Josef B. Souček – orientační osobnost

Číslo

Z pohřbu J. B. Součka před třiceti lety šel (tehdy) mladý evangelický farář s profesorem Janem Patočkou, jemuž se svěřil s lítostí, že Souček měl ještě dokončit výklady epištol a napsat knihu. Patočka se zastavil a ostře na mladého muže pohlédl: „To mně říká theolog? I kdyby Souček napsal další knihu a další komentáře k epištolám, což by tím přidal k postavě své loket jeden?“ Není předčasných úmrtí, řekl už zbožně Masaryk.

Krátce nato Patočka v malé společnosti prohlásil: „Odešel největší novozákonní theolog.“ Kdosi mu zdvořile a „evangelicky“ skromně odporoval. „Tak mi řekněte jediného lepšího současného novozákoníka!“ Zaskočený theolog namátkou jmenoval žijící německé novozákoníky. Patočka je všechny znal. „To je pouhý filolog!“ Nebo: „Dobré dobové pozadí, ale co theologie?“ – „To je konfesionalista!“ Nikdo neobstál. Patočka si cenil nejen hluboké Součkovy filosofické obeznámosti a jeho kontaktu s ostatními theologickými (a historickými) disciplínami, ale zvláště moudré lidskosti a ucelenosti. Jednou mi řekl: „Velice si cením Součkovy volby – oboru novozákonní theologie. Bez Součka by obnova theologie neobstála.“

Otec Součkův, Josef Souček (ThDr., 1864–1938), nedoceněný český theolog, známý spíše jako první synodní senior, měl na svého syna rozhodující vliv. Na vycházkách spolu hovořili anglicky o literatuře, theologii a filosofii. Souček s láskou vzpomínal, jak ho otec dobře připravil, aby nemusel projít krizí při konci „dětského věření“ a pak při setkání s moderní vědou a současnou filosofií. Od nejmladšího věku otec dbal na to, aby se synovy dětské představy nevloudily do obrazu světa.

Jednou jsem Součkovi vyprávěl, jak se mládež (tradičního) klášterského sboru vrátila ze školky v Třebechovicích a Hana Bašová (z Ledec) vyprávěla o výkladech docenta Lochmana o prvních kapitolách Bible. Byl to konec padesátých let a řádilo dovršování kulturní revoluce. „Lochman nám vyložil, že ty první kapitoly Bible o stvoření nemusíme brát až tak vážně.“ Polekal jsem se toho, že pak zůstane zvěst o stvoření mladým lidem utajena, a svěřil jsem to Součkovi. Souček mi ostře řekl (což jsem zažil asi třikrát), že takové odlehčení je nutné. Nesmíme mládež zatěžovat požadavkem, aby všemu z Bible rozuměla a myslela si, že k víře patří starodávné představy například o stvoření. Jako i jindy se Souček ukázal radikálnější než jeho žák!

Souček studoval filosofii a historii, ale brzy si vybral theologii na (tehdy) mladé Husově bohoslovecké fakultě v Praze. Studoval i v Paříži, Aberdeenu ve Skotsku (tam s Viktorem Hájkem z Miroslavi) a v Basileji. Získal důkladné vzdělání theologické, filologické a zvláště filosofické, což z něho – samozřejmě při celoživotním studiu – utvořilo nejmnohostrannější osobnost našeho protestantismu. K tomu si připočtěte zájem o politiku, soudobé dějiny (geopolitiku), o hudbu (chodil na koncerty s velkými deskami plnými not), o historii a přírodní vědy. Na vycházkách s církevním radou Bohumilem Valešem do okolí Prahy nosili klíč k určování rostlin – pro případ, že by některou kytičku ještě neznali latinsky, anglicky a česky.

