Nedávno jsme jeli tramvají přes Senovážné náměstí. S potěšením jsme pohlíželi na sochy českých muzikantů od Anny Chromy. V nekonečném reji tančí svůj tanec kolem kašny Jana Wagnera. Bez oddechu nepřestávají.
O autorce vyslovil své slovo uznání katalánský malíř Salvador Dalí. Docela jinak se však postavili k darovanému sousoší studenti AVU za podpory tehdejšího šéfa Národní galerie Milana Knížáka: „Za noci je uřezat a hodit na skládku. Umělecký kýč, který nikdy nebude mít žádnou cenu. Dílo horší, než ta, která vznikala za totality. Odstrašující příklad oficiálně tolerovaného nevkusu. Kýče se sklonem k latentní pornografii. Nebudeme se klanět něčemu jen proto, že jsme to dostali zadarmo…“
Nejde nám to dohromady s tím, co stále obdivujeme. Třeba nejsme tak ojedinělí. To by tam ono sousoší nejspíš už nebylo.
V tramvaji vedle nás na taneční rej pohlížela starší paní. Náhle se otočila k Daniele a rozhořčeně poznamenala: „To je strašný, kolik je tu všude teroristů.“ Příjemné opojení se rozplynulo. Mluví žena o skupince shromážděné kolem kašny, tedy zahraničních turistech temnější barvy kůže, nežli jsme my? Daniela na ni pohlédla. A paní pokračovala: „Stejně se sem hrnou kvůli našim sociálním dávkám.“
Pochopili jsme, že žena opravdu mluví o skupince u kašny. V rukách měli fotografické aparáty, namířené na tančící sochy. Daniela reagovala na závěrečnou poznámku: „Oni ale nejsou zvědaví na sociální dávky. Jsou zvyklí pracovat.“ Žena úsečně dodala: „Vy jste ale naivní!“ Její slova byla jednoznačná: Naivně si pleteme turisty s teroristy! A oni těmi foťáky jen zakrývají své zákeřné úmysly. Co k tomu dodat?
Závěr našeho cestování ukázal, že žena pochází z Horních Počernic jako my. Jak tam mohla získat představu o dvojím hrozícím nebezpečí? Jak se jí asi žije v obavách ze ztráty sociálních dávek a zároveň ve strachu z terorizmu, rozvažujeme doma. Přemýšlíme, v jaké obci to žijeme. Ty, které potkáváme, jsou zcela převážně narození na „správném místě“, to znamená jsou bílí, mluví česky a vypadají jako lidé dobře situovaní. Odhadujeme, že my dva společně s naší spolucestující patříme mezi penzisty. Proč bychom nemohli prožívat podzim života v poměrném poklidu a pocitu bezpečí? A proč té ženě stačí pohled z tramvaje na skupinku turistů kolem kašny s tanečníky a znovu prožívá stres z hrozícího nedostatku a pak dokonce hrůzu z nevybíravého násilí! Odkud se na ni ta hrůza řine?, klademe si rétorickou otázku. Vypadá to tak, že do jejího soukromí pronikají informace o ohrožených sociálních dávkách a také se na ni valí hrozivé masy cizích lidí. Má tedy opravdu televizní obrazovka, prvotřídní pohanský bůžek, takovou moc? Je vůbec možné té paní pomoci od jejího strachu z teroristů na Senovážném náměstí?
Znovu jsem si onen nečekaný rozhovor, ukončený verdiktem o naší naivitě v mysli přehrál. A hle, vynořil se mi následující obraz: Znovu jedeme přes Senovážné náměstí s onou ženou a pohlížíme na kašnu. Jenže kolem kašny je neobvyklý shluk lidí, který nám nedovoluje hned tanečníky rozeznat. Po chvilce už vidíme, čím se ti lidé tak soustředěně zaměstnávají: Rozřezávají muzikanty a skládají je vedle kašny. Oba s Danielou vyhrkneme: „To je hrůza! Opravdu jsou tady teroristi.“ Žena rázně opáčí: „Co to vykládáte? Vždyť jsou to naši!“
prosinec 2016