Text: Žalm 82
Žalm 82
1 Žalm pro Asafa.
V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy: 2 „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? 3 Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, 4 pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!“
5 Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí.
6 „Ač jsem řekl: ‚Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího,‘ 7 zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař.“
8 Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody!
Na první pohled se v tomto žalmu ocitáme v odlišném světě myšlení o Bohu a o světě, než jaký známe z většiny Starého zákona. Jde totiž o jeden z nejzřetelněji mytologických textů v Bibli, a pro tuto svou formu – dnes již těžko přístupnou – vyvolává rozpaky a bývá raději nějak odsunut, vystříhnut, či alespoň přečten jaksi rychleji. Navíc, na první pohled jako by tu nebylo s kým se ztotožnit. Oproti jiným žalmům zde chybí přímo vyjádřené „já“ či „my“ odhalující sklíčenost utrápeného srdce nebo pozdvihující jásavou chválu k oslavě Boha. Snad také proto nepatří k žalmům významným v dějinách zbožnosti či bohoslužeb.
Pojďme přesto dnes tento žalm a jeho představy otevřít, pojďme se ptát po jeho záměru, zkusme vstoupit do jeho světa. Kde to ale vlastně jsme? „V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy.“ Shromáždění bohů, jakýsi koncil božstev, kde bohové všech národů a kompetencí rokují, radí se či hašteří a spolu pak rozhodují o záležitostech na zemi. Tento motiv – dobře známý náboženskému světu starověkého Předního východu – byl v dějinách interpretace mezi prvními, které měli křesťanští čtenáři potřebu nějak potlačit. Posečkejme s tímto chviličku. Vždyť touto metaforou chce žalmista vyjádřit základní přesvědčení o svém Bohu. Použil sice myšlenkové formy, jazyk a představy, které znal ze svého prostředí, ale použil je a přeměnil do specifického pohledu na svého Boha, jeho záměry, jeho charakter.
Tak hned na začátku Bůh povstává a mění shromáždění v soudní proces, ve kterém sám ostatní bohy soudí. „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům?“ Takhle už to přece dál nejde! Vždyť vy, místo abyste dopomohli nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednali spravedlnost, pomohli vyváznout nuznému ubožáku z rukou svévolníka, vy namísto toho podporujete právě svévolníky! Kdybychom si celý žalm představili jako posvátnou, liturgickou hru – drama, jistě bychom nepřeslechli burácivý hlas Boží obžaloby. Mohli bychom také v následujícím, pátém verši zaslechnout – snad tišší – hlas jakéhosi moudrého pozorovatele, mudrce, který se k obžalobě přidává komentářem: „Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí.“ Co je to vlastně za obžalobu, o co tu jde?
Ve hře je téma pro Israel a jeho Boha klíčové. Spravedlnost. Spravedlnost, která je charakterizována zvláštní pozorností pro slabé a bezmocné. Právě ti bez-moci jsou v této spravedlnosti privilegováni. Právě o ně jde. Bohu leží na srdci právě ti, kterým se na světě příliš sluchu nedostává. Bůh je jejich advokátem u vpravdě Nejvyššího soudu. Tam jsou také obviněni a odsouzeni ti, kteří svou moc nevyužili pro tyto nuzné – kteří své pravomoci ke spravedlnosti zneužili. Jak moc záleží na spravedlnosti? Israel snad nikde nedal jasnější a radikálnější odpověď na tuto otázku – a to ani v nejsilnějších slovech Ámose, Jeremjáše, Izajáše či Micheáše – než jak ji máme v tomto žalmu. Spravedlnost je úhelným kamenem univerza. Spravedlnost je oněmi sloupy, na kterých dle starověkých představ svět stojí. Názor, že na spravedlnosti záleží, nebyl vynález israelského náboženství. Ale intenzita a centrálnost práva a spravedlnosti jsou specifickým prubířským kamenem této tradice. Když není zachovávána spravedlnost, pak se celá země v základech hroutí a světu znovu hrozí rozpadnutí do chaosu. Tak moc záleží na spravedlnosti.