Habilitoval se u profesora Františka Žilky, jemuž vlastně mnoho nerozuměl, jak říkával. Od studentských let byl pod vlivem profesora J. L. Hromádky, který toužil po tom vrátit českou theologii zpět k reformačnímu a biblickému zakotvení. Od studií ve Skotsku a Basileji sledoval styčné body Hromádkova díla a theologie Karla Bartha a Emila Brunnera. Z domácích myslitelů to byl zvláště T. G. Masaryk a Emanuel Rádl (12. května byly nejen Součkovy narozeniny, ale také výročí Rádlovy smrti 12. května 1942). Uvítal spojenectví mezi Rádlem a Hromádkou, jejich kritiku Masaryka, i křesťanskou, a ovšem založení Akademické Ymky v roce 1927. Vzpomínám si, jak při přednášce o Masarykově víře přímo vykřikl (mladá generace by řekla, že zařval): „Masaryk věřil, ať si říká, kdo chce co chce!“

V novozákonní theologii ozřejmil svéráz prvokřesťanské víry pojmem „rozdvojené eschatologie“. Jednou nám však vyprávěl, jaké zděšení zažil, když byl na kázání svého bývalého studenta a ten začal z kazatelny vykládat, co to je rozdvojená eschatologie. Jak to, že jeho žák nepochopil, že to je jen pomocná konstrukce, která do kázání nepatří, jako tam nepatří cizí slova! Je to přece jen pouhý pokus vyjádřit to, s čím se setkáváme ve víře u Ježíše Krista a jeho zvěsti o přicházejícím Božím království. To přichází již v jeho osobě a zároveň smíme čekat jeho skvělou budoucnost. To království Boží prožíváme již dneska, jako bychom byli již jednou nohou v Ježíšově říši a druhou pak vykročovali do budoucna, do jeho dokonalosti.

Z jeho předválečných prací je třeba připomenout Theologii Kralické šestidílky (1932) a Bláznovství kříže: smysl a význam paradoxu v Novém zákoně (1932), nyní ta knížka vyšla znovu, u Emana.

Důležitý vliv na něho i společné studenty měl Součkův starozákonní učitel a později kolega Slavomil Daněk (1885–1946). O něm Souček napsal pozoruhodnou studii, srovnal ho s německým novozákonním theologem Rudolfem Bultmannem (studie vyšla v časopise Theologia evangelica, 1950). Byl jsem za války a po ní pod silným vlivem Daňkových žáků, v náboženství na škole i v Nedělní škole. Daňka se Součkem spojovala úcta k biblickému textu (v té podobě, jak k nám dospěl) a dědictví českého evangelického písmáctví. Součkovi však zůstal cizí sklon k pouze duchovnímu (náboženskému, kultickému) výkladu Bible a pozemského putování Ježíše Krista. Byl jsem dva roky vikářem u důsledného (až extrémně) žáka Slavomila Daňka, a tak vím, co mluvím.

Souček bral velmi vážně autoritu Písma, které mu nebylo sbírkou zákonů a nařízení, ale „rozhovorem svědků“ o Boží milosti v Ježíši Kristu. Ten mu byl zjevením nejen Boha, ale i člověka. Proto Souček nebral lidství Ježíše Krista na lehkou váhu, jako „docela obyčejné člověctví“, ale jako zjevení člověka dle obrazu Božího. Proto přivítal theologické důrazy Martina Niemöllera a Dietricha Bonhoeffera.

Souček nastoupil jako výpomocný tajemník Synodní rady, ale již po dvou měsících se stal vikářem v Hořicích v Podkrkonoší. Zde prodělal velký duchovní zápas se staršovstvem, které nechtělo připustit ženu propuštěnou předčasně z vězení – zabila v zoufalství svého muže – ke svaté Večeři Páně, protože je zjevná hříšnice. V rozporu s veřejným míněním a zpočátku i s míněním většiny staršovstva probojoval mladý vikář rozhodnutí vzít vážně pokání té ženy (které mimochodem uznávala i justice jako „účinnou lítost“ a pro „vzorné chování“ ji propustila po polovině odpykaného trestu) a přijmout ji ke stolu Páně.

Po roce působení se stal vikářem a pak farářem ve sboru v Krabčicích, kde působil tři roky. Své působení na sborech bilancoval velmi kriticky. Měl například trvalé problémy s kázní při vyučování náboženství i konfirmandů. Od 1. září 1930 se stal opět tajemníkem Synodní rady a od roku 1933 byl docentem pro Nový zákon na Husově bohoslovecké fakultě. Od 1. května 1940 byl profesorem, ale dále se mu říkalo docent. Když byly všechny vysoké školy, i Husova fakulta, po 17. listopadu 1939 uzavřeny, vyučoval prozatímní diakony na kursu vedeném Synodní radou.

