Je-li s námi Hospodin, proč? Soudců 6,11–21
Modlitba
Pane Bože, my tvým cestám někdy prostě nerozumíme. V kostele posloucháme příběhy, jak jsi kdysi dávno lidem pomohl a jak jsi k nim mluvil, ale dnes nám nějak chybí stopy tvé přítomnosti. Možná se jen špatně díváme. Nebo si tvou přítomnost možná špatně představujeme. Přemítáme, jak by mělo vypadat požehnání, a taky o své budoucnosti přemítáme a o budoucnosti světa a jsme z toho všeho trochu nesví.
V kostele vyznáváme, že neseme podíl viny na tom, jak náš svět vypadá a jací jsme. V kostele však slyšíme a vyznáváme i to, že neseme podíl na tvé budoucnosti, že se nás velice osobně týká naděje pro tento svět.
Děkujeme, že k tobě smíme patřit. Děkujeme za naději, kterou nás vybavuješ do našich dnů. Děkujeme za odpuštění, kterým napravuješ, co jsme zkazili, a prosíme o sílu, abychom to dělali taky tak pro lidi kolem nás. Díky, Pane, že tu s námi jsi, díky že se se svou rukou ve tvé dlani neztratíme. Buď s námi: společně tě prosíme Pane, smiluj se, amen.
Sd 6,11–21
I přišel Hospodinův posel a posadil se v Ofře pod posvátným stromem, který náležel Jóašovi Abíezerskému; jeho syn Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci. Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ Gedeón mu odpověděl: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové? Říkali: ‚Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?‘ Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců.“ Hospodin se k němu obrátil a pravil: „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.“ On mu však namítl: „Dovol prosím, Panovníku, jak bych mohl Izraele vysvobodit? Můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem v otcovském domě nejnepatrnější.“ Ale Hospodin mu řekl: „Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže.“ Tu jej požádal: „Jestliže jsem opravdu našel u tebe milost, dej mi nějaké znamení, že se mnou mluvíš ty sám. Jenom se odtud nevzdaluj, dokud k tobě nepřijdu. Rád bych přinesl dar a předložil ti jej.“
…
Hospodinův posel se dotkl koncem napřažené hole, kterou měl v ruce, masa a nekvašených chlebů. I vyšlehl ze skály oheň a pohltil maso i nekvašené chleby, zatímco Hospodinův posel mu zmizel z očí.
Převzácné tradice, slavná minulost, ale dneska nic moc. No uznejte: Co je to za víru, co je to za Boží požehnání, když se od nás sláva Hospodinova jaksi odstěhovala, ani nevíme kam a proč. Hospodin nás před lety vyvedl z neutěšených poměrů a z velikého maléru svou mocnou silou a vztaženou paží, ale kde je tehdejší radosti dnes konec? – Tak a všelijak podobně mohl přemítat Gedeon, když narychlo mlátil pšenici, že s ní potají zmizí dřív, než mu ji zas okupanti seberou. Prý země zaslíbená, říkávalo se: ale nějak to nefunguje, Bože. Svévolníci se na ni vrhli jak na kořist a jen ji cupují a tunelují a tvou vůli znásilňují.
Bylo to tak, a nejen tehdy. Kdyby býval Gedeon nebo někdo z jeho příbuzných (nebo třeba vy) pohlédl do zrcadla: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdopak je tou spouští vinen a kdo to má začít spravovat?“, co myslíte, že by mu (nebo vám) zrcadlo řeklo? Zrcadlo však neříkalo nic, nebo mu Gedeon nerozuměl, a tak mu to musel říct někdo jiný. „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ Zvláštní pozdrav, je-li pronesen k člověku, jenž – vybaven deziluzí a strachem – je zrovna na útěku. To si z Gedeona utahoval?