Boha, o kterém Israel svědčí, vyznačuje svrchovaná síla projevená solidaritou. Jeho moc a solidarita jdou spolu zároveň, ruku v ruce. V tradici, ve které spolu s žalmistou stojíme, je solidarita tím, čím se vůbec ustavuje a s čím padá to boží. Pravý Bůh, ten nejsilnější, je ten, který nejsilněji projevuje solidaritu. Boží preference pro chudé a potřebné není jen jakýmsi náhodným dodatkem k Božím vlastnostem. Patří k samotnému jádru Božího charakteru, Boží lásky. Naopak ti, kdo nedopomáhají nuznému a sirotkovi k právu, – byťsi byli bohové – „nic nevědí, nic nechápou“…; „to“, nebo lépe – „ty“ podstatné ignorují, a kvůli takovému zneužití moci končí. Můžou, resp. musí to zabalit. Zasazovat se o spravedlnost a právo slabým je centrální aktivitou, kterou je nejen člověk člověkem, ale i Bůh Bohem. Právě toto náš žalmista vyznává, právě tohoto se dovolává.
Liturgická hra, do které bychom mohli náš žalm ztvárnit, by mohla nést název „Smrt bohů“ či „Jedinečný, Jediný“. Vstupujeme-li totiž na začátku žalmu do světa bohů, pak jen proto, abychom jej na jeho konci zase opustili. Pro jediného, Hospodina.
Představa shromáždění bohů zůstává součástí mocného jazyka, kterým je ve Starém zákoně dramaticky vyjádřena Hospodinova vláda a panování, zatímco ostatní bohové-nebohové mizí ze scény. Mizí ze scény těm, kteří byli Hospodinem osloveni, kterým bylo dopřáno zahlédnout podstatu jeho charakteru; podobně jako autoru vize našeho žalmu. Však je také připsán Asafovi, Asafovi, který je v 2. Paralipomenon charakterizován jediným slovem – jako „vidoucí“. Vize, kterou dnešní žalm předkládá, je vizí naděje v Hospodina, který je garantem spravedlnosti a práva. Augustin, Luther, Kalvín i kraličtí vidí v bozích dnešního žalmu lidské mocnáře, jejich obžalobu a napomenutí. A jistě – i ti, kteří mají moc či moc mají, si mají z tohoto žalmu co odnést.
Žalm ovšem předně může být povzbuzením těm, kterým záleží na sirotcích, ponížených a bídných, či těm, kteří všelijak nuznými přímo sami jsou. O ty Bůh stojí! Ti jsou zde ujištěni z nejvyšších míst že nejsou přehlédnuti, ale naopak mají v Bohu svého zastánce. Spolu s nimi můžeme Boha, který se k nám v Kristu sklonil, oslavovat a k němu volat: „Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody!“ Spolu s nimi se můžeme spojovat v modlitbě za mír na celé zemi.
Modlitba
Děkujeme ti, spravedlivý, milosrdný Bože, že jsi nás stvořil z lásky a k lásce. Děkujeme, že ses k nám v Kristu sklonil a dal nám poznat sílu svého milosrdenství – své podivné spravedlnosti, které se nepřestáváme divit a nad kterou nepřestáváme žasnout. Děkujeme, žes nás touto svou solidaritou oslovil, že ses rozhodl nás potěšit svým charakterem. Děkujeme za ujištění, které nám zvěstuješ skrze žalmistu; za povzbuzení pro všelijak osamocené, nemocné, slabé, opovrhované, outsidery – i za povzbuzení pro ty, kterým na těchto lidech záleží. Děkujeme za ujištění, že právě tito ti leží na srdci.
Prosíme tě, mocný Bože, ať dovedeme stát při těch, kteří nás potřebují. Učiň z nás své nástroje smíru a lásky; prosíme o vynalézavost, sílu a vytrvalost. Prosíme, posiluj nás ke všemu dobrému. Amen.