Jonáš – experimentální výklad

Biblická kniha Jonáš hovoří o tajemném vztahu povolání a zapletení, ne-li zasvěcení. Teze tohoto příspěvku zní: V příběhu o Jónovi můžeme pozorovat, jak se pojetí věrné jahvismu vyrovnávalo s obsahy starověkých, zejména řeckých mýtů, jimiž se živila dobová mysterijní náboženství.

Paralely

Existuje egyptský epos, který vypráví o ztroskotání lodi, při němž mořský had pojímá hrdinu do tlamy a odnáší do jeskyně s tím, že za čtyřicet dní připluje loď, aby jej zachránila. Podobný řecký epos zas vypráví o hrdinovi, který je pohlcen mořskou obludou, bojuje po tři dni s jejími útrobami, až se nakonec dostane na svobodu. Jednou je živočich prostředníkem záchrany, podruhé je nepřítelem. V biblickém příběhu o Jónovi jako by se oba motivy spájely.

Dále je třeba připomenout celou onu mořeplaveckou tématiku, tak příznačnou pro řecké mýty a báje, čítající mýty o argonautech, mezi nimiž vynikají Glaukos, Orfeus a Theseus. Právě mýty o nejslavnějším héroovi z iónského kmene Theseovi sloužily zřejmě jako iniciační rituály. Rituální ponoření do moře (totožné se sestupem do podsvětí), zápas s Hefaistovým synem, boj s Minotaurem, bohatýrské uchvácení Ariadny Dionýsem, únos Persefony, uvěznění u bran podsvětí Hádem a následné vysvobození Herakleem – to vše zřejmě reprezentuje archaický iniciační rituál. Glaukos, bůh plavců, potápěčů a rybářů, se vrhá do moře, a tak se stává prorockým daimonem. V eleusinských mysteriích předcházela koupel v moři vlastnímu zasvěcení. A původem fénická mysteria Kabirů se prolínala s kultem Demétřiným, dionýsským i Hefaistovým. Tato božstva poskytovala mořeplavcům ochranu před bouří.

Jméno

Prorokovo jméno tvoří souhlásky JVN. Ženskou koncovku H můžeme považovat též za koncovku prorockou či vyznavačskou, přičemž H by byl úlomek tetragramu. JVN můžeme číst tedy jako Jávan nebo Ión, čili Řek, příslušník národa vzešlého z Jávana (Gn 10,2). V prvním verši knihy je připodobněn prorokovi z II. Královské (14,25), a takto je zasazen do hebrejské prorocké tradice. Pravděpodobně to ale byly jeho inklinace k řeckému živlu, které mu vysloužily přezdívku Ión či Jóna. Podle Genesis (10,4) je Taršíš synem Jávanovým, tedy rodilý Ión, a jestliže prorok směřuje k jeho potomkům, pak dělá vše pro to, aby byl nazýván tak, jak je nazýván.

Spojení existovalo. Lodi taršíšské prostředkovaly mezi Izraelem a nejvzdálenějšími řeckými koloniemi. A prorok Joel dokládá, že Týr se Sidonem prodávaly Židy do otroctví synům Jávanovým: „Syny judské a jeruzalémské jste prodávali synům Jávanců, aby je zavlekli daleko od jejich území. Hle, já je probudím k návratu z místa, kam jste je prodali, a co jste spáchali, vám vrátím na vaši hlavu.“ (4,6n)

Ninive

Většina badatelů se shoduje v tom, že v případě města, proti němuž měl prorok prorokovat, nešlo o Ninive V době sepsání knihy už totiž neexistovalo. Žilo jen jako legenda, ale nezapomenutelná legenda. Jeho zkáza je zachycena v nejstarších řeckých dějinách. Pod šifrou Ninive se musí skrývat nějaký městský stát, ohrožený zevnitř morálním úpadkem a zkažeností (Jonáš 3,8: Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.) a zároveň možná i zvenčí, vojenskou mocí, odkudž hrozba katastrofy.

Mohlo jít o nějaké maloasijské nebo syrofénické město, o Sidon nebo Týrus, mohlo jít o hrozbu perskou. Týrus obchodoval s Judskem a Izraelem, s Jávanem i Taršíšem. Týrus se ocitá v palbě i jiných izraelských poroků. Vyvstávají přitom další souvislosti mezi Ezechielem a Jonášem, Týrem a Ninivem:

„Pro úpěnlivé volání tvých velitelů lodí se budou chvět pastviny. Všichni veslaři vystoupí ze svých lodí, lodníci a všichni velitelé mořských lodí stanou na zemi. Budou se nad tebou rozléhat jejich hlasy, budou hořce úpět, budou si na hlavu házet prach, válet se v popelu. Vyholí si lysinu, opásají se žíněným rouchem, budou nad tebou plakat v hořkosti duše, nastane přehořký nářek. Při svém bědování začnou nad tebou žalozpěv, žalostně zapějí: Kdo byl umlčen jako Týr uprostřed moře?“ (Ezechiel 27, 28–35. Srov. Jonáš 3,5n: …vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. …vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela.)

