Číslo

Text: List Římanům 1,7

Ř 1,7

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Všem vám v Brně, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti, budu vypravovat o tomto známém apoštolském pozdravu.

Milost – je neobyčejné slovo. V obyčejném všedním rozhovoru ho nepoužíváme. Sotva si vzpomenete, kdy a zda vůbec jste toho slova použili. Ale uslyšeli jste je ve svém životě několikrát. Nepočítám, kolikrát jste je uslyšeli v církvi, zato počítám, že několikrát jste je uslyšeli z úst našich prezidentů, a to jako amnestii. Je to milost, která se vztahuje na lidi, které lidský soud odsoudil ke ztrátě svobody za mřížemi. Jde o menšinu lidí, které strážci spravedlnosti zastihli při zlém skutku a postavili před soud. My ostatní se pyšníme tím, že ani nevíme, kde ten soud sídlí.

Avšak my všichni nechodíme jen před lidmi, ale i před Bohem a tam se nikdo nemůže chlubit, že nikdy nic zlého neudělal. Všichni jsme hříšníci. Ze všech koutů světa se ozývá společné přiznání malých i velkých: Jsme hříšníci. Otevřete kteroukoli knihu na světě, a to, co tam čtete, jsou přiznání k hříchu. Jen v pohádkách pro děti se objevují neskuteční lidé bez hříchu.

U nás je to naopak. Každý z nás učinil něco zlého. Ale muselo to být něco, čím jsme Boha urazili, aby nás poslal za mříže, odkud vede cesta ke svobodě jen skrze amnestii. Tady musím říct pár slov o Boží moudrosti, s jakou vede hříšníka, aby si nezoufal nad svým hříchem a neskončil se životem. Tu mříž, kterou nakládá na své hříšníky, učinil tak lehkou, aby se pod ní dalo žít. Jde to, takže tu mříž my, hříšníci, jednou vnímáme jako špatné svědomí, jindy jen jako špatnou náladu nebo jako rozmrzelost, jíž říkáme nuda, na niž není léku. Ta mříž, podobná lehkému závoji tu je, ona nic neváží a my se chvílemi hříšně domníváme, že k mrzutosti nemáme žádný důvod. A tak to stále jde, až najednou jeden z hříšníků za zvláštních okolností se přizná před Bohem.

Bylo by ovšem nešlechetné či dokonce neslušné, kdyby se kazatel nějakým způsobem nadřazoval nad své posluchače a dal jim vědět, že v naznačené hříšnosti, která nás uvede až za mříže, s nimi nejede. Jede s nimi, nestydí se, neboť je první, kdo ví, že amnestie nezvoní koncem, ale ohlašuje začátek nové cesty života, cesty k nové odpovědnosti a ke svatosti.

Evangelium samo, správně pochopeno, je vyhlášením amnestie. Ale co se stalo: tato amnestie přijala tak všeobecný rozsah a platnost po celé věky, že se ve světě posléze zapomnělo, že tato amnestie je funkční, že vůbec je. Lidé o evangeliu jako o amnestii vůbec nevědí. Znají jen její prezidentskou formu. A evangelium pokládají jen za kus učení, platného jen v církvi bez vztahu ke světu.

Vlastní tajemství Kristovy amnestie záleží od počátku v tom, že svět nepřijal Krista ani jeho amnestii. Svět ve zlém leží, říká Písmo, Bůh mu nabídl amnestii, dokonce ji světu daroval, ale svět ji nepřijal, odmítl ji. „My své lidi nevydáme,“ křičí dodnes jejich žalářníci. „Svět zůstane světem.“ Jeho zločinci jsou stále připraveni bojovat s Bohem, ale jeho Krista , smírčího soudce, dárce Boží milosti nepřijmou. Amnestie je vyhlášena, zůstala však trčet ve vzduchu, protože ji nepřijali a potupili ji. Nechť si ji Bůh strčí za klobouk jako ozdobu nápadníka, který neuspěl.

