Mohla bys nejprve říct něco o Kalichu před rokem 1989?
Kalich existuje už od roku 1918. Tehdy to ovšem byla jen malá knihkupecká společnost, která vydávala pouze příležitostné tisky. V roce 1921 však byla zřízena nakladatelská a. s. Kalich a ta se věnovala knihkupecké a vydavatelské činnosti už daleko šířeji. Pamětníci si možná vybaví časopis Růžový palouček, který v Kalichu vycházel rovných dvacet let, řadu drobných knížek nazvaných Klásky nebo některé ze sedmi kališnických vydání Karafiátových Broučků. V podobě akciové společnosti trval Kalich po celou dobu první republiky, přetrval – i když s produkcí značně omezenou – druhou světovou válku a bezprostředně po roce 1945 se znovu vzchopil ke svobodnější činnosti.
Začátkem padesátých let však a. s. Kalich musela zaniknout a po mnoha vleklých jednáních nakonec převzala Kalich synodní rada ČCE, které ministerstvo kultury udělilo „oprávnění k vydávání neperiodických publikací církevních, zejména modlitebních knih, zpěvníků, církevních hudebnin, kultických tiskovin a jiné náboženské literatury“, ovšem pouze prostřednictvím nově zřízeného orgánu – Ústředního církevního nakladatelství, které bylo přímo řízeno Sekretariátem pro věci církevní ministerstva kultury. Z Kalicha se tedy v té době stala pouhá „edice“, něco jako „knižní řada“, tematicky a žánrově striktně omezená. Dalšími „edicemi“ byly tisky všech církví u nás, např. Blahoslav, Charita aj. V Kalichu ovšem tehdy začal pracovat dr. František Laichter, syn renomovaného nakladatele, a díky jeho profesionálním znalostem vyšla z dílny Kalicha, i přes tvrdé podmínky, sice nečetná, ale trvale hodnotná díla, jako byla třídílná Biblická konkordance či Biblický slovník Adolfa Novotného.
Hned počátkem Pražského jara 1968 začal Kalich usilovat o restituci nakladatelství, ale bohužel po sovětské invazi už k tomu nedošlo. Kalich zůstal i nadále účelovým zařízením církve, nový statut jej však přece jen už vymezoval jako poměrně samostatné „vydavatelství a knihkupectví“, byť stále vázané na ÚCN. Vzdor „normalizaci“, dozoru ÚCN a nejrůznějším omezením (co do povolených žánrů, počtu titulů, přídělu papíru aj.), se v letech 1969 až 1989, kdy Kalichu šéfoval prof. dr. Luděk Brož, podařilo vydat téměř dvě stě knížek, z nichž se dodnes vyprodalo přes sto šedesát. Zvenčí byl sice Kalich vystaven mnoha represívním tlakům, ale uvnitř to bylo velice soudržné a výkonné společenství.
Po listopadu 1989 mohlo se tedy z Kalicha opět stát nakladatelství…
Nikdo z nás nepochyboval, že i pro Kalich nastávají příznivější časy. V návrhu reorganizace, který v únoru 1990 vypracoval tehdejší synodní kurátor p. Miloš Lešikar starší, se mluvilo ještě o Kalichu jako o nakladatelském subjektu, ale už tehdy koncipovaném tak, že jsme k němu měli jako zaměstnanci Kalicha různé výhrady. Začátkem března 1990 však začala probíhat jednání mezi ředitelem ÚCN JUDr. B. Jeníčkem a SR ČCE, zastoupenou p. synodním kurátorem M. Lešikarem starším, o převedení ÚCN v nové nakladatelství ČCE, pracovně nazývané nejprve „Náboženská literatura“, pak „Logos“, pak „Slovo“, a nakonec „Evangelické nakladatelství“ (ENA). Ministerstvo kultury pak skutečně ÚCN zrušilo a jako jeho právní nástupce vzniklo 1. 7. 1990 Evangelické nakladatelství, účelové zařízení SR ČCE, jehož vedoucím byl jmenován p. Miloš Lešikar mladší.
