pán mu řekl: „Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl.“ Ananiáš odpověděl: „Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno.“
…
Když se někdo dnes obrátí k víře, tak je to většinou proto, že se setká s lidmi. S lidmi, kteří na něj zapůsobí svou opravdovostí a zájmem, i tím, že ho přijmou takového, jaký je. Poslyšte zprávu o obrácení dvou, kteří se obrátili ne proto, že se setkali s lidmi, ale že k nim promluvil Kristus. Obrátili, ale ne z nevěry k víře, nýbrž z víry k lepší víře. První z nich je Saul. „Ze Šavla se stane Pavel,“ říká české pořekadlo, které vyjadřuje naprostý obrat v myšlení. Příběh, tvořící základ tohoto pořekadla, jste právě slyšeli. Obrácení Pavla je na jednu stranu příběhem pro křesťanství zcela ústředním, vždyť bez toho, že by se Pavel stal křesťanem, by dnes křesťanství vypadalo úplně jinak. I pro Pavla byl příběh jeho obrácení ústřední duchovní zkušeností, z níž se odvíjel celý jeho následující život. Stále znovu na něj ve svých listech vzpomínal. Krásně se o Pavlově obrácení učí v nedělní škole a existuje celá řada obrazů, jak Pavel leží pod koněm před Damaškem. Na druhou stranu ale mnozí vykladači mají rozpaky, co si o způsobu jeho obrácení myslet. Příběh je popisován slovy, s nimiž většina lidí dnes nemá zkušenosti – vidění a zjevení. Když jsem se jako farář setkával s lidmi, ke kterým mluvily různé hlasy, byli to lidé, kteří potřebovali pastoračně psychologickou pomoc. Jistě mohou existovat i dnes výjimky, ale jsou velmi vzácné – např. jeden zasloužilý farář naší církve vydal paměti, v nichž popisuje své obrácení: „Šli jsme jednoho dne po Příkopech, blížili jsme se k Prašné bráně, když jsem najednou uviděl na stěně brány, která k nám byla obrácena, viset veliký závěs. Pak čísi neviditelná ruka závěs odhrnula a objevila se hlava Ježíše Krista s trnovou korunou. V tu chvíli spadly z mých očí šupiny a viděl jsem před sebou tak důvěrně známou krajinu víry, kterou jsem kdysi opustil.“
Zpátky k Pavlovi. Pavel byl milovníkem protikladů, kterými se vyjadřoval ve svých dopisech – světlo a tma, zákon a milost, starý člověk a nový člověk, (litera a Duch, stará smlouva a nová smlouva, kdysi a nyní). Jak se zdá, tato Pavlova dialektika, která je vlastně první teologií, první reflexí víry, vychází právě z jeho setkání s Kristem před Damaškem, které převrátilo Pavlova hodnotová měřítka – křesťany přestal vnímat jako své nepřátele a Kristu se dal plně do služeb. Pavel svůj život vnímal zlomově. Jak k tomu došlo? Podívejme se do Pavlovy minulosti. Čteme o bouři, kterou v Jeruzalémě vyvolal Štěpán. Pronesl takové kázání, až rozzuřil své protivníky na nejvyšší míru, takže ho zlynčovali. A tady se poprvé vyskytuje náš hrdina: „…všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: ‚Pane Ježíši, přijmi mého ducha!‘ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: ‚Pane, odpusť jim tento hřích!‘ To řekl a zemřel. Saul schvaloval, že Štěpána zabili.“ (Sk 7,57b–8,1) Saul Pavel je tedy mladý, horlivý, snad až příliš horlivý muž z dobré židovské rodiny, jak rád opakoval. Je to muž činu. Pavlův učitel Gamaliel radil ke zdrženlivosti vůči Ježíšovým následníkům – Sk 5,38b–39 „Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ Obecněji lze říci, že tento přístup je typický pro židovstvo až podnes. Pavel – Saul je však mnohem nesnášenlivější než Gamaliel (s podobnou nesnášenlivostí se setkáváme i dnes – mezi některými křesťany a muslimy). Vyhrožuje učedníkům Páně a chce je vyhladit – patrně ne fyzicky vyhubit, ale násilím přesvědčit o tom, že se mýlí. Pavel nejspíše nevystupoval proti všem křesťanům, ale jen proti helenistickým židokřesťanům, kteří byli židovského původu, ale současně odmítali chrámovou bohoslužbu. Jen tak lze rozumět větě Sk 8,1b: „Tehdy začalo kruté pronásledování jeruzalémské církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku.“ Pavel tedy pronásleduje Ježíšovy učedníky, a dá se předpokládat, že s nimi vede polemiky, vyslýchá je, a tak vlastně docela přesně ví, co si myslí. A nyní jede do Damašku s pověřením velekněze k zatčení a deportaci do Jeruzaléma zastánců toho nového směru. Doprovází ho ozbrojenci, kteří budou zajišťovat transport zatčených. Cesta do Damašku ale trvá poměrně dlouho a jezdec na koni vlastně jede sám se svými myšlenkami. Jak proběhlo Pavlovo setkání s Kristem? Dejme slovo tomu, co sám zapsal v epištole do Korintu: „Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.“ (1K 15,8–9) Vidíme něco překvapivého – pro Pavla je jeho obrácení ústředním okamžikem života, ale současně se s ním nijak nehonosí, naopak, píše s jistou stydlivostí o sobě jako o nedochůdčeti.