Kdo ji tedy přijal? Dva nebo tři. Těch amnestovaných je v celém Brně tak málo, že by se každý pozorovatel nejraději vyjádřil v tom smyslu, že Boží amnestie zkrachovala. Bůh plus dva nebo tři je dostatečný počet, aby se z nich Bůh mohl radovat, když k nim přidává další, aby jich nakonec bylo málo, tak málo, jak nás je v Brně. Ale každý z nich se smí radovat, že byl k jádru omilostněných přidán. A tak se radujme! Nepřišli jsme sem jen proto, abychom si dlouze vyprávěli, jak hloupě – odpusťte mi ten výraz, tedy jak hloupě a sám proti sobě se svět rozhodl odmítnout milost, ale přicházíme sem proto, abychom si uvědomili tu zvláštní Boží iniciativu, s kterou přišel Pán Ježíš Kristus, když nás oslovil, ještě když jsme byli hříšníci a patřili jsme ke světu, který leží ve zlém. Vyvedl nás odtud a přidal k těm původním dvěma nebo třem, abychom tady nepřestávali Bohu děkovat. Tady v církvi a teprve z Písma svatého jsme se dozvěděli, že amnestie je dílo Božího syna, jeho smrti, jíž se vydal, aby zaplatil, co jsme dlužili a dal svůj život za náš život. Amnestovaní bychom byli největší nevděčníci, kdybychom dnem i nocí, srdcem, myslí i duchem neoslavovali Pána Ježíše Krista, Syna našeho Boha Otce, dárce amnestie.

Bratři a sestry, měli bychom si zvyknout pohlížet na sebe, jeden na druhého, jako na amnestované. Nepřišli jsme z tak zvané třídy slušných lidí, ale z hříšníků. Ovšem na omilostněné je třeba hledět jako na nevinné, jako na svaté, bratry a sestry Ježíše Krista. Nikdo jim nebude smět předhazovat jejich minulost, za niž se oni sami stydí. Jako ji měl Pavel i Petr, máme ji i my, i tu minulost, za niž se stydíme (Ř 6,21). Taková je i celá církev.

Bratři a sestry, mám radost z té amnestie. Ale Pán mi k tomu přidal osobní dar, který dal i vám: pokoj. Milost vám a pokoj. Pán už není daleko ode mne, je se mnou, seznámili jsme se, když se mnou nebo ke mě mluvíval. Zná mne dřív, než mne oslovil mým jménem ve křtu, a já jsem se pak naučil jmenovat ho svým Pánem. Tak mne poctil a připojil k učedníkům, k nimž má osobní vztah. Z tohoto osobního vztahu vyrůstá pokoj, silné vědomí, že se mi nemůže nic zlého stát, neboť Pán je se mnou. To říkám i za vás, jsem jist, že máte podobnou zkušenost. Kdo si chce ozřejmit, co je ten pokoj, vycházející z osobního vztahu k Pánu, nechť si vzpomene, kolikrát jej okoušel, když měl vedle sebe člověka, kterého miloval a byl milován. To, co je nám darováno v tomto vztahu lásky, je bezesporu část toho pokoje, který Pán Ježíš udílí a nekonkuruje ani nežárlí. Ostatně i vztah víry a oddanosti k Ježíši Kristu nepostrádá náboj lásky. Pán miluje a chce být milován. V něm je tedy pramen, z něhož vychází pokoj, jenž upevňuje můj vztah k Pánu Kristu, a když mi on dává svůj pokoj, smím doufat nebo už i vědět, že mne neopustí na věky.

Pozdrav „Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista!“ je víc než pokyn od Boha, spíše je to obdarování, abychom ve světě plném nenávisti a nepřátelství žili z Boží amnestie radostně a pokojně. A v Boží církvi byli trvalým slovem vděčnosti i poslušnosti k Pánu Ježíši Kristu.

Amen

9. 3. 2014 Brno, o stých narozeninách autora