K výročí jedné solidarity

V září se připomínalo 40. výročí komunistického procesu s osobnostmi českého undergroundu Vráťou Brabencem, Ivanem Jirousem, Sváťou Karáskem a Pavlem Zajíčkem. Připomínat je třeba, už kvůli tomu, že ne tak dávno jeden politik ocitoval tehdejší propagandistický žvást Mladého světa na adresu souzených, jako by to byl holý fakt. Především stojí za připomínku zkušenost souručenství, jíž byli zasaženi uvěznění i ti, kdo se tehdy na jejich obranu angažovali. Překročení škatulek kulturních, v rámci normalizačního rybníčku téměř civilizačních. Zjištění, že na solidaritě má smysl stavět navzdor režimu, který jako jediné životní východisko nabízel starat se jen o sebe a rodinu. Užitečné je i všimnout si, kdo si ty události dnes nepřipomíná, třeba proto, že mezitím najel na vlnu nostalgie po normalizačních jistotách – vy budete držet ústa a krok a my vám za vztyčeným plotem zajistíme klidný život. Nemá-li ovšem připomínka dvě generace starých zápasů skončit směšně nesrozumitelně, jako když za našich mladých let omedailovaní partyzáni na besedách se školáky ukazovali jizvy a varovali před zlými imperialisty (tuhle asociaci bylo těžko zahnat při některých scénách v loňském dokumentu o undergroundu), nestačí jen vzpomínat. Ostatně, sám Magor během dalšího věznění z Valdic ironicky poznamenal „Ješitnost překvapivá / zahlodala mi v mozku / kdybych tak v panoptiku / měl jednou hubu z vosku!“ Ona solidarita, která se rodí při překračování zabydlených škatulek a společenských okruhů, zůstává vlastně pořád nesamozřejmou. Z prostředí mániček a disentu vzešlo poměrně dost iniciátorů a zakladatelů různých aktivit kulturních i sociálních, přičemž na neziskovky je dnes opět obvyklé pohlížet podezřívavě. Tažení proti těm, kdo novým podobám sounáležitosti prošlapávají cesty v současnosti, svou zákeřností připomínají někdejší mladosvětský „atentát na kulturu“. Ať už to byly loňské útoky na ty, kdo jezdí pomáhat do uprchlických táborů, kampaně proti Klinice, nebo bulvární osočování těch, kdo prošlapávají nové cesty péči o vyloučené děti. A konečně připomeňme i mezinárodní aspekt: Kdyby byl tehdy v r. 1976 Heinrich Böll dopis českých intelektuálů o uvěznění Plastiků nechal ležet, sotva by ten proces dostal mezinárodní publicitu, pro bolševika tak nevítanou. Dnes se v téhle zemi a jejích novinách německým osobnostem projevujícím solidaritu akorát okopávají kotníky. K výrazným aspektům někdejší sounáležitosti ovšem patřila i schopnost nepropadat zahořklosti. Osočování bude znít do skonání věku tohoto, zejména v téhle středoevropské kotlince, důležitější ale je, „aby nám nezmizela radost“ – třeba z toho, kde se jaká spoluúčast zas urodí.