Kázání Jiřího Tenglera

Číslo

Text: 1. Samuelova 17, (37–44) 45–54 a 18,6–9

Ale David Pelištejci odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.“

Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč.

David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho; uťal mu jím hlavu. Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. Izraelští a judští muži vyskočili, spustili válečný pokřik a pronásledovali Pelištejce až tam, kudy se vstupuje do údolí, a až k branám Ekrónu; i padali ranění Pelištejci cestou od Šaarajimu až ke Gatu a k Ekrónu. Pak Izraelci přestali Pelištejce stíhat a vyplenili jejich tábory. David vzal Pelištejcovu hlavu, přinesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu.

18, 6–9: Tenkrát, když přicházeli, když se David vracel od vítězství nad Pelištejcem, vyšly ze všech izraelských měst zpívající a tančící ženy vstříc králi Saulovi s radostí, s bubínky a loutnami. A křepčící ženy prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“

Pozoruhodný nález jordánských archeologů

Týmu profesora Josufa Abdala z ammánské univerzity se při vykopávkách poblíž skalního města Petra podařil jedinečný nález. Při dávné obchodní cestě z Egypta do Mezopotámie objevili zbytky zájezdního hostince, tzv. karavan saraje, jehož stáří se odhaduje na zhruba 3 000 let. Mezi troskami byl v suchém písku nalezen i vak s dobře zachovalými písemnostmi. S největší pravděpodobností se jedná o zavazadlo starověkého obchodníka, neboť většina papyrů obsahuje účty za víno, kadidlo a barvy na textil. Neznámý kupec zřejmě putoval pelištejským a izraelským územím v době, kdy proběhl pověstný zápas mezi Davidem a Goliášem. Mezi účetními doklady se totiž nachází také značné množství dobových novin, které referují o onom střetnutí.

KANAÁNSKÁ PRAVDA píše:

„Mluvčí ministerstva obrany včera seznámil obyvatelstvo naší krásné země se změnami na hranicích s Izraelem. Po dlouhém údobí klidu došlo k nevelkým srážkám, na které naše velitelství díky vnuknutí bohů pohotově a účelně zareagovalo. Počátkem změn bylo nenadálé úmrtí plukovníka Goliáše, který zemřel během diplomatického rozhovoru se zástupcem nepřátel. Izraelci ve své bezvýchodné situaci poslali jako vyjednávače neozbrojeného chlapce, aby domluvil kapitulaci neschopné armády krále Saula. Během jednání náhle přiletěl kámen z nebes, pravděpodobně meteorit, a neuvěřitelnou náhodou zasáhl našeho plukovníka přímo doprostřed čela. Kanaánský hrdina, který se obřím způsobem zasloužil o obranu pelištejských hranic a pozvednutí morálky mužstva, padl raněn k zemi. Podlý Izraelita zneužil nastalé situace, zmocnil se Goliášova meče, uťal mu hlavu a s posměchem ji odnesl do svého tábora. Naši stateční vojáci zpovzdálí sledovali tragickou událost. Byli zmateni brutalitou izraelského zakrslíka a jásotem v protivnickém táboře. Nepředvídatelný výpadek informací mezi našimi vojáky hrozil přerůst v chaos. Avšak naši zkušení velitelé obezřetným rozhodnutím zabránili vzniku paniky. Zaveleli k okamžitému ústupu až k městu Ekrónu, čímž strategicky zkrátili bojovou linii. Při přesunu jednotek došlo k několika dopravním nehodám, jejichž oběti jsou nepřátelskou stranou zlomyslně označovány za padlé v boji. Rovněž nepotřebný materiál, ponechaný v bývalém tábořišti, je Izraelci klamavě vydáván za válečnou kořist. Ve skutečnosti naše vojska neochvějně dál hájí kanaánskou zemi a neochvějně doufají v přízeň božstev, uzavřel své prohlášení mluvčí ministerstva obrany.“

Opoziční NOVÁ PELIŠTEA s jedovatostí sobě vlastní rozvíjí kritiku vládní politiky:

„Poslední zprávy z horké hranice nemohou nechat v klidu žádného pelištejského vlastence. Podle našich informací před několika dny padl plukovník Goliáš. Jeho smrt je důsledkem zločinné lehkomyslnosti vlády, která nezajistila dostatečnou bezpečnost tohoto skvělého vojáka, jenž býval pýchou naší armády. Goliášova potupná smrt vyústila v hromadný útěk našich vojsk až do Ekrónu, to vše za cenu obrovských lidských i materiálních ztrát. Vláda se snaží zamaskovat neschopnost armádního velení a svalit krach za poslední vojenské operace na jakýsi tajemný kámen shůry. Skutečným původcem pohromy však je izraelský holobrádek jménem Miláček, hebrejsky zvaný David. Nejlepší mužové naší země prolévají krev za vlast a naše božstva, zatímco mizerná vláda sedí v Gaze a cpe se rybami. Příliš dlouho jsme spoléhali jen na božstva goliášovského rodu a zanedbávali jsme božstva ostatní. Vojenské neúspěchy ukazují, kam taková nedbalost v náboženských otázkách vede. Potřebujeme nejenom obnovit úctu ke všem starým božstvům, k zajištění dalších úspěchů je nutné importovat nová moderní božstva z Fénicie, Egypta, Babylónu. A pro jistotu bychom měli v našich božištích zřídit oltář rovněž izraelskému božstvu ihned, jakmile se nám podaří zjistit jeho přesné jméno, které Izraelci dosud úspěšně skrývají.“

