Text: Lukáš 18, 31–34
„Vzal (Ježíš) k sobě svých Dvanáct a řekl jim: ‚Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků.‘“ (v. 31) Ježíš nastupuje svou poslední cestu do Jeruzaléma. Na ní bude trpět. Trpící Mesiáš – to už dlouho, dlouho dává smysl. Už od proroků. Jak to ovšem bývá – jen někteří, málokteří ten smysl chápou. Když se něco důležitého děje, málokdo tomu porozumí včas. Nemusí to být zrovna přicházející přírodní katastrofa. I když na ní je názorně vidět, jak mělký bývá náš pohled do budoucna. Představme si něco ještě závažnějšího: poměry ve společenství, ve společnosti, se posunují k horšímu. a my lidé? Trochu to vnímáme, ale rozumíme tomu jen skrze brýle svých starých názorů a staré životní zkušenosti. Řada lidí si při pohledu do budoucna nasazuje brýle snění o návratu zlatého věku mladosti. Řada lidí dnes při otázce, zda před listopadem ’89 nebylo lépe, nasazuje sobě i druhým brýle růžové. Spousta lidí si v době Ježíšově nasadila brýle mámení o Mesiáši, který smete neschopné jeruzalémské vedení a usedne na trůn Velkého Izraele. Knihy proroků pak četli skrze brýle svého dětinského očekávání: Hospodin chystá spásu – tak to Vyvolený už už slavně usedá na náš trůn! Tuhle naivitu Ježíš od začátku důkladně mete. „…naplní se všechno, co je psáno u proroků. (32) Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, (33) zbičují ho a zabijí…“
K pravému Mesiáši patří utrpení. K cestě pravého zachránce nepohodlí a příkoří patří. Proč to vlastně Ježíš povídá? Co očekáváme, co k tomu povědí brýle naší omezené životní zkušenosti? Když na nás dolehne trápení, nebo dokonce opravdové utrpení, potřebujeme se z toho vypovídat. Někdo o tom potřebuje vyprávět na potkání. Jiný v sobě trápení raději dlouho nosí, než se otevře– čeká, až k někomu bude mít dost velkou důvěru. S Ježíšem je tomu ještě trochu jinak než s námi. Na potkání o svém utrpení nevypráví ani je v sobě zvlášť dlouho nenosí. Poví o tom– v pravý čas správným lidem: „Vzal k sobě svých Dvanáct…“ Mýlili bychom se domněnkou, že i on se zkrátka potřebuje nějak vypovídat… Zkusme jiné brýle: Ježíš o kristovském utrpení mluví, protože o tom potřebují slyšet především oni, jeho žáci! Kvůli nim samým a také proto, že už brzo budou odpovídat lidem, kteří budou nad trpkostí ježíšovské cesty kroutit hlavou. Aby dokázali nabídnout ježíšovské brýle: cesta opravdových Božích synů bývá i docela slušné trápení. Neodmyslitelně. Kdo chce Božího Syna Ježíše opravdu následovat, kdo si chce udržet opravdové společenství s ním, ať se rozloučí s představou ještě zaručenějšího úspěchu před lidskou tváří, ještě zářnější a pojištěnější osobní budoucnosti na zemi.
Lukáš dává najevo jasnou distanc od věčné povrchnosti náboženského člověka: „…na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. (32) Neboť bude vydán pohanům…“ Všechno, co je psáno u proroků, se na Ježíšovi naplní! Rád bych představil ten konflikt starých a nových brýlí krátkým rozhovorem: „Čtete Izajáše, milí Izraelci?“ „Ovšem! ‚Kvůli Sijónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása. Pronárody spatří tvoji spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Nazvou tě novým jménem, jež určila Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce a královským turbanem v dlaních svého Boha.‘“ (Iz 62) „Výborně! Tedy si prosím přečtěte i to, co Izajáš píše o Mesiášovi: ‚Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.‘“ (Iz 53)
Syna člověka a „jeho lidi“ nečeká procházka růžovým sadem. Ježíš o tom nenechává ani sebe ani „ty své“ na pochybách: „…bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, (33) zbičují ho a zabijí…“ Bude: vydán, znásilněn, týrán, posmíván, urážen, popliván. Nejen on. Chtělo by se říci s Janovým evangeliem: To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat! Ne každý. Od samého začátku, od proroctví Simeonova, je Ježíš „problémový“. Problémy nejen řeší, ale i dělá a do závěrečného velkého problému svůj život směřuje. Jeho cesta je lemována i konflikty, neporozuměním a odmítáním. Není divu. Je na straně chudých, trpících a utištěných, a to nejen teorií, a dokonce víc než praxí, totiž osobní solidární volbou. Vydán, znásilněn, týrán, posmíván, urážen, popliván. Všechen ten trpný rod pak naznačuje ještě něco víc, než trpkost Ježíšova údělu. Chce naznačit jeho jediný nadějný rozměr: Bohu dává takováhle cesta smysl, právě o takovou stojí, stojí za ní. Ne ze starého lidského pohledu, ale z nového Božího pohledu dává Ježíšova cesta smysl, vzkazuje evangelista těm, kdo chtějí jít v Ježíšových stopách.
