Johannes Urzidil, Goethe v Čechách

Johannes Urzidil (1896 Praha–1970 Řím) napsal významnou knihu Goethe v Čechách. První verze je z roku 1932, pracoval na tématu dále, knihu vydal v roce 1962, druhé doplněné vydání je z roku 1965. Z německého originálu Goethe in Böhmen knihu přeložila Veronika Dudková, verše Michaela Jakobsenová, doslov napsal Václav Petrbok. Kniha vyšla u nás v roce 2009.

Johannes Urzidil je pražský, německy píšící spisovatel židovského původu. Byl o něco mladší než Franz Kafka a Franz Werfel. Spisovatel, badatel, novinář, tiskový atašé německého vyslanectví v Praze. V roce 1939 ohrožen nacisty emigroval do Anglie a v roce 1941 přesídlil do USA. Česky vyšla jeho díla Malý průvodce dějinami Čech, Pražský Triptych, Ztracená milenka, Kde končí údolí, Václav Hollar, Život s českými malíři. Nedávno vyšla česky knížka jeho esejů To byl Kafka (2010).

Kniha Goethe v Čechách je objevná a napínavá tím, jak tento duchovní velikán německé klasické kultury díky svým pobytům v západočeských lázních přilnul k Čechám, jak je objevoval a oceňoval, a to vše na pozadí doby konce 18. a první třetiny 19. století. Johannes Urzidil podává obraz Goethova vztahu k Čechám na základě podrobných a důkladných studií jeho textů, deníků a korespondence. Kniha mne velmi zaujala a pořídil jsem z ní následující výtah.

První část: Sedmnáctkrát v Čechách

Poprvé byl v Karlových Varech v roce 1785. Bylo mu 36 let a přijel s žaludečními potížemi a bolestivými záchvaty dny. Šestnáct termálních pramenů šířilo slávu těchto vznešených lázní. Jezdili sem hosté ze všech stran, byl tu car Petr Veliký, ale i filozof a theolog Herder. Goethe se seznamuje s urozenými hosty z jozefínského Rakouska, německých států, z Ruska a Polska. Příští rok je tu znovu, seznamuje se s hrabětem Harrachem, čte antickou literaturu, píše verše své Ifigenie, přepracovává Werthera, žije společensky. V roce 1790 při jiné cestě odbočí dále do Čech a vystoupí na Sněžku. Po pěti letech je opět v Karlových Varech. Porovnával si s básníkem Friedrichem Schillerem, který byl ve Varech v roce 1791, své české dojmy. Stýkal se s rakouskými důstojníky, na zpáteční cestě si dal v Chebu ukázat místa spjatá s Valdštejnem. Trápí ho ledvinové koliky, ale manželce Christianě píše „Voda mi jde k duhu a zatočí se vším zlým.“ Sbližuje se v koketních známostech s podivuhodnými ženami R. Levinovou, F. Brunovou, M. Meyerovou. V roce 1806 byl ve Varech znovu kvůli ledvinovým kolikám. Zamýšlí se nad událostmi doby, nad vynálezem parního stroje, nad vzestupem Napoleona Bonaparte, nad smrtí Friedricha Schillera. Uprostřed lázeňské nudy „skoro vždy pocítil takové štěstí, když se našlo nějaké drobné spříznění volbou, které na několik týdnů zabavilo“. Ozdobou lázeňské společnosti byly opět dámy z polské, ruské, pruské a rakouské aristokracie. Věnuje se přírodozpytu a krajinokresbě, zajímají ho přechodní horniny obklopující žulu. Ale byl to také čas, kdy Napoleon v Duryňsku uštědřil Prusům zdrcující porážku u Jeny.

V roce 1807 pobyl v Karlových Varech a okolí 105 dní. V té době Napoleon vstoupil vítězně do Goethova Výmaru. Karlovy Vary se stávaly neocenitelným zdrojem informací o poměrech Čech a Rakouska. K tomu přispívali zahraniční hosté. Středem pozornosti byl teď kníže, polní maršál, učenec a bonviván de Ligne, který se tu dvořil mladým kněžnám, a také francouzský rezident v dunajských zemích Karl Friedrich Reinhard. Při svých výletech Goethe hodně kreslil, konal mineralogické a geologické toulky. Hodně četl, potkával Vídeňany, přijel za ním syn August k narozeninám.