Velmi podstatná pro celý Součkův theologický vývoj byla jeho činnost v Akademické Ymce, připojil se k ní již v roce 1927. Setkával se tu se studenty a učiteli jiných oborů než theologických. Oslovila ho šíře problematiky, která byla v Akademické Ymce z křesťanského hlediska sledována. Zúčastnil se letních a i mnoha zimních konferencí a svatodušních retreatů, přednášek s diskusemi; řadu seminářů zvláště po válce vedl a dokonce ještě po zrušení Ymky.

Pro mne a mé nejbližší přátele byl – vedle profesorky Boženy Komárkové – ztělesněním duchovního vůdcovství. Přes všechnu zdrženlivost a ostýchavost byl mimořádný pastýř. Nikdy nebyl s nikým hotov; nedbal svého postavení a diskutoval se studenty i na neobvyklých místech.

Rozhodující pro jeho význam bylo ovšem jeho učitelství na fakultě spojené s vědeckým bádáním, právě jako kazatelská a publikační činnost a duchovní vůdcovství na kurzech a synodech. Od začátku roku 1946 do února 1948 byl redaktorem Křesťanské revue; od roku 1946 do roku 1950 byl předsedou Akademické Ymky. Děkanem fakulty byl od roku 1966, podruhé byl zvolen v roce 1968 a děkanem byl až do roku 1970.

Za své vzal vedení semináře v Jirchářích, který se dnes označuje právem jako ekumenický, vnějšně ho chránil J. L. Hromádka. Z činnosti semináře pak vyplynula jeho účast na dialogu s marxisty, zvláště s prof. Milanem Machovcem. Významná byla jeho účast na práci na Biblické konkordanci a překladu Nového zákona. Přípravou byly komentáře k epištolám. Nejvýznamnější byl výklad Utrpení Páně podle evangelií (1951, 1983). Přispíval do výkladů „Na každý den“ a ovšem do Biblického slovníku a v roce 1961 vydal Řecko-český slovník k Novému zákonu.

Podobně jako mnoho jiných vzácných lidí jsem i prof. J. B. Součka zdědil po svém otci. Ten se se Součkem seznámil v roce 1918. Po převratu zastupoval v Revolučním studentském výboru na Akademickém gymnáziu Souček sextu a můj otec oktávu (a byl předsedou). Vzájemná úcta byla trvalým pojítkem – můj otec si zvláště vážil Součkových intelektuálních schopností a fenomenální vzdělanosti. Součkovi zase imponovala rozhodnost a schopnost čelit i většinovému mínění u mého otce. Souček napsal překrásnou předmluvu ke knize Úzkost a naděje, složené z dopisů a jiných písemností z vězení; vyšla v roce 1969, a je to snad vůbec nejlepší text o mém otci, který byl kdy napsán. (Podobně napsal vřelou předmluvu k Bonhoefferově knize textů z vazby.)

Těsně před mým fingovaným zatčením v roce 1952 měl pro nás studenty výklad o pokušení a přidal jakýsi exkurz, jak není snadné pokušení odolat. „Můžete se spolehnout, že když vás někdo bude nutit k problematickému rozhodnutí a střídat výhružky se sliby, tak že je to pokušitel a ani jednu stránku neberte vážně.“ Vzápětí jsem si to mohl ověřit a pomohlo mi to odolat.

Čím byl Souček starší, tím více mizel věkový rozdíl, tím více se stával náš vztah důvěrný. V březnu 1972 jsem ho slyšel dvakrát plakat. Byl svým dlouholetým přítelem zrazen. A druhá věc byla, že jeho jméno a podobenka byly umístěny na putovní výstavě o protisocialistických silách v naší zemi v letech 1968–1969. Obě věci souvisely – jeho přítel ho uvedl jako jednoho ze dvou nositelů „pravicového“ smýšlení – a na výstavě byla uvedena Společnost pro lidská práva jako jedna z nejhorších organizací. Její předsedou byl Dr. Emil Ludvík a místopředsedy František Tomášek a J. B. Souček. Zprvu „putovali“ společně, ale zbožní katolíci si brzy podobenku Tomáškovu v nestřežené chvíli vyloupli a pobožně odnesli domů. Evangelíci však zaváhali (nebo byli jako neprověření na výstavu nevpuštěni?), a tak pořadatelé ztratili trpělivost a uvedli, že Společnost měla jen jednoho místopředsedu: Josefa Bohumila Součka.