Ale nyní si přibližme scénu Pavlova obrácení, jak nám ji popisuje Lukáš. Kulisy jsou poněkud rozostřené – třikrát je Pavlovo obrácení popisováno ve Skutcích apoštolských, a o Pavlových průvodcích se jednou píše, že viděli hlas a nespatřili nikoho, a podruhé (Sk 22), že viděli světlo, ale neslyšeli hlas toho, kdo mluvil. Připomíná nápadně Ježíšovo proměnění na hoře – světlo a hlas. Hlas k němu mluví hebrejsky a oslovuje ho hned dvakrát za sebou. Když se v bibli ozývá jméno dvakrát za sebou, signalizuje nám to vrcholnou důležitost okamžiku. Samému Bohu záleží, aby člověk nepřeslechl. „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ slyší Pavel. Nejdříve neví, koho vlastně slyší: „Kdo jsi Pane?“, a vzápětí se táže: „Co mám dělat, Pane?“ (Sk 22) Pavel je aktivista, a tak chce každou chvíli svého života něco vykonávat. Místo toho je světlem oslněn tak, až nevidí (snad se navenek ukazuje, jak byl uvnitř zaslepen duchovně), a tak se tento vůdce sám musí nechat vést za ruku do Damašku. V další chvíli vidíme osleplého Pavla, jak se tři dny postí a modlí. Náš příběh nám ukazuje dvě splněné modlitby. Modlitbu Štěpána, který se přeci modlil i za Pavla: „Pane, odpusť jim tento hřích,“ a modlitbu Pavla, který se jistě modlil za to, aby znovu uviděl, aby uviděl světlo a pravdu. Ta Pavlova modlitba byla klasická, veřejná, farizejská. Ježíš zdůrazňoval, že se modlitba má dít v soukromí, ale Pavlova i Štěpánova modlitba ukazují, že někdy nejlepší slovo, které může člověk říci, je slovo veřejné modlitby.
Pavel tedy vidí a je obrácený, změnil mnoho svých názorů. Ale když se podíváme na Pavlův život, vidíme, že to, co bylo před obrácením, si Pavel nese dále. Je pořád impulzivní a poněkud cholerický, vidí svět v černých a bílých barvách. I svou minulost si nese stále s sebou, nezapomíná na ni a kajícně připomíná, jak pronásledoval církev. Když Pavel píše o ostnu satanovu, který ho sráží, aby se nepovyšoval (2K 12,7), soudím, že to byly právě výčitky svědomí za to, jak jako mladík pronásledoval křesťany a podílel se na vraždě Štěpána. Když se mluví o obrácení na víru, často se lidé domnívají, že obrácení znamená náhlý vzrůst osobnostních a morálních kvalit. Jako bychom zapomínali, že život je proces, v němž změny nastávají pomalu. Některé změny navíc nenastanou nikdy. Energie obrácení se však i při zachování téže osoby přetváří v něco nového. Pavel je nyní horlivý hlasatel nové víry – tak horlivý, až je mezi křesťany poněkud neskladný, stejně jako byl zřejmě předtím neskladný svou radikalitou mezi tolerantními Gamalielovými žáky. Pavel si totiž uchovává své myšlení a názor na věc. Ale právě to, co Pavel přináší nového, je jeho největší přínos. Díky němu nezůstalo křesťanství jedním proudem v národním židovském náboženství, ale stalo se náboženstvím světovým, které došlo až k nám. V tom tedy Pavel radí svým příkladem všem konvertitům, všem, kteří přišli k víře později: „Zůstaňte tím, čím jste! Vaším úkolem není víru jenom přejímat od ostatních, ale přinášet do ní sami něco nového.“
Slíbil jsem vám dva obrácené. První byl Pavel, který se obrátil od horlivosti protikřesťanské k horlivosti křesťanské. Ten druhý je učedník Ananiáš z Damašku. Ten věří v Ježíše hned od začátku. Ale i on potřebuje obrácení. Když ho Pán osloví stejně zázračným způsobem jako předtím Pavla, hned se hlásí vojensky do služby: „Zde jsem, Pane.“ Poslušný je ale jen do okamžiku, kdy slyší, že má jít za Pavlem. Pak se z něj stává mistr výmluv. Je vidět, že se Pavla bojí a vidí v něm jen pronásledovatele. A to, co nastává, je stejně velká změna, jako zažil Pavel. Také Ananiáš mění zcela svůj pohled. Pavel změnil svůj pohled na křesťany a Ježíše, Ananiáš na Pavla. Přichází za ním a říká mu: „Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán.“ Ananiáš vidí v Pavlovi svého bratra (Luther překládá dokonce milého bratra), za kterým ho posílá Pán.
Pavel i Ananiáš se při svém obrácení naučili vidět Ježíše: Pavel pochopil, že když pronásledoval církev, pronásledoval vlastně Ježíše, a toto své pochopení rozvinul do učení o křesťanech jako tělu Kristově. „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů“ (1Kor 12,27) napsal později do Korintu. A Ananiáš se naučil vidět nástroj Kristův a svého milovaného bratra právě v Saulovi, kterého se předtím tolik obával.
Pavlovo obrácení, domnívám se, máme většinou již v nějaké podobě za sebou, ale čeká nás ještě jedno obrácení, obrácení Ananiášovo, obrácení starých církevníků, kteří jdou za těmi, kterých se báli, a vidí v nich své milované bratry, protože je za nimi posílá Pán.
Amen