Božím brýlím dává smysl dokonce i to, že bude jeho Syn potupně vydán pohanům. Potupa nad potupu. Už to tak silně nevnímáme, máme to trochu oposlouchané. Uvedu proto vymyšlený, přibližný, ale podobně křiklavý příklad: představme si, že by se Masaryk, jehož výročí narození si připomínáme, dožil protektorátu a Češi jej dobrovolně vydali nacistům. Nepřátelé Masaryka by to ovšem považovali za prezidentův debakl. Hrozná představa. a právě takhle vydávají spiklenci v židovském vedení Ježíše – pohanům. I Ježíšovým nejbližším se poprava Syna člověka jeví jako jeho debakl. a přece právě takový konec dává smysl v Božích očích. Tím, že Ježíš strpí, aby s ním pohané jednali podle svého, je královským tahem vtáhne do svého příběhu! Díky golgotskému „konci“ jeruzalémské cesty se zde dovedeme a smíme sejít i my. A rozvažovat nad svou věrností a nevěrností. I pro nás to Lukáš všechno píše…
„…a třetího dne vstane.“ Chtělo by se říci: tak přece vstane! Povstane z popela! Měli bychom ale říci spíš: teprve na „třetí“, „Boží“ den je mu dáno povstat. Ježíšův příběh by sám ze svých sil zůstal v hrobě. To ať uváží každý, kdo ho chce následovat. Opravdu dobrou budoucnost, skutečný úspěch, vyznamenání před Božím pohledem si sami nezařídíme, neudělíme. „…a třetího dne vstane.“ Teprve až uzraje čas, dočká se Ježíš zastání a rehabilitace „shůry“. Do té doby musí vydržet, že je válcován a převálcován, likvidován a zlikvidován, odstraněn, zavržen, vyhozen pryč. Teprve až když Bůh ve svůj den vloží Ježíšovým žákům na nos nové brýle, oni uvidí do té doby skrytý smysl a úspěch Ježíšovy cesty. Že proti všemu starému očekávání nevtáhl Ježíš svět do příběhu velké tragédie, kdy svět nechal člověka bez vady zlikvidovat a „konec“. Bůh stojí právě o jeho utrpením věnčenou cestu.
Evangelista trvá na tom, že Ježíšova Dvanáctka měla příležitost to pochopit včas, už během Ježíšovy cesty. Je příznačné, že se to nepodařilo. (34) „Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal.“ Nedali si brýličky naivity vzít. Touha po triumfu před lidskou tváří v nich asi byla příliš veliká. Naplnil je snad strach, že cesta Kristova je cestou každého pravého křesťana, že úděl Páně stane se i jejich údělem? Jak čteme jinde: „Oni však tomu slovu nerozuměli… ale báli se ho na to slovo zeptat.“ (Lk 9,45) Není lehké si připustit, že obstát před Boží tváří obnáší ústrky a utrpení. Že kdo chce něco pořádného vykonat, musí se připravit i na útoky, samotu, nepochopení, utrpení, „kříž“. Takhle kdyby nás chtěl někdo spasit zadarmo… Pěkně vypoví tuto svou konfliktní zkušenost apoštol nejkonfliktnější – Pavel: „…my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy…? Kámen úrazu. Pro ostatní…? Bláznovství!“ (1Kor 1,23).
Můžeme to zkusit svému selskému rozumu neméně konfliktně převyprávět: Tak tomu s tebou je: Ježíšovým slovům o utrpení nerozumíš a rozumět nechceš. Chce se ti vnutit svou vůli vítězně lidem, a ne vnutit Boží vůli sobě a pro ni trpět. Chce se ti myslet si: kdepak zažít situaci, že se mě z lidí nezastane nikdo – jenom Bůh a to až v „onen den“! Svědomité následování Ježíše dovede bolet. Evangelista Lukáš si dává záležet na tom, aby Ježíšova slova o utrpení zazněla nepodbízivou výzvou k následování. a to ne jen úzkému výběru, ale všem: „Všem pak (Ježíš) řekl: ‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.‘“ (Lk 9,23) Proč? Protože jen na konci cesty obdobné k „…nes každého dne svůj kříž a následuj mne.…“ lze oprávněně čekat i nadějnou novou zkušenost: „a třetího dne vstane.“ Vstal on, vstaneš Ty i Tvé společenství. Amen.