V roce 1808 byl 122 dní v Karlových Varech, ve Františkových lázních a v okolí. Je na prahu šedesátky, jeho pozornost poutají „kolemjdoucí neobyčejné zjevy z Uher, Haliče a Polska“, hraběnky, kněžna, baronka, madame, slečna, rakouští pánové, přednáší jim své básně. Podnikl na třicet výletů, osmkrát na vyhaslou Komorní hůrku. Dceři ministra von Ziegesara věnuje pozdrav: „Dopřeješ-li snítkám vody, ujmou se a dají plody. Potom můžeš bez zdráhání věnovat mi pousmání.“ Paní Steinové píše: „Zakusil jsem všechny společenské stavy, od krajní osamělosti až po největší ruch, a teď znovu až po osamělost. Takové lázeňské léto je vskutku metaforou lidského života.“ Ve Františkových lázních převažují ruští a polští aristokrati, ale jsou tam i Angličané, Němci a především Vídeňané.

Roku 1810 pobývá opět v Karlových Varech, ale také v Teplicích a okolí. Napoleon vyznamenal Goetha Řádem čestné legie. Po Vídeňském míru 14. října, pro Rakousko tak zdrcujícím, převezme politické vedení Rakouska Metternich a Napoleon se ožení s dcerou císaře Františka Marií Luisou. Lázně navštívila císařovna Marie Ludovika a díky ní se ve Varech sešlo mnoho představitelů šlechty, Lobkovic, Colloredo, Lichnowski, Černín, Kinský a další. Goethe se seznamuje s Černíny, kteří patřili k nejváženějším českým šlechtickým rodům, jejich kořeny sahaly až k prastarým Přemyslovcům. Jejich syn Evžen v deníku zaznamenává návštěvu českého jazykovědce Josefa Dobrovského. V září navštívil Goethe knížete Josefa Lobkovice na jeho zámku Jezeří u Mostu.

Následují pobyty v roce 1811 a 1812. Všude potkávali napoleonské jednotky, které se chystaly vytáhnout do Ruska. V Teplicích se Goethe setkal s Beethovenem o jedenadvacet let mladším. Vysoce ho oceňoval, pochopil jeho epochální význam. V jednom dopise Beethoven líčí, jak se oba setkali s císařskou rodinou. Goethe ustoupil stranou, zatímco Beethoven se založenýma rukama prošel nejhustším houfem. A pobaveně přihlížel, jak celé procesí defiluje kolem Goetha, který stál se smeknutým kloboukem v hlubokém předklonu u cesty. „Pak jsem si ho vzal na paškál“. V jiném dopise Beethoven píše, že „Goethovi se tuze zamlouvá dvorské ovzduší, víc než se na básníka sluší.“ A zatímco se Goethe v polovině září 1812 vracel z Čech domů, vstupoval Napoleon do Moskvy. Přesně o tři měsíce později projížděl jako poražený při návratu do Paříže v cestovních saních nočním Výmarem.

V roce 1813 byl Goethe opět v Teplicích, 1818 v Karlových Varech a tam znovu 1819 jako sedmdesátník. V roce 1820 poprvé navštívil Mariánské lázně, které tehdy podléhaly klášteru v Teplé jehož opat je rychle a rázně modernizoval. V roce 1821 se věnuje práci českého vědce Jana Evangelisty Purkyně. Tam ho také zaujme mladá baronesa Ulrika von Levetzow. Ale také se zahloubá do děl o dějinách českých zemí a obstará si učebnici českého jazyka pro Němce od Karla Ignáce Tháma. V roce 1822 pracuje přírodovědně a založí Soupis hornin a žil, jež se vyskytují v okolí Mariánských lázní. Studuje český zeměpis a dějiny, zvláště období třicetileté války, bitvu na Bílé hoře a její důsledky. Naposledy je v Mariánských lázních, v Karlových Varech a Chebu v létě 1823, které uplynulo ve znamení prudké lásky k Ulrice. Čechy mu naždy živě ulpí v mysli.

Z Výmaru dále sleduje vývoj pražského Národního muzea, chápal a podporoval české národní buditele, přál si „udržet s milými Čechy napořád vřelé styky“. Poutalo ho k Čechám vroucí přátelství.

Druhá část: Tři ženy

K nim měl Goethe blízký vztah, Marianna von Eyenberg z židovské rodiny z Berlína, císařovna Marie Ludovika, třetí manželka císaře Františka, nevlastní matka Marie Luisy, choti Napoleona a Ulrika von Levetzow, do níž se hluboce zamiloval. Když jí bylo 19 a jemu 74 požádal její matku o ruku Ulriky. Sešlo z toho. Ulrika se nikdy nevdala.

Třetí část: Krajina

Goethe byl skutečným objevitelem českých krajů. Podnikl koňmo vyjížďku do Krkonoš, kreslil krajiny, údolí a pahorky. „Lze-li Čechy pokládat za jedno velké údolí, jehož vody odtékají u Ústí, pak si Chebsko můžeme představit jako údolí menší, jehož vody odvádí řeka Ohře.“ Všímá si rolnictví, chovu ovcí a dobytkářství. Věnuje se Chebu, sleduje vznikající Mariánské Lázně, které nazývá důležitou horskou oblastí, všímá si dolů ve Třech sekerách. Láska, příroda a hudba byly tři mocnosti, jež roku 1823 naplňovaly „elegické“ léto. Kreslil české krajiny. Jde buď o perokresby nebo kresby tužkou. Velké úsilí věnuje stromoví, lidské dílo a přírodu vidí v harmonické vzájemnosti. Některé kresby lze nazvat monumentálními.

Čtvrtá část: Kulturní prostor

Při dějinách mu šlo nikoli o hmotný, nýbrž o „vnitřní šat člověka, o stránku etickou, uplatnitelnou v současnosti“. Jako chlapci utkvěla Goethovi podobizna Karla IV. ve frankfurtské radnici. Ve Faustovi a jinde píše o Janu Husovi. V jeho spisech se objevuje autor Orbis pictus, velký Comenius. V deníku z roku 1808 uvádí kroniku Václava Hájka z Libočan. Dopisoval si s historikem von Woltmannem, který se 1812 uchýlil do Prahy jako útočiště před mocenskou sférou Napoleonovou. Woltmann připomíná skvostnou nádheru hlavního města a v dopise Goethovi chválí stověžatou „zlatou Prahu“. Goethe mu v roce 1816 odpovídá, že podle popisu a obrazů věří v neobyčejnou velebnost Prahy. Lituje, že se nesetkal s Josefem Dobrovským. Woltmann mu také předestřel problém česko-německého soužití na společné půdě a píše o smíšení germánského a slovanského národa. Goethe četl práce Eneáše Sylvia, Bohuslava Balbína, Pavla Stránského, Zachariase Theobalda. V Chebu si všímal pobytu Židů ve 14. století, měli zde vyšší školu (ješivu), v roce 1350 se mnoho chebských Židů stalo obětí vražedného pronásledování, za něž Karel IV. odsoudil město ke značné peněžité pokutě. Goethův přítel Grüner napsal: „Chtěl jsem zjistit Goethův názor na Židy. Ale ať jsem vykládal cokoli, soustředěně pozoroval staré nápisy a stran Židů se výrazně nevyjádřil.“ V Chebu se zajímal o Valdštejna. Po četbě knihy Bohemia hraběte Kašpara Heřmana Künigla píše synovi: „Také jsem se nezdržel, abych si znovu nepročetl české dějiny po Karlu Čtvrtém. Jsou to ty nejsmutnější děje na světě, ale člověk by se je měl naučit nazpaměť, pak by ho velká část absurdní světové historie nechala klidným.“ Těmi ději myslí náboženské a válečné zmatky husitské doby, vnitřní rozpolcenost obyvatel, boje s císařem a papežem, třicetiletou válku, ztrátu státní nezávislosti a zdrcení českého lidu. Čte i převod Rukopisu královédvorského. V roce 1823 se Goethe v Mariánských Lázních osobně setkal s českým filologem a historikem Josefem Dobrovským. Hovory se týkaly slovanské, patrně české lingvistiky, literatury a dějin. V roce 1827 spadá do Goethových studií i „výprava českých poslů k francouzskému Ludvíku XI“ – v roce 1464 vypravil český král Jiří z Poděbrad k Ludvíku XI. zvláštní poselstvo, aby s ním vyjednávalo o obecném evropském svazu knížat, jenž ovšem nikdy nevznikl. V roce 1829 