V čem spočívala koncepce tohoto nakladatelství? Kalich byl zrušen?
ENA měla na první pohled přitažlivý program: být rozsáhlým, podnikavým, ekumenicky otevřeným a dobře vybaveným nakladatelstvím. Zakladatelé ENA vlastně převzali strukturu UCN jako střešního nakladatelského orgánu. Předpokládalo se, že v ENA budou vydávat všechny evangelické církve a nejrůznější další zájemci. Nakladatelství bylo strukturováno do řady útvarů, včetně tzv. výrobního, tj. vlastní „tiskárny“, a koncipováno jako velkopodnik na výrobu náboženské literatury. Tato koncepce byla možná nesena velkolepou vizí, ale vytvořena byla uměle, od zeleného stolu, bez znalostí nakladatelské práce, bez ohledu na živou praxi a reálné vyhlídky. Když o tomto projektu v březnu 1990 informoval p. synodní kurátor ediční radu ještě existujícího vydavatelství Kalich, formuloval prof. dr. L. Brož společné výhrady takto (cituji ze zápisu schůze ediční rady): „Zajištění vlastní výroby se na první pohled jeví jako zajímavý fakt; v podmínkách tržní ekonomiky by však měla být určující nabídka; soustředění do jednoho provozu omezuje. Sporná je idea velkého nakladatelského komplexu: dosavadní ‚hlad‘ po náboženské literatuře nepotrvá (šlo o formu politického protestu, o ‚zakázané‘ ovoce); knižní trh bude přesycen literaturou všeho druhu; koupěschopnost obyvatelstva poklesne. S kapitálovou pomocí Západu nebude možno dál počítat.“ A později v dopise synodní radě charakterizuje nově vznikající podnik jako „hierarchicky strukturované nakladatelské zařízení, těžkopádný koncern, snadno zranitelný z různých stran.“ Další vývoj mu dal bohužel víc než za pravdu, tehdy však toto varování odeznělo do prázdna.
Se vznikem ENA skončila působnost Kalicha jako samostatného účelového zařízení. Jako pietní akt zůstal zachován název pro knihkupectví v Jungmannově ulici, ačkoli toto bylo řízeno přímo vedoucím ENA. Za Kalich se mohla považovat ta část redakce nového nakladatelství, která měla připravovat k vydání knížky z literární produkce CCE.
Jak vypadaly počátky Evangelického nakladatelství?
Abych řekla pravdu, moc jsme o tom zpočátku nevěděli, protože ENA, kromě vedoucího, sídlila jinde – v místnostech bývalého UCN v Ječné ulici a později v budově tiskárny na Malé Straně. Neměli jsme ani příliš čas se o to starat, protože jsme byli zavaleni množstvím rukopisů - nejen těch, které dřív nesměly vycházet, ale také z toho důvodu, že podle nakladatelských plánů ENA jsme měli spolu s dalšími zapinit výrobní kapacitu tiskárny, v níž byly instalovány tiskařské stroje pořízené synodní radou. Jen ČCE měla vydávat ročně kolem třiceti titulů.
V nakladatelství bylo také najednou spousta lidí, přešla sem podstatná část zaměstnanců bývalého ÚCN, včetně jeho ředitele, který byl pověřen vykonávat v ENA funkci vedoucího „obchodního úseku“. Místo deseti „kališníků“ v roce 1989 tu bylo v r. 1990 čtyřiadvacet zaměstnanců, lidí nejrůznějších hodnotových systémů, životních postojů. zkušeností, znalostí i odlišných cílů. Důsledky se neprojevily hned. Teprve po určitém čase – asi až začátkem r. 1991 – se začalo postupně ukazovat, že tento podnik nefunguje tak, jak by měl, čí spíše: že prostě nefunguje.
V Čem byly zásadní chyby ENA a kdo za ně nese odpovědnost?