Je zvykem, že staří pedagogicky peskují zkaženou mládež, mladí dávají vinu za dnešní marasmus starým a bibličtí redaktoři je všechny dohromady z odstupu oznámkují větou, že „lid činil, co bylo v Hospodinových očích zlé“ – což znamená, že jim Hospodin vyhověl: mají, co sice nechtějí, ale oč si koledovali. A oni si to teď navzájem vyčítají, kdo to zavinil, i Bohu spílají, po straně pokukují, která pevná ruka by je z toho vyvedla, a pro jistotu leští kliky na sekretariátech cizích bohů, kteří zrovna vládnou či vypadají vlivně.
Leč posel si z Gedeona neutahoval. Hledáte, kdo by vám pomohl? Věrnost Hospodinu, jiný lék není. Přestaňte leštit ty kliky na ústředním výboru kdejakého modláře a radši si přeleštěte zrcadlo, ať vidíte, kdo tu věrnost má provozovat.
Gedeon upřímně namítl, že toho mnoho nezmůžeme, když nás Hospodin opustil a my, zbaveni jeho požehnání, si jen v modlitbách a žalmech v kostele připomínáme někdejší bohatýrské doby a podivuhodné Boží činy – jenže s tímhle vzpomínáním, milý posle Boží, dlouho nevydržíme, doba je zlá, starostí příliš mnoho a lidi už to nebaví).
„Moc toho nezmůžeme, když nás Hospodin opustil,“ pravil tedy Gedeon. A posel Boží opáčil, že se mýlíme: Nikdy nás Hospodin neopustil. Opustili jsme leda tak my jeho, budiž, ale pak se nesluší, abychom to vyčítali my jemu, a naopak je třeba, abychom se vrátili.
Patří se, aby Gedeon (nebo vy) těm slovům uvěřil. Už pro to, kdo mu je říká. Všimli jste si, jaký rébus nám tu vypravěč nastražil? Té postavě, která s Gedeonem mluví, říká střídavě posel Hospodinův anebo rovnou Hospodin. Setkání s člověkem, kterého Bůh pověřil. Vlastně se samotným Bohem: jako když k vám zazní Boží slovo, osvobodivé, náročné, nadějné. Vyřídí vám ho lidé, a přece je od samého Boha. Třeba když prožíváte tuze těžké okamžiky – právě tehdy je Bůh osvobodivě, s nárokem a s nadějí nablízku, byť to není hned patrné. Ale je tu.
Sorry, Bože, proti vysvobození a proti lepším časům nic nemám, ale nečekej, že to budu zařizovat zrovna já. Jednak je to tvůj úkol, nemýlím-li se, a za druhé – chceš, abych se ti legitimoval? Nejmladší kousek z maličkého rodu, nic neznamenáme a nikdo nás nebere vážně, naše rodina ani nevlastní armádu, jak asi víš, a nemáme žádné páky ani dlouhé prsty, máme jen krásné tradice a dějiny, které nám však teď nejsou moc platné. Takže se poohlédni jinde (zakončil Gedeon proslov a balil si pšenici, že už se dá na ten zmiňovaný útěk).
Už už by i utekl, ale nešlo to. „Já tě do toho úkolu posílám,“ řekl posel, který zastupoval Hospodina (vlastně to byl on sám). „Aha, a kdepak na to vezmu prostředky?“ tázal se Gedeon. „Jen běž, k dispozici je ti přece síla, kterou máš,“ odvětil posel.
Zvláštní hovor. Gedeon má o Bohu velmi vážné pochybnosti, a Bůh o Gedeonovi ne. Gedeon si není jist, má-li Bůh na to, aby nám byl dnes něco platný. Že by k něčemu byl on sám, Gedeon (nebo vy), o tom zajisté pochybuje taky – ale kupodivu o něm nepochybuje Bůh. Bůh mu důvěřuje a věří mu, že i on zvládne důvěru k Bohu. (Vy zrovna tak.)
