Kázání Davida Balcara

Něco dělat i uprostřed strachů

Čtení: Mt 6,31–33; Am 2,6 8; Am 8,4–6; Mt 13,31–33

Text: Jr 29.1–7

Toto jsou slova dopisu, který poslal prorok Jeremjáš z Jeruzaléma přesídlencům, zbytku starších, kněžím, prorokům a všemu lidu, které přestěhoval Nebúkadnesar z Jeruzaléma do Babylóna, když musel odejít z Jeruzaléma král Jekonjáš, královna, dvořané, velmožové judští a jeruzalémští i tesaři a kováři. Poslal jej po Eleasovi, synu Šáfanovu, a po Gemerjášovi, synu Chilkijášovu, které vyslal Sidkijáš, král judský, k Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, do Babylóna.

„Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele, všem přesídlencům, které jsem přestěhoval z Jeruzaléma do Babylóna: Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy, ploďte syny a dcery. Berte ženy pro své syny, provdávejte své dcery za muže, ať rodí syny a dcery, rozmnožujte se tam, ať vás neubývá. Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“

Sestry a bratři, v poslední době jsem několikrát dostal zpětnou vazbu v tom smyslu, že my křesťané vůbec při našem slavení, mluvení, kázání a setkávání nebereme na vědomí složitou situaci, ve které se právě nachází svět a naše společnost, situaci, ve které roste strach. Díky sdělovacím prostředkům vidíme, jaké brutální metody mají příslušníci tzv. Islámského státu. Strach přinášejí teroristické útoky v některých evropských městech. A ačkoliv se nic takového nestalo v naší zemi, tak obavy jsou. Někteří mají také strach z toho, jaký profil, styl vyjadřování a rozhodování má nový americký prezident. Některé přímo děsí nedemokratické poměry v Rusku a ruské zasahování do dění v jiných státech.

Mysleli jsme si, že u nás je to podstatné vyřešeno s pádem komunismu – ale ukazuje se, že kdovíjakou jistotu mít nemůžeme, třeba Británie z evropské spolupráce couvá. A podobné obavy bychom mohli přinést i z domácí scény. Zdá se mi, že dřív bylo víceméně jasné, kde je dobro a kde zlo, ale bylo těžké sebrat sílu a odvahu postavit se na stranu dobra. Dnes je svět se všemi politickými a ekonomickými spletitostmi natolik nepřehledný, že člověk, i kdyby chtěl, často úplně přesně neví, co je dobře, koho podpořit, a jaké celosvětové mocenské a finanční hry se svou podporou vlastně účastní.

U mnohých to vede ke zklamání a celkové sklíčenosti. Není spoleh na to, co se spolehlivé zdálo; dřív se budoucnost dala alespoň do určité míry předvídat, ale teď? Pravidla hry berou za své – svět je chaotický, nesourodý, složitý, věci jsou nelogické. A odtud není daleko k pocitu, že nic nemá cenu. Že je to bezvýchodné a nad mé síly. A tahle celková nejistota pak člověka brzdí, zakrývá obzor, je pro mnohé takovou oponou, temnou záclonou, která ovlivňuje pohled na celý život.

Jak v takové situaci žít? V roce 2017 tady? Jak nad tím přemýšlet podle bible, v rámci křesťanské víry? Zkusím spolu s vámi hledat v biblické tradici nějaké vodítko, ukazatel, něco co by pomohlo. Znalec Starého zákona by nám připomněl, že podobnou situaci rozpadu základních životních jistot zažili Židé po roce 587 př. Kr., kdy jejich zemi dobyl babylonský král, zbořil Jeruzalém i s chrámem a lidi odvedl do zajetí. Muži, ženy i děti jsou v cizině. Velkou politiku nemůžou nijak ovlivnit a životní nastavení je zcela negativní, černé… (svědectví o tom je kniha Pláč Jeremjášův). Do této zoufalé situace nicméně píše prorok Jeremjáš: „Stavějte domy, vysazujte zahrady, usilujte o pokoj toho města.“ I tady v cizině můžete být a můžete i žít víru. Paradoxně píše: „Usilujte o pokoj země vašich nepřátel. Její pokoj je i vaším pokojem.“ A jejich zdar je i vaším zdarem. A modlete se za tu zemi. I tady uprostřed situace, kterou nemůžete ovlivnit, je možné dělat něco smysluplného, dosažitelného. V rámci vaší komunity – slavit svátky, sepisovat vyprávění Písma, v rámci vašeho města stavět domy, vysazovat zahrady, být zadobře se sousedy, být aktivními občany. 