„Neučiníte konec již vraždění zlořečenému? Hleďte, jak navzájem krutě se drásáte s lhostejnou myslí,“ mohl by říci Jonáš o ninivských podobně, jako pravil Empedokles o akragantských. Jako tolik jiných mudrců a filosofů starověku kritizuje Jonáš neutěšené poměry panující v polis. Nejprve ale před úkolem prchl. Snad si ho Prozřetelnost chtěla dopřipravit.

Taršíš

„Pryč od Hospodina“ (Jonáš 1,3) nelze chápat pouze geograficky. Útěk probíhá ve fyzickém i v duchovním řádu. Nejeden kritický myslitel starověku je vehnán na okraj, právě do sféry mysterií. Cesta k božstvu tu vede skrze odvrat od boha nebo skrze smrt, kterou bůh prodělal již dříve, a tak zasvěcence vlastně předešel. Cesta dolů je venkoncem cestou nahoru. V textu se znovu a znovu hovoří o tom, že Jonáš sestoupil (do Jafy, do lodi, do podpalubí, ke kořenům horstev). Při celkové stručnosti knihy by zvláštní detail o zaplacení lodního lístku mohl být šifrou pro školné za iniciaci; nebývalo zanedbatelné. A skupina námořníků by pak byla obdobou mysterijního bratrstva.

A kam se Jonáš na svém útěku obrací? Do Taršíše, čili Tartéssu, do té nejzápadnější výspy známého světa, na jeho kraj, tam, kde začíná Oceán, na jih Iberského poloostrova, kde se těží kovy a pěstuje řemeslo Hefaistovo, kde začíná říše Atlasova a Ókeanova, kde se pohybují mořské obludy, příšery a hesperidky a kde je též nejzazší vchod do podsvětí, do Tartaru. Není ovšem podstatné, zda tam Jóna dorazil, neboť, jak praví Anaxagoras: „Odevšad je stejný sestup do podsvětí.“ (Srov. Žalm 48,8: Větrem od východu tříštíš taršíšské lodě.)

Žalm Jonášův

Vnější rovina příběhu má svůj vnitřní nepominutelný rozměr. Ten, kdo jednou narazí ve svém životě jako Jonáš na vertikálu, nemůže než po této vertikále nahoru, nebo dolů. Prorok se vydal na hlubinu.

Ve druhé kapitole se objevují klasické obrázky z říše Hádu: lůno šeolu, srdce hlubin, podsvětní řeky, propast (tehom – abys), kořeny či živly, jáma porušení, brána podsvětí. Chaluhy, které ovinuly Jonášovi hlavu, připomínají eleusinskou praktiku zahalování či ovazování hlavy. Cílem zasvěcení byla epopteia, jíž zde odpovídá patření na Hospodinův svatý chrám (2,5).

„Došel jsem na rozhranní života a smrti, vkročil jsem na Proserpinin práh, prošel jsem všemi živly a vrátil jsem se,“ praví ten, který podstoupil osiridovské zasvěcení (Apuleius), a mohl by tak říci i Jonáš. „Jeho pak nepřijme ani dům krytý bouřného Dia, ani zas Hádův…“ říká v mysterijní básni Očišťování Empedokles, který se pokusil o sebezbožštění tím, že se vrhl jícnem sopky do podsvětí. Jonáš vyšel z podsvětí, opustil hrob, je znovuzrozen, vyšel z lůna, vystoupil z útrob, ze zajetí jeskyně na světlo.

V nehlubší hlubině se ovšem setkal s Božím milosrdenstvím. A pochopil, že „ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.“ (2,9) Jako by ohodnotil počínání své i jiných, jako by pochopil, že cesta dolů není nutně cestou nahoru. Rozhodující byla modlitba a připomínka Hospodina a jeho chrámu.

Znamení proroka Jonáše

Jóna se stal onomu městu znamením. Svou peripetií s hlubinou, svou ochutnávkou zkázy jako by „předžil“ a varoval, co by se mohlo s městem a jeho obyvateli stát.

„Toto praví Panovník Hospodin: Učiním z tebe město ležící v troskách, stejné jako města dávno neobydlená, přivedu na tebe propastnou tůň, přikryje tě obrovské vodstvo. Srazím tě s těmi, kdo sestupují do jámy, k lidu předvěkému, usadím tě v nejhlubších útrobách země jako odvěké trosky s těmi, kdo sestupují do jámy, a nebudeš už obýván.“ (Ezechiel 26, 19n)

Břečťan a dobytek

Břečťan či skočec upomíná na eleusinské ukazování pokoseného klasu, obdržení palmy u Osirida, užívání révy či břečťanu v mysteriích dionýsovských. Hebrejský název oné rostliny kikajon nápadně připomíná omamný nápoj kykeon, užívaný při obřadech v Eleusis. Taková nějaká radost byla proroku Hospodinovu ovšem odňata. Věčně zelený usychá. K zásadám eleusinských bratrstev patřila vedle úcty k rodičům a božstvu též ochrana života včetně zvířat. Jestliže Hospodin v příběhu zničil rostlinu, pak se naopak ukazuje být neskonalým ochráncem ninivského dobytka (viz poslední verš knihy).