Slovo „chyby“ možná není v tomto případě nejpřesnější výraz, šlo tu spíš o „souhru“ několika negativních činitelů: Už zmíněná problematická koncepce centrálního nakladatelství. Převzetí ÚCN, včetně zaměstnanců, kteří předtím pracovali pro represívní státní orgán a většinou byli málo či „jinak“ kvalifikovaní. Prudký rozběh nakladatelské činnosti bez zřetelných pravidel, spoléhající na hospodářské zázemí synodní rady, množství naráz rozpracované výroby a dalších akcí. Měkké, rádoby vstřícné „vedení“, které se podvolovalo nejrůznějším momentálním tlakům a nedokázalo jednat rozhodně a jednoznačně. Vzhledem k rozsahu činnosti nedostatečně obsazený „ekonomický útvar“ - absence hospodářských rozborů a prognóz. Absence průzkumu měnícího se trhu. V důsledku toho všeho nekoordinované a prakticky neřízené hospodaření. Živelný vývoj, směřující nejprve k organizačnímu a pak hospodářskému krachu.
A co ty tiskařské stroje – kolem těch je taky dusno…
O tom vím málo. Stroje od firmy Bertholdt a Stempel nebyly pořízeny ze zahraničního daru, jak se o tom zpočátku mluvilo, ale ze zahraničního úvěru, který musí synodní rada splácet. Kromě toho část zařízení patří České biblické společnosti.
Jak došlo k rozpadu ENA a k znovuustavení Kalicha?
Rozpad je tentokrát opravdu přesný výraz. První známkou byl nepochybně nucený odchod bývalého ředitele ÚCN dr. B. Jeníčka, který pro zaměstnance ENA z řad ÚCN znamenal určitou záštitu. My z Kalicha (mám na mysli i prodejnu) jsme žádali jeho odvolání už v prosinci 1990. Bylo absurdní, aby v Evangelickém nakladatelství působil člověk, který předtím šéfoval orgánu, vykonávajícímu státní dozor nad vydavatelskou činností církví, a který měl za sebou řadu jiných funkcí ve stranickém a vládním aparátě. Jeho náhlé přeškolení na „propagátora evangelické literatury“ mělo sice svou logiku a nepostrádalo určitou dávku osobního interesu, ale Evangelickému nakladatelství na věrohodnosti nepřidalo. Synod ČCE, který se konal v polovině r. 91, odchod dr. Jeníčka z ENA doporučil, ale dr. Jeníček odešel až po mnohém dalším úsilí k 30. 9. 91. Postupně pak odešli všichni další zaměstnanci bývalého ÚCN, naposledy vedoucí výroby, jehož odchodu se usnesení synodu také týkalo, ale až v dubnu 1992!
To už byl ovšem od 1. ledna 1992 znovu ustaven Kalich jako nakladatelství. V říjnu 1991 jsme totiž předložili synodní radě žádost o reorganizaci a restrikci dosavadního nakladatelství a o ustavení kompaktního účelového zařízení pod názvem Kalich. Viděli jsme, že dosavadní stav je neudržitelný, organizační rozpad stále pokračoval a jako nejdůležitější se v tu chvíli jevila nutnost dostat provoz pod kontrolu a tak umožnit jeho řízení. To jsme ovšem vůbec nevěděli, jak dalece pokročil propad hospodářský; k dokladům jsme neměli přístup a neměli ani praktickou možnost, natož pravomoc zasahovat. Pokud jsme tedy nechtěli jen trpně přihlížet a trápit se, nezbylo nic jiného než požádat zřizovatele o pomoc. Synodní rada – a pro nás tehdy překvapivě i vedoucí ENA p. Miloš Lešikar mladší – s naším návrhem na reorganizaci souhlasili, a tak byl v prosinci 1991 přijat nový statut účelového zařízení s názvem Kalich, evangelické nakladatelství.t, natož pravomoc zasahovat. Pokud jsme tedy
V jaké situaci Kalich znovu začínal?