Znalec Starého zákona by nás také upozornil na krále a jejich proroky. Kritika těch špatných králů šla trojím směrem: vadná očekávání v zahraniční politice (že by snad mohla vzít vrch říše na Východě, a tak se k ní přimkneme, anebo že by snad vzala vrch říše na Západě, tak se vrhneme na druhou stranu). A důvěra v šikovné vyjednávání víc než v Pána Boha. Druhá věc – kritika, že se král nestará o sociální otázky (heslo „sirotek a vdova“) a šlechtici a podnikatelé s vedením státu spřažení si výhodně žijí z toho, jak je nastaven systém půjček, vlastnictví půdy (slyšeli jsme konkrétně z proroka Amose). Třetí směr kritiky je špatné náboženství: formální, zkorumpované, svévolné. Tedy to, jak se vyvíjí dění celkové, politické i to mezinárodní, jde v pohledu proroků ruku v ruce s angažovaností sociální a upřímností náboženství. 

Když se podíváme do Nového zákona na Ježíše – ne, že by nevěděl v jaké žije době a říši, ale vnitro- či zahraničně politické otázky nebyly jeho hlavním tématem, i když svými výroky či činy nastavoval zrcadlo i politikům (např. vjezd do Jeruzaléma je takovým ironickým výsměchem jejich parádám.) Ježíš začíná program proměny světa od jednotlivého člověka a od jeho srdce. Ježíš říká Hledejte nejprve Boží království a to ostatní vám bude přidáno.

Zaměřoval se na člověka, nejbližší vztahy, na bližního/blízkého, toho, kdo je po ruce a potřebuje pomoci. Celková špatná politická situace, fakt okupace Římany mu nebyly důvodem neřešit nic jiného. A v podobenství o posledním soudu se právě tyhle místní drobnosti a všednosti vzhledem k blízkým ukazují jako klíčové. Scéna vykresluje, jak byl (a je) poslední soud očekáván: obrovská planina a na ní národy dychtící po rozuzlení, zda byli lepší Římané nebo Babyloňané, zda se líp chovali Češi nebo Němci a zda měli pravdu evangelíci nebo katolíci. A ono se ukáže, že nešlo o ty celkové věci, ale o ty blízké – byl jsem hladový a dali jste mi jíst, anebo jste mi jíst nedali.

Ježíš také vypráví o Božím království v podobenstvích růstu. I když začátky jsou malé – hořčičné zrno nebo trochu kvasu – s časem to může získat prostor, výšku, prokvasí to, ovlivní to širší území, víc lidí – až se všechno prokvasí, až to přinese úrodu mnohanásobnou, z hořčice bude strom a ptáci budou mít v jeho větvích útočiště. A když jde o Ježíše, ten na mnoha místech zbavuje strachu: Neboj se!, zazní mnohokrát. Proč jste tak ustrašení?, říká učedníkům.

Znalec církevních dějin by možná připomněl Jednotu bratrskou. Uprostřed dob velmi složitých, plných ohrožení tu byla skupina lidí, jimž šlo o ryzí život ve víře. A tak na malém prostoru dělali, co se dalo, aby byla církev krásná a jejich víra podle evangelia – v době plné strachu a útlaků. A co se z té skupiny pár lidí v Kunvaldu se vyvinulo? Široké hnutí, přidali se i šlechticové, kteří ovlivnili širší okolí, a v osobě J. A. Komenského pak perspektiva celoevropská – i se zodpovědností za výchovu vzdělání.