Egyptský deník NÁŠ NIL přináší o posledních událostech v palestinsko-izraelském konfliktu obsáhlou reportáž od svého zahraničního dopisovatele. Mimo jiné v ní stojí:

„Bojiště na izraelsko-pelištejském pomezí se v uplynulých dnech stalo svědkem dalších projevů izraelského imperialismu. Již po drahný čas hebrejské bandy terorizují nevinné kanaánské obyvatelstvo. V centrálním pohoří dokonce Hebrejci vytvořili vlastní stát pod vedením nevzdělaného sedláka Saula. Nyní saulovská vojska brutálně zaútočila na alianci pelištejských přímořských království. Do boje s respektovaným vůdcem Goliášem Saulovci bezcitně nasadili malého chlapce, v naprostém rozporu se všemi dohodami civilizovaného světa, jež zapovídají nasazování dětských vojáků do válečných konfliktů. Jenom se tím potvrdila zavrženíhodnost Izraele. V naší zemi je stále v živé paměti izraelská krutost, s jakou jejich kouzelníci přičarovali smrt všem egyptským prvorozeným. V nastalém zmatku Izraelci nevděčně opustili Egypt, který jim po staletí velkoryse zajišťoval klid na práci i veškeré živobytí. Jak vidno, hamižná nenasytnost tohoto etnika nezná mezí. Apelujeme na světovou veřejnost, aby už konečně byla učiněna přítrž izraelské agresi.“

Reakci zahraničních mocností nejlépe zachycuje BABYLÓNSKÝ KURÝR, který egyptskou výzvu přechází bez povšimnutí a na hlavní straně referuje o zdárném průběhu jarních záplav, které rovnoměrně a trvale přinášejí vláhu rozsáhlým územím aramského meziříčí.

Také na druhé straně konfliktu se izraelské listy svým tónem rozcházejí. BÉTELSKÝ VEČERNÍK s brzkou uzávěrkou nestihnul zprávy o bitvě zařadit do svého vydání a má proto na titulní stránce banální informace s otřepaným nadpisem Na západní frontě klid.

Ovšem hned druhý den list BENJAMÍNSKÝ ZÍTŘEK, držící věrně saulovskou linii, přináší článek Skvělé vítězství královských vojsk:

„Armáda jeho veličenstva krále Saula I. včera pod vedením vojevůdce Abnéra slavně porazila vojska spojených pelištejských království. U města Ekrónu se podařilo prolomit nepřátelskou obranu a zahnat protivníka za hradby jeho měst. Do budoucna tím byla výrazně posílena obranyschopnost Izraelského království. V boji padl bezpočet nepřátel, rovněž získaná kořist je obrovská; velmi cenné jsou zejména železné zbraně. Při střetu zahynul také Pelištejec Goliáš, kterého lidová tvořivost pro jeho lehce nadprůměrný vzrůst bezdůvodně opředla pověstí neporazitelného bojovníka. Radost z celonárodního úspěchu kalí jenom namyšlenost některých judských jednotek, které rozhlašují, že hlavní boje svedli právě jejich příslušníci. Avšak tyto báchorky nemohou narušit svornost Izraele pod moudrou vládou krále Saula a nemohou ani zhatit hrdinné úsilí našeho lidu v boji za mír.“

Tolik k bitvě BENJAMÍNSKÝ ZÍTŘEK. Tentýž list zároveň také na první a na poslední stránce tučným písmem zveřejňuje „čerstvě vyhlášený zákaz popěvků obsahujících jakékoliv číselné údaje. Obzvlášť přísně má být trestán zpěv písní s číslovkami tisíc a deset tisíc.“

HLAS JUDSKA, nejčtenější list v království, přináší k událostem vlastní komentář s názvem Lev z Judy znovu povstal:

„Nelidský obr, Pelištejec Golijáš je mrtev. Neobřezanec se dlouho posmíval Božímu lidu a držel v šachu početné jednotky naší armády. Marně se snažili příslušníci jiných kmenů učinit přítrž jeho bezbožnostem. Teprve statečný syn našeho kmene skolil obávaného posměvače. V dějinách Izraele zůstane navěky zlatým písmem zapsáno jméno Judejce Davida. Slavné vítězství v Elkrónském údolí jenom potvrzuje jedinečný přínos Judska pro celou izraelskou komunitu. Severní kmeny by měly uznat mimořádné schopnosti jižního obyvatelstva a zapojit ho výrazněji do správy země. Neboť jak se nyní znovu ukázalo: cesta k požehnání celku vede přes požehnané skutky Judejců.“

A nakonec zcela odlišný pohled prezentují provinční NOVINY Z BETLÉMSKÉ KRAJINY:

„Zvláštní věci se poslední dobou pojí k našemu zapadlému městečku Betlému. Před časem k nám nečekaně zavítal věhlasný prorok Samuel. Svou návštěvou poctil rodinu Jišajovu, kde na hostině neteklo proudem pouze víno, ale i olej. O významu tohoto prorockého počinu se dosud diskutuje. Nyní se o Jišajově rodu hovoří opět, když nejmladší z osmi synů slavně porazil arcinepřítele Goliáše. Na toto lidskými možnostmi nevysvětlitelné vítězství obyvatelstvo spontánně zareagovalo radostnou písničkou „Goliáš oloupen, radujme se, náš lid je vykoupen, veselme se.“ Jsme zvědavi, co se z mladičkého Davida vyklube. Vzhledem ke všem dosavadním nebývalým událostem se lze jenom ptát: Čeho všeho se pastýři z betlémské krajiny ještě stanou svědky?