V nedobré. O vánocích 1991 zemřel náhle vedoucí účtárny p. Karel Smetana, který předtím dlouhá léta řídil knihkupectví Kalich a znal provozní potřeby podniku jako nikdo z nás. Nebude vůbec nadsázka, když řeknu, že se situací v ENA utrápil.
Poměrně dlouho trvalo, než se vůbec podařilo shromáždit a zpracovat účetní doklady tak, aby bylo průkazně doloženo, jak na tom Kalich jako „dědic práv a závazků“ ENA vlastně je. Toto jsou čísla z účetní uzávěrky za rok 1991 (sestavené v dubnu 1992): závazky nakladatelství vůči vnějším dodavatelům (tj. tiskárnám, nakladatelům, knihkupcům atp.) 3,733.262 Kčs. Tzv. „vnitřní“ dluh vůči synodní radě 6,526.802 Kčs. (K tomu musím ovšem dodat, že jisté závazky mezi Kalichem a synodní radou vždy byly – Kalich si i v dřívějších dobách na větší zakázky od SR půjčoval a zase vracel. Bylo tu tedy jakési „konto provozních prostředků“. Tato částka se však pohybovala maximálně kolem dvou až tří milionů.)
Ještě než jsme znali tato děsivá čísla, úplně jsme zastavili zadávání nových publikací do výroby, tak aby nedocházelo k dalšímu zadlužování. Ještě po celý rok 1992 dobíhala výroba knih zadaných dříve. Teprve od ledna 1993 máme vpodstatě „čistý výrobní stůl“. V prodejně jsme bohužel museli omezit nákup knih od jiných nakladatelů, a to samozřejmě obchodu neprospívá. K omezení výdajů došlo i ve mzdách, poněvadž počet zaměstnanců nového Kalicha se ještě snížil. Ke konci r. 92, po odchodu p. M. Lešikara mladšího, nás zůstalo celkem třináct.
Jaká je situace ted’? Lze se z takových dluhů nějak vymanit?
Podle uzávěrky k 31.12.92 trvají dluhy vůči vnějším dodavatelům ve výši 4,036.156 Kč; vůči synodní radě 7,319.995 Kč. Je to obrovské břemeno. Máme určité představy a návrhy, jak se s touto zátěží postupně vypořádat, ale žádný jednoduchý a snadný způsob neexistuje. Jistou protihodnotou dluhů jsou sklady knihkupeckého zboží v pořizovací hodnotě kolem 8,000.000 Kč a také pohledávky za našimi dlužníky, které činí zhruba 1,600.000 Kč. Je ovšem otázka, jak a nakolik je možné tato „aktiva“ za stávajících podmínek na knižním trhu reálně zhodnotit.
V současné době probíhají se synodní radou různá jednání, jak situaci řešit, ale rozhodnutí zatím nepadlo. Pro nás je ovšem životně důležité jedno: máme-li v práci pokračovat, musíme vědět a spočítat, čeho se můžeme, ale i musíme odvážit. – Stručně řečeno, když už vynechám čísla: Myslíme si, že nás musí být ještě míň, aby se snížily výdaje, že se musíme soustředit na prodej, na kvalitu a profil knihkupectví a mj. i na odbyt mimo Prahu. V ediční činnosti postupovat velmi opatrně, nepouštět se do mnoha akcí najednou. Přitom bychom však chtěli uchovat původní „image“ Kalicha, zůstat křesťanským nakladatelstvím s reformačními důrazy a pěstovat si tak i jistý druh zákazníků, tj. čtenáře z křesťanských církví a mimo církve se zájmem o duchovní stránky života. Literatura by to měla být kvalitní, věcně i formálně spolehlivá, i trochu kumštovní. Cenově dostupná. Nápadů by bylo dost, leccos je i připraveno, ale musíme si na to vydělat. Bude-li Kalichu a nám s ním dána příležitost.
Ptal se Štěpán Hájek