Kdybychom šli do moderních dějin, tak svědectví z ghett, koncentračních a zajateckých táborů ukazují, že i tam ve víře a s nadějí, v touze po smyslu dokázali lidé dělat i na malém prostoru mnohé dobré věci. I když žili pod Damoklovým mečem, za záclonou šílené války, kde život není ani trochu jistý, přece zkoušeli a dokázali žít lásku, vytvářet umělecká díla, pomáhat druhým a být ve vztahu s Bohem, číst Písmo.

Kam to svědectví bible i předků ukazuje? I když nejsou vyřešeny otázky zásadního směřování světa, má smysl dělat dobré věci mezi lidmi a žít víru. I když se zdá, že je opravdu důvod mít strach, nás to nemá, nesmí zabrzdit, nesmíme strnout a leknout se toho strachu. Věříme, že to co se děje při hledání Božího království, v malém měřítku, vůči blízkým, bližním, uprostřed třeba malé komunity, má smysl a může se i rozšířit a může i to dění ve světě ovlivnit. Teď použiju řečnický obrat apoštola Pavla: Znamená to, že se nemáme zajímat o svět, o politiku, o společnost a žít svatý život jen ve své komunitě? Naprosto ne! A prosím, aby to nebylo nesprávně pochopeno. My se máme zajímat, máme se za vládce světa modlit, máme je napomínat, aby vládli odpovědně a spravedlivě, máme se modlit za ty, co v důsledku rozhašeného světa trpí. Máme chodit k volbám a ve společnosti se angažovat. Ale to, že vše není vyřešeno a že situace vypadá špatně i nahání strach, nesmí znamenat, že řekneme, že nemá cenu se o nic snažit. Že se ten strach stane určujícím faktorem, každodenním průvodičem, který nás bude brzdit od hledání Božího království, od vnímavosti pro bližní. Naopak s nadějí, že to malinké dobré, „božokrálovstvové“ může se rozšířít (jak ten kvas), rozrůst jak to semínko. Třeba se stát dobrovolníkem, aby se dobrá vůle rozšířila mezi další lidi a postupně i mezi státy. Celosvětové otázky Evropy, tzv. Islámského státu, globální ekologie, přelidnění planety… my asi nevyřešíme. Je to v mnohém nesrozumitelné – ale my dokážeme působit v oblasti nám srozumitelné. Nemůžeme bojovat tam, kde nevidíme smysl, – ale tam, kde je to smysluplné, to možné je. Nemůžeme si naplánovat nezvládnutelné úkoly nad naše možnosti, ale – leccos se zvládnout dá, když přiměřeně vyhodnotíme své možnosti a požadavky situace. I uprostřed nesrozumitelného, nesmyslného a nezvládnutelného můžeme dělat něco srozumitelného, smysluplného, zvládnutelného. 

A tak slyším z bible i od našich předků i do naší doby tlumočené povzbuzení: Možná máte při pohledu na zprávy ze světa pocit strachu a že to dopadne špatně. Možná máte při pohledu na zprávy z domova pocit strachu a že se to řítí špatným směrem. Možná máte při pohledu na hory odpadků, drancování přírody kvůli surovinám a tající ledovce pocit, že to dopadne hrůzně. Možná se klepete z toho babylona informací a elektronizace všeho. Možná vás děsí doba postfaktická, kdy vám na tvrzení „tráva je přeci zelená“ odpovědí, to je otázka názoru, my ji máme za modrou. Možná máte při pohledu na stav křesťanstva v Evropě pocit, že ho žádná budoucnost nečeká – kde jsou zástupy konfirmandů, kde jsou pravidelní čtenáři bible – písmáci, kde jsou modlitebníci atd.? Možná máte nějakou clonu v osobním životě, která vám říká, že nic nemá cenu, když to hlavní je v čudu. Tak tedy i v takové situaci má cenu hledat Boží království a jeho spravedlnost. Usilovat o aspoň kousek prostoru pro něj, aspoň místečko, kde klíčí – i něco malého, pro bližního, uvnitř malé skupiny lidí, obyčejného žít, udělat pomoci – třeba být i dobrovolníkem – modlit se a číst bibli, a aby se z toho něco dobrého událo. A to ostatní můžeme odevzdat Pánu Bohu do modlitby stejně jako všechny svoje strachy o svět, společnost, sebe, své blízké a budoucnost vůbec. Amen