Gedeonovy pochybnosti se však zaplašit nenechají. Zahnat okupanty není jen tak; a jak přivedete zpět k věrnosti Bohu náš lid, který tolik závidí, podvádí a neštítí se lží? Pročpak to Bůh nezařídí sám, když umí rozdělit moře, zajistit manu a starat se o krásu polních lilií a nebeského ptactva? Odpověď Gedeon možná tuší: Bůh není loutkář, není to scénárista a režisér každého našeho kroku. Nabídl spasení, ale to není totéž co dotáhnout vás za ucho k předepsanému blahu, nějak vás dokopat k tomu, co jsem pro vás vytipoval jako dobré. Gedeon snad tuší, že tu je ta nabídka spasení a dál že je to na nás. Ale nejen na nás: zaslíbení „Budu s tebou“ se nabízí jako průvodce.
Poslyš, Bože, tak mi dej nějaké znamení, že je to tak, jak říkáš, řekl na to všechno Gedeon. Já už jsem se ti legitimoval (vzpomínáš: bezvýznamný člen nejmenšího rodu, bez armády), teď se legitimuj ty, jsi na řadě. Ukaž, že na to máš, abys mě přivedl k velkým činům ve tvém jménu. Že ta věta „Já jsem s tebou“ v praxi funguje.
Byla to tedy zcela jiná reakce, než jakou předvedl svého času Abraham (který vyrazil, nevěda kam, a spolehl se Boží slib, za nějž si v žádném obchodě nic nekoupíte, a přece platí i tam, kde peníze nic nezmůžou). Gedeon to řeší jinak než Abraham: Něco po mně chceš, Bože? Tak ukaž, co umíš, že to nejsou jen reklamní slogany.
Troufalost? Možná, ale posel Boží Gedeonovi beze všeho vyhověl. Gedeon připravil oběť, vývar vylil a zbytek Boží posel spálil. Znamení v rámci bohoslužebného obřadu. Gedeon spatřil, oč žádal, dostal kýžené znamení, převážil si je, ocenil – a požádal o další. Aby měl jistotu. A až je dostane, řekne si raději ještě o jedno. (Pak už toho nechal, ale jeho následovníci v tom budou pokračovat.)
Napřed musím vidět, abych věřil, sdělil Gedeon Hospodinu, když o ta znamení žádal. Musím mít jistotu, co umíš, abych se mohl spolehnout a jít do toho s tebou. Jenže důvěra to mívá spíš naopak: Ne že musím vidět, abych věřil, ale že musím věřit, abych viděl. Spolehnu-li se, důvěřuju-li, snad spatřím Hospodinovu přítomnost jinak, než když jsem nedůvěřoval a nespolehl se. Samotná znamení sotva koho přesvědčí (nebude-li víra jejich vykladačem).
O mnoho let později se podobná scéna opakovala, když nedůvěřiví věřící žádali, ať se pořádným nebeským znamením legitimuje Ježíš. Kdyby jim vyhověl, možná by po gedeonovsku žádali další (aby si ověřili, nebyla-li to náhoda). Ježíš však takové průkazy nikomu neukazoval a žádná znamení moci se nekonala (v Ježíšovi přišel na svět Bůh trpící, bezmocný, jenž se žádnými znameními moci neohání).
Bezvadně to Bůh v dějinách provedl, ale dnes je jiná doba, už k nám nemluví a nestará se, mínil Gedeon a vyslechl odpověď, že se mýlí: Bůh je s námi pořád. Je-li s námi pořád, ať zasáhne a napraví svět, podotkl Gedeon a vyslechl, že už to právě začíná a počítá se v tom úkolu právě s ním (a s vámi). Napřed chci vidět scénář, že to dobře dopadne a že nás Bůh – kdybychom prohrávali – nenechá ve štychu, řekl Gedeon a odpovědí mu byla důvěra, na niž má odpovědět důvěrou k Bohu také on. Tak si ten příběh vezměte domů – i s Božím vzkazem: Jsem s tebou.