O vysvobození z posedlosti
Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské. Sotva vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk nečistého ducha. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. Často totiž byl už spoután okovy a řetězy, ale řetězy se sebe strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením.
Když spatřil z dálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“ A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je ‚legie‘, poněvadž je nás mnoho.“ A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Páslo se tam na svahu hory velké stádo vepřů. I prosili ho ti zlí duchové: „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“ On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů. Stádo pak – bylo jich na dva tisíce – hnalo se střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo.
Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo. Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se. Ti, kteří to viděli, vyprávěli o posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo. Tu počali Ježíše prosit, aby odešel z jejich končin.
Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl s ním. Ale nedovolil mu to a řekl: „Jdi domů k svým a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ Tehdy odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili.
Nebe nad hlavou, tam někde sídlí Bůh. Pod nohama země – pevná a placatá, kterou obklopuje ze všech stran voda (od vody raději dál). A co je vlastně vespod, pod námi? To si raději ani nepředstavovat, říkali si lidi v dobách prvních učedníků. Ale taková předsevzetí nefungují, a tak jim to nedalo a stejně si představovali. Představovali si čerty a jejich pekelného šéfa, představovali si věčná muka (taky věčnou blaženost, ale ta se představuje hůř a obvykle v těch vidinách vypadá dost nudně). Řeky a propasti oddělující život od smrti si představovali a temné a světelné tunely, jimiž se prochází. Představovali si říši zapomnění a jámu zmaru, věčné bloudění a muka, k nimž jsou odsouzeni všichni ztracení případi; těm ne úplně zatraceným později naordinovali třeba očistec nebo převtělování, aby si uchovali kus naděje i pro sebe. Rádi si to kořenili povídačkami o různých strašidelných úkazech. Existovaly věštírny, kde vám řeknou, co se bude dít (ty fungují dodnes), a provozovaly se rituály, které ten úděl měly nějak změnit (tomu se říká magie a i na tu dodnes sem tam někdo věří).
Pod námi nic lákavého, říkali si, jenže tady na zemi taky žádná sláva. Jenom těch démonů a duchů zla, co se tu hemží a brousí si na vás zuby, těch poslů satanových, od nichž se dobrého nenadějete, a těch nadzemských sil, které vás nepustí k Bohu a ještě vás Hospodinu zakryjí, aby vás neviděl.
V těchhle kulisách se jednou strhla bouře, když byli učedníci zrovna na lodi. Nic příjemného ani dnes, natož tehdy, když – o tom nepochybovali – tu bouři spískaly všechny ty zmíněné temné síly.
V té době byly představy o démonech a jejich temném vlivu docela v módě. Dnes si svět malujeme trochu jinak, jenže to důležité, co Bible člověku sděluje, není na dobových představách závislé (na tehdejších ani na dnešních). Nemluvíme dnes o ďáblovi a o démonech, protože nám tyhle kulisy připadají dětinské, a my chceme žít dospěle. To je v pořádku, jen nám pak někdy schází pojmenování, co se to děje, když se někdo (třeba já nebo vy a nebo celé lidstvo) začne chovat jako posedlý, jako by se voda šílenství vylila z břehů a utopila lidskost, naději, odpovědnost… Co znamená žít dospěle a jak se to dělá uprostřed toho všeho, co kdysi vypravěči označili za démony?
Učedníci si v rozbouřené hrůze nevěděli rady. A sotva bylo po všem (to díky Boží moci, kteráž jest v Kristu Ježíši), už tu byl další exemplář temnoty: jakási živá mrtvola jim šla v ústrety, když vystoupili na břeh. Muž, jenž žije mezi hroby, chová se jako blázen a nikdo si s ním neví rady. Lidi ho zkoušeli spoutat, leč marně. Ale i kdyby se jim to povedlo, copak někdo dokáže spoutat ty vlivy a síly, které ho tak zrychtovaly?
Posedlík, co bydlí mezi hroby, překypuje čímsi, z čeho jde strach. Ježíš na něj promluví – vlastně ne, nejprve se dohaduje se zlem, které má toho nešťastníka ve své moci. S tímhle člověkem bude Ježíš mluvit až na samém konci příběhu, až ve chvíli, kdy bude třeba, aby šel domů a vyprávěl, jaké milosti se mu dostalo. Do té doby s ním Ježíš mluvit nemůže, protože ten muž je jaksi mimo sebe. Jako když z vás mluví třeba strach (ze smrti, z nepřátel, z bolesti, z nemoci, z umírání, ze sebe sama). Nebo nenávist (třeba k lidem, kterými se cítím ohrožen, anebo k někomu, komu jsem ublížil). Jakákoli posedlost z člověka může mluvit (něco, čeho mám ve dne v noci plnou hlavu a bez čeho nedokážu být). Nebo něco, čemu jsem uvěřil nebo naletěl (slogany mých oblíbenců v politice nebo řeči někoho, koho se trochu bojím, nebo reklamní žvásty nebo něco, co onehdy kdosi kdesi povídal či napsal). Jste to opravdu vy? Nebo z vás taky někdy mluví něco, co si vás osedlalo, aniž jste si to uvědomili? A jak se to vlastně pozná, na čem jsem?
Nevím, co mělo tamtoho nešťastníka v moci. Jen čtu, že ho to nechalo odříkat větu: „Ježíši, jdi pryč, mně je takhle moc dobře, vlastně jsem šťastný, nepleť se do mých věcí a běž.“
Cosi takového ten osedlaný muž ze sebe vykřičel, ale Ježíš (a teď i čtenář) za tím vším slyší i nevyřčenou větu „Pane, to přece nejsem já…“
Tahle patálie není pro léčitele. I kdyby se posedlíka ujal a léčil ho, samotné rozbouřené zlo nepřemůže. A co víc: ono to není tak, že by si nějaké zlo zčistajasna osedlalo v jádru dobrého člověka; ono to vypadá, že jsme (my, dobráci od kosti) k tomu sedlání zlem docela náchylní a že takovému osedlanému člověku vůbec není ve zlu špatně. Co se mi pleteš do života, Ježíši, synu Boha nejvyššího? praví tenhle muž při setkání. Nezdá se, že by chtěl patřit mezi ty, kdo v tomhle zlu nežijí.
Až bude příběh u konce, přijdou za Ježíšem zástupci těch ostatních, kdo v tom kraji bydlí. Utrpěli zrovna velkou ekonomickou škodu a nemají náladu na žerty. Nastane další dějství, které by oni sami možná označili jako vyhánění démona, jenže je to naruby, démonem je protentokrát v jejich očích Ježíš: ti lidé ho žádají, aby z jejich země (a z jejich života) šel pryč.
Co se to přihodilo, že chtějí Ježíše vypoklonkovat ze svého života? Určitě je nepotěšila ztráta, kterou utrpěli. Jenže vypravěč Marek zdůraznil něco jiného než ztrátu: zdůraznil, jaká bázeň na ně padla, když spatřili, že poděs, co žil mezi hroby, je najednou jiný; z živé mrtvoly je člověk. Vyděsili se, když zjistili, že jim Ježíš obrátil vzhůru nohama svět, kterému se naučili jakž takž rozumět a ve kterém byli doma. Co na tom, že ho obrátil k lepšímu: ať jde pryč.
Odešel od nich, jak si přáli: vlastně sem přišel kvůli jednomu jedinému člověku, se kterým nikdo ani nepočítal (to slyšte obzvlášť pozorně, máte-li snad dojem, že se Pánu Bohu nevyplatí se vámi zaobírat a že má jiné starosti).
Odešel od nich a zbyla tu po něm účtenka: stojí na ní psáno, že to uzdravení stálo dva tisíce prasat. Je to drahé, nebo ne? Je to spravedlivé?
Přiznávám, že na tuhle otázku odpověď nemám. Nebo přesněji řečeno že mně (člověku) nepřísluší na ni odpovídat. Věřím, že když to tak Ježíš udělal, spravedlivé to bylo. Vysvobození jednoho člověka z nějaké posedlosti je spravedlivější než zděšení či nepřízeň devětadevadesáti neposedlých. A to i přesto, že ty ostatní (ty „neposedlé“) jeho vysvobození ze zla něco stálo.
Věřím, že tak to Bůh chce. V tomto příběhu si nedělám otazníky nad jeho spravedlností, ale naopak spíš nad tím, jak to bylo s čistotou a normálností těch ostatních, kteří nestáli o Ježíšovu přítomnost. Všimněte si, Markovo vyprávění o poděsovi, co žije mezi hroby, je v tom docela varovné: nevypadá to, že jsme průzračně čistí (a že jen tu a tam podlehneme nějakému svodu a pokušení). Marek to podává spíš tak, že jsme v ledasjaké temné moci jako doma a když si na nás nějaké zlo zasedne, není nám v něm až tak nepříjemně. Tvářil se tak tamten hřbitovní poděs, ale nedal bych ruku do ohně ani za ty ostatní (řekněme: ani za nikoho z nás). Vždyť z nás občas mluví to a ono, co se za nás rozhoduje, a není to vždycky nepříjemné. Když vám takový svět někdo otočí vzhůru nohama, třeba vysvobozením, opravdu vás to vždycky nadchne?
Příběh je u konce. Příběh plný démonů a temných sil, na něž můžeme věřit a nemusíme. Tak či tak je při setkání s Ježíšem všecko jinak. Ti, kdo se setkají s jeho mocí, bývají v bibli zděšeni: učedníci na utišeném moři, obyvatelé vesnic, když uviděli, že posedlý je zdráv, a do třetice ženy, až najdou prázdný Ježíšův hrob (neboli znamení, že nad ním smrt nevyhrála). Taková je reakce těch, kdo se setkávají se skutečným evangeliem. To setkání není laciná povídačka, jak už je mi dobře. Setkání s Bohem zasahuje člověka do hloubky, vytahuje na světlo, co by rádo zůstalo skryto, a hlavně vytahuje spoutané lidi ze všelijakých hrobů, kde zaživa bydleli. Někdy jim to není vhod. A budí to bázeň.
Posedlý z hrobů se nevysvobodil sám, to nebylo v jeho moci, nedokázaly to ani řetězy a pouta, dokázal to však Bůh. Ten muž přijal svobodu a bude se ji učit opatrovat a pěstovat (hlídat si svou lidskou náchylnost k osedlání nějakým zlem a posedlostí). Chtěl kvůli tomu odejít s Ježíšem, ale nedostal jeho svolení. Vždyť víra neznamená sledovat zázraky a utéct od lidí, kteří Krista nechtějí znát, někam pryč: jen jdi pěkně domů mezi ty, kdo o Boží milost nestojí. Ať je mezi nimi někdo, kdo ví, jak velké věci mu učinil Pán. Ať je mezi nimi někdo, kdo ví, jak do našich životů vstupuje dnes a denně Boží pravda a láska a naděje a jak to – uprostřed posedlostí všeho druhu – nás a naše životy proměňuje k lepšímu.