Kázání Jiřího Mrázka

Číslo

Modlitba

Bože vyvýšený a svatý,
protože jsi nám ve svém Synu ukázal, co znamená být člověkem,
odvažujeme se před tebe předstoupit a prosit za lidi
a lidství
a lidskost ve světě
všude tam, kde začíná převládat nelidskost
a nesmiřitelnost, a nenávist, a neomalenost,
ve světě kolem nás
i v našem srdci. Amen.

Evangelium: Marek 14,12-28

12 Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci:

„Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“

13 Poslal dva ze svých učedníků a řekl jim:

„Jděte do města a potká vás člověk, který nese džbán vody. Jděte za ním,

14 a kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Mistr vzkazuje: Kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?‘

15 A on vám ukáže velkou horní místnost, zařízenou a připravenou; tam pro nás připravte večeři!“

16 Učedníci šli, a když přišli do města, nalezli všecko, jak jim to řekl; a připravili velikonočního beránka.

17 Večer přišel Ježíš s Dvanácti. 18 A když byli u stolu a jedli, řekl:

„Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.“

19 Zarmoutilo je to a začali se ho jeden po druhém ptát:

„Snad ne já?“

20 Řekl jim:

„Jeden z Dvanácti, který se mnou namáčí chléb v téže míse.

21 Syn člověka odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“

22 Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy:

„Vezměte, toto jest mé tělo.“

23 Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni.

24 A řekl jim:

„Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.

25 Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu píti nový kalich v Božím království.“

26 Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu.

27 Ježíš jim řekl:

„Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ‚Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘

28 Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“

 

Byl to jeho nápad, jít do Jeruzaléma. A bylo to jako vlézt jim do pasti. Musel vědět, jak to tam bude probíhat. A taky se snažil nás na to nějak šetrně připravit. Ačkoliv: co by na tom mohlo být šetrného. A tak mu radši nikdo nerozuměl.

Byl to jeho nápad sem jít. Mohl dál chodit Galileou a mluvit o lásce a odpuštění. Mohl dál pečovat o ty své nemocné a do ničeho se neplést.

Jenomže celá země byla nemocná. A byla na pokraji vnitřní války. Lidé byli nervózní. Pilát se choval arogantně a dělal si, co chtěl. Velekněží se starali jen o svůj svátostný prostor a šíleně se báli, aby se k ničemu nemuseli vyjadřovat. A spousta lidí na venkově, zvlášť v Galileji, už si opatřila meč. Jako kdyby se věci daly řešit válkou. Jako kdyby snad existovala svatá válka, kterou se odstraní zlo – zatímco my zůstaneme dobří, a čistí…

 Mohl to všechno nevidět, a dál si hlásat tu svou lásku.

Ale spíš asi nemohl. Jestli to jeho království mělo dávat nějaký smysl, musel je konfrontovat s tímhle vším.

Tak jsme šli do Jeruzaléma. Na jedné straně povstalci, mobilizovaní v horách a posedlí myšlenkou, že zlo je třeba vyhladit ohněm a mečem. Na druhé straně římská posádka, po zuby ozbrojená a pevně přesvědčená, že římský mír je třeba vnutit světu ohněm a mečem.

A do toho všeho Ježíš, a hrstka učedníků. S holýma rukama a všeho všudy dvěma meči, které si dva z těch učedníků zapomněli nechat doma. A nakonec jim stejně byly k ničemu.

 Musel to vědět, že ho nepřijmou. A když se blížil k městu, tak mu tekly slzy. Docela obyčejně tekly slzy. Ale potom to nějak překonal a sehrál jim tam velké divadlo. Vstoupil se všemi ovacemi, jako nějaký davidovský král. Hrál velkou hru; a hrál ji vabank.

Tehdy už věděl, že ho někdo zradí. Že jeden z nejbližších. Věděl – a taky otevřeně říkal – že na nikoho z nás už není spolehnutí. Že se mu rozutečeme jako ovce bez pastýře. Jak slepice, když do nich střelí…

A přece ještě uspořádal hostinu. Uprostřed Jeruzaléma, přímo pod nosem těm, kteří už ho hledali a chtěli zatknout. Říkal, že je to jeho poslední hostina tady – tak ať prý stojí za to. Příště že se sejdeme k vínu tak leda v Božím království.

Vůbec už nebylo jisté, jestli to stihneme dojíst. Jak velký náskok mu vlastně nechal anděl smrti, který při hodu beránka venku obchází. Který zabíjel prvorozené už v Egyptě.

Mluvil o tom, jestli kdy ještě budeme spolu pít. A nedělal si iluze.

Moc dobře věděl, že se rozutečeme, a že s ním nikdo nezůstane.

A přece dal – úplně na konci jídla, vlastně už po jídle, když se sbíralo se stolu – tak dal kolovat chleba a řekl:

- Co se bude dít dál, tomu neutečete. Co bude se mnou, tomu neutečete. Nesete si mě v sobě – tak jako ten chleba, co jste právě snědli. To je mé tělo. To jsem já. A víno je krev.

Už to není jenom můj příběh. Je to váš příběh. A vaše království. A sejdeme se v něm. 

A na to nezbývalo, než říct: amen