Kázání Davida Šorma

Text: Marek 5,21–43

Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu, shromáždil se k němu veliký zástup, když byl ještě na břehu moře. Tu přišel k němu jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.

A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když zaslechla o Ježíšovi, přišla ze zadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena!“ A rázem přestalo jí krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.

Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“ I rozhlížel se, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“

Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišli do domu představeného synagógy, spatřili velký rozruch, pláč a kvílení. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ Oni se mu posmívali. On však všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vystoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.

Milá Judito,

ona dívka, která ti přinesla tento dopis, je moje dcera. Bude jí dvanáct let, jako bylo tehdy tobě, když jsi na smrt nemocná ležela na lůžku a tvůj otec Jairos se snažil ze všech sil, aby tě uzdravil. Nechci nyní zbytečně vyvolávat staré vzpomínky a jitřit pocity, jen prosím, nepřestávej číst.

Od chvíle, kdy jsme obě byly tím Nazaretským Ježíšem uzdraveny, žiji celých těch dvanáct let ve veliké vděčnosti Hospodinu, že nám zachránil život. Ano, tobě zachránil život, byla jsi ve věku, kdy ses stávala ženou. A náhle život z tebe začal vyprchávat, tvůj květ začal opadávat. Bylo by nesmírně smutné, kdyby nemohl vykvést a přinést ovoce.

Celých těch dvanáct let však žiji se špatným svědomím. Když vidím, jak jdeš ke studni pro vodu, když na tržišti náhle spatřím tvou tvář, snažím se ukrýt, vyhnout se ti. Bojím se tvého pohledu. Bojím se, že v něm i přes tvou vlídnost spatřím nepochopení. Protože tehdy tobě šlo o život a již jsi zemřela, zatímco já byla jen odstrčená.

Když Ježíš rychle šel k vašemu domu, aby ti pomohl, dotkla jsem se zezadu lemu jeho roucha. Sama nevím, co mě k tomu tehdy dovedlo. Zoufalství z toho, že za těch dvanáct let mé ženské nemoci se mi takových mužů nabízelo, že mi pomohou, a vždy si jen nechali dobře zaplatit. Byla to podezíravost, že tenhle je jedním z nich, který jen ve mne vyvolá naději, která bude ihned zklamána? Byla to neúcta k němu, že jsem se ho jen letmo dotkla, aniž bych se mu postavila tváří v tvář? Anebo to bylo zoufalství, z pocitu vlastní špinavosti? Jen jsem chtěla žít normální život, abych byla obklopena přáteli, rodinou, aby se mi lidé nevyhýbali, aby se mne náhodou nedotkli a nezůstali do soumraku také nečistí.

Jenže můj možná odvážný a možná zbabělý dotek jeho roucha způsobil, že se zastavil a začal po mně pátrat. Poznal, že z něj vyšla síla, která mi pomohla. Ptal se učedníků, kdo se ho dotkl. Oni nechápavě rozhodili rukama, že se na něj tlačí každý. A v očích tvého otce jsem viděla obrovské napětí, neboť velmi spěchal. Tak moc mu na tobě záleželo. Nechtěl tě ztratit. Pohledem se snažil Ježíši naznačit, aby šel dál. Jenže v tu chvíli přišli jeho služebníci a řekli, že již nemusí spěchat, neboť jsi již zemřela. Já jsem žila a mohla žít i bez uzdravení, ale také za cenu, že ty bys již nebyla. Dcero, tvá víra tě zachránila, řekl mi tehdy. Odejdi v pokoji uzdravena ze svého trápení! Má neodbytná víra však zavinila, že se zmeškal. Tu lítost v očích tvého otce vidím dodneška.

Někdo umírá, aby jiný mohl žít. Čím je můj život cennější než tvůj? Pro mé zoufalství? Pro mé dvanáctileté čekání, při kterém už jsem snad ani nemohla čekat, že bych nějakou rodinu a spokojený život mohla žít? Přeci jsem mohla počkat, mohla jsem mít silnější víru, že přeci i pak, až odejde z vašeho domu, může pomoci. Byla to má nedověra, která tě ohrozila, a mohlo být všechno úplně jinak.

Vím, že můj život se již krátí. Snažím se žít dobře z vděčnosti vůči svému zachránci, ale ač se snažím sebevíce, žiji také ve výčitce vůči tobě. Ani oběti, ani dary, které přináším do chrámu a chudým, nepomáhají. Nevím, můžeš-li odpustit, prosím, alespoň se mě snaž pochopit. Mé Juditě je nyní dvanáct let, nedokázala bych žít s pocitem, že jsem neučinila vše pro její záchranu, kdyby byla v ohrožení života. Víra tvého otce se v určitou chvíli začala hroutit. Jeho struna života hrozila prasknutím. Měla bych další výčitku. A smích všech, kteří byli v tom domě a smáli se tomu Nazaretskému, když říkal, že jen spíš, dodnes slyším v uších jako hrozivé kamenování a zatracení. Děkuji, že jsi tento dopis dočetla.

Tvá oddaná přítelkyně Helena.

Drahá Heleno,

tvá Judita je krásná dívka. Snad má všechno krásné před sebou. Když odcházela od našeho domu, letmo se otočila a zamávala mi. V její tváři jsem viděla křehkost a určitou vznešenost. Vychovala jsi ji dobře, však to ženské často u studny říkají. Kolikrát jsem tě viděla ve městě, jak se otáčíš a snažíš se ztratit v davu, a říkala jsem si, proč se mne straní? Kolikrát jsem chtěla zaklepat, když jsem šla kolem vašeho domu. Připadalo mi ale nepřípadné, vcházet bez pozvání. Říkala jsem si, že snad máš něco proti naší rodině, snad výčitku proti našemu otci, který se slzami v očích běhal po městě, aby mne zachránil, zatímco pro jiné se tak nestrachoval? Že přišel, aby zachránil mne, zatímco na tebe, kterás’ tolik let čekala, si ani nevzpomenul? Až nyní s dojetím čtu tvé důvody a přemýšlím o tvých výčitkách.

Možná, kdyby se věci v našem životě soudily podle ideálu farizeů a zákoníků, asi by tvá víra příliš neobstála. Kdo z nás by ale obstál? Neobstál by ani můj otec, který toužil především po mém uzdravení. Ano, asi by obstál ten, který jiné zachránil a sám sebe zachránit odmítl. Ale v jeho očích byla tvá víra zachraňující, stejně jako víra mého otce. Někdy jednáme v napětí, v zoufalství. Nic není v životě tak příhodně poskládané, aby nezůstal alespoň drobný stín nejistoty, je-li všechno tak, jak má být. Jako lidé vrháme stíny už jen tím, že stojíme.

Především jsou chvíle, kdy jdeme pro záchranu sebe či svých nejbližších a přitom méně myslíme na druhé. Je to snad vina sobectví, že hledáme lékaře pro své děti a nemocné necháváme nepovšimnuté u kraje cesty? A je snad Bůh takový, že takovou víru nepřijímá? V mysli některých takový Bůh je, ale já jsem vděčná, že jsem se mohla potkat s tím, který rozumí každému stínu nejistoty. Že jeho světlo lásky takový stín prozáří. Nemá uzdravení jen pro některé, ale pro všechny. A v jeho království nemůže být zachráněn jeden na úkor druhého. Věřím, že záchrana je i pro ty, kteří v sobě mají farizejskou podobu Pána Boha.

Drahá Heleno, děkuji ti za tvé psaní, již lépe ti rozumím. Lépe už ale také rozumím svému otci. Každý máme svou cestu nejen odpuštění dát, ale také jej přijmout. Jestli jsi na své cestě tam, kde mé odpuštění přijmeš, přijmi jej. A prosím také o pochopení pro mého otce. Nemyslel to zle. Jednal tak, jak v tu chvíli považoval za správné.

Můj život je někdy pěkný, ale někdy si také kladu otázku, proč mne ten Nazaretský vlastně zachránil, když i já musím zažívat bolest a neštěstí. Možná je to proto, že mne tehdy Ježíš vlastně nevzkřísil, protože pak bych byla již u Pána, ale „jen“ mne vrátil do života. A tak děkujme za život, jaký je. Snad těch dlouhých dvanáct let čekání na tyto naše vzájemné řádky bylo dobrých a požehnaných. Těším se zase na tvou Juditu, pošli ji, prosím, třeba jen tak, dám jí něco dobrého, však ona musí růst a my se jen umenšovat. Anebo přijďte spolu. Kéž všemohoucí Bůh požehná tvému i mému domu. Amen.