Text: Jób 2,9 Čtení: Jób 2,1–13
Jób 2
1 A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. 2 Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ 3 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ 4 Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. 5 Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“ 6 Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“
7 A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. 8 Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela.
9 Jeho žena mu však řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“ 10 Ale on jí odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.
11 O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. 12 Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. 13 Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.
Milé sestry a bratři!
Způsob existence toho, jehož kniha Jób nazývá satanem, mi silně připomíná to, jak se nám ve svých zpravodajských relacích předvádí jeden televizní kanál vedle druhého. Na Hospodinovu otázku „Odkud přicházíš?“ zní satanova odpověď „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ A když se my díváme na zprávy, střihem se nám střídají záběry kamer z celého světa. Vše je nám to vzdálené, a přece na dosah. Během patnácti minut se nám vystřídají letecké, lodní, automobilové nehody a katastrofy. Hned jsme na druhém konci světa v Asii nebo v Rudém moři. Vidíme, jak lidé trpí v horách, kde se nemohou vzpamatovat ze zemětřesení a jejich tvrdý život se následkem tohoto neštěstí stává až neunesitelný. A hned zase vidíme, kdo koho podplatil, kdo co ukradl, koho přepadli. A abychom nebyli přepadlí, uvidíme neporušenou přírodu, kde je rozmanitost druhů jen díky tomu, že až do dnešních dnů se tam neobjevil člověk. A tak místo satana chodíme za doprovodu televizních moderátorů křížem krážem zemí my sami. A plíživě v nás roste přesvědčení, které nám ta bednička chce vrýt do hlavy: „Člověk je špatný, svět je plný zla, není spravedlivého, ani jednoho.“
Zvláštností knihy Jób je, že se tu vyskytuje postava satana. V ostatních knihách Starého zákona se objevuje jen náznakem. To proto, že biblickému myšlení je zcela cizí myšlenka, že svět je postaven na dvou principech, dobru a zlu nebo černé a bílé. Černobílé ideologické myšlení se v našem světě vzalo z úplně jiných náboženských zdrojů, například z Mezopotámie nebo z východu. Svět rozdělený na mé vlastní, které obklopují jen nepřátelé, nebo svět rozdělený na rasy, barvy kůže či dobrý náboženský nebo třídní původ má svůj původ všude tam, kde se člověk vzdaluje biblickému pohledu na svět a chce popřít Hospodinův dobrý stvořitelský záměr se světem, kam posílá svého syna ne aby svět zahubil, zmařil, ale zachránil, vykoupil.
I když tu tedy máme postavu satana, není tu satan a proti němu Hospodin. Ale je to obraz, kde před Hospodina přicházejí jeho služebníci a jedním z mnoha je satan. Jeho pohled je zaznamenán, ale je jedním z mnoha jiných. Nestojí tu proti sobě bůh a antibůh. Satan, to je takový prokurátor, který prochází zemí křížem krážem a vyhledává trestnou činnost, která by mu zdůvodnila jeho přesvědčení, že za sebe samého dá člověk všechno, co má. Jeho pohled je paušalizující názor, podle nějž je člověk prorostlý svou sobeckostí, egoismem a ohledem jen na vlastní prospěch. Je to pohled vtíravý a nutkavý. I Hospodinu dá hodně práce, aby mu čelil a vzdoroval.
Boží šancí je Jób. Na něj sází, že stvoření člověka bylo dobré. On jediný vyvrátí všechny obecné a ideologické názory, že ve světě nemá nic smysl, protože každý člověk všechno dobré obrátí jen ve zlé a není schopen být spravedlivý, bezúhonný a přímý, bát se Boha a vystříhat se zlého. Jób je Boží šancí i příležitostí pro všechny ty, kdo se o něm dovědí. Člověk Jób je pro Hospodina dobrý argument, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, nikoli k obrazu záhuby a zmaru, jak ho představuje ten služebník, který podnítil Hospodina proti němu, aby ho bezdůvodně mořil. Dáme za pravdu Božímu pohledu, nebo tomu vtíravému a vlezlému pohledu na člověka? V jeho očích není člověk schopen víry a důvěry Bohu, a když se mu vede zle, je schopen jen vzpoury proti Bohu. Za to, co mu satan způsobí, je ochoten ihned obvinit samého Boha a zlořečit mu. Ten služebník satan se snaží seč může, aby podvrátil vztah člověka k jeho Stvořiteli. Utrpení, které postihne Jóba, je tak mocné, že ho nemůžeme lehce přejít. Není vůbec samozřejmé, že se satanovi jeho úsilí nezdaří.
Jóbův život je v rozvalinách, vše, čím žil, se mu zhroutilo. Přišel o své děti, majetek, služebníky a stáda. Je postižen ošklivými vředy, které ho zcela zjevně vydělují z lidské společnosti a jako by ukazovaly, jako všechny kožní nemoci, na zavržení a zatracení. Ale v této chvíli je největší a zatím poslední ranou pro Jóba postoj jeho ženy. Ta se z té, která měla být pomocí jemu rovnou, stala divákem jeho utrpení. To, co postihlo Jóba, jeho utrpení, z ní učinilo člověka, který se nemůže dívat na jeho trápení a na to, jak sedí v popelu a střepem se škrábe. Její divácký pohled ústí v její radu pro Jóba: „Zlořeč Bohu a zemři.“ Nemůže se už na Jóbovo utrpení dívat. Je to pro ni příliš. A radí mu to, co předpokládal ten prokurátor satan. Její diváctví nyní stojí na straně toho, který chce člověka znevážit a ukázat jeho takzvaně pravou podstatu, spočívající nikoli v důvěře Hospodinu, ale v jistotě nicoty, zla a marnosti překrývající celý život.
Je to od ní realistické? Lidské nebo bláhové? Má víra ve světě místo? Nemá naopak pravdu, že bezúhonnost nikomu nepomůže a víra se hodí ke vzdušným zámkům, a spíše důvěra v Hospodina je ta bláhová, nereálná a iluzorní? Nyní už Jób zůstává v lidské společnosti zcela sám. Ale sám není. On se zuby nehty drží důvěry Hospodinu, svůj život bere jako dar, přijatý a nezasloužený, daný z milosti a s dobrým Božím úmyslem pro člověka.
Jak jiný je postoj toho, kdo je uprostřed utrpení, které na něho dopadá, a postoj toho, kdo stojí třeba i těsně vedle něho, ale přímo v utrpení není. Ten, kdo je trápen, trápí se, musí snášet bolest, je v pohledu na své utrpení v jiné situaci než ten, kdo se na něho dívá, vžívá se do něho, soucítí. Jsou to dva odlišné světy. A přitom ten, kdo trvá na důvěře Hospodinu, je Jób, a ne jeho žena. Jób je trápen, ale ve svém trápení ze svého vztahu k Hospodinu nesleví. Svůj život nyní plný utrpení chápe jako život od Boha, daný, a na něm záleží, že ho přijímá i plný bolesti.
Jób byl postižen ošklivými vředy. Jeho žena ne. A máme tu před sebou dvojí možný pohled na utrpení. Pohled Jóba a pohled jeho ženy. V životě se často setkáváme s utrpením, bolestí, smrtí. Ale je důležité si vždy uvědomit, zda jsme jeho svědky, nebo těmi, na které toto trápení dopadá. Jób postižený ošklivou nemocí je Boží nadějí. On si Jóba vybral. Vsadil na něj svůj pohled na člověka. Jób je ve své nemoci Bohem upřednostněn, jemu věří i Bůh, má k němu zvláštní důvěru, že toto své postižení zvládne. Bůh ho zvláště miluje a spoléhá se na něho, že to, co ho postihlo, unese. Věří, že Jób v sobě najde dost síly tuto nemoc a všechny ty rány, které na něho dopadají jedna za druhou, unést. Že Jóba nezničí ani ty theologické názory jeho přátel, že nezničí jeho víru a důvěru v Hospodina. Jób je Bohem milován. Sem se hodí i to české přísloví: Koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje.
Kdybychom si knihu Jób doma dočetli, na konci bychom slyšeli Jóbovo vyznání, že Bůh, který jako by celou knihu mlčel, byl Jóbem spatřen tváří v tvář, jako přítel, jako ten, který důvěřuje Jóbovi. Vyznání, že Jóbova důvěra nebyla rozvrácena ani ztrátou dětí, ani diváckým postojem jeho vlastní ženy, ani theologickými argumenty jeho přátel. Jóbova důvěra a víra obstála. A jak těžký je to zápas, čteme skoro na každé stránce této knihy. Těžký je zápas Boží o člověka, aby člověk nepřišel o důvěru v Boha ani Bůh o důvěru v člověka. Tak těžký zápas probojoval i ten Mistr z Nazaréta, který bojoval svůj zápas z posledních sil, až na dno, až k otázce: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? A tento probojovaný zápas nám může být posilou v našem životě, v našem vlastním zápase o život před Boží tváří, o život darovaný, žitý z důvěry Hospodinu. Amen
Bože náš! Pomoz nám žít náš život z tvé zachraňující moci, z důvěry v Tebe i v to, že nás neopouštíš ani ve chvílích, které jsou pro nás těžké, že ty přicházíš a přijímáš nás takové, jak jsme schopni svůj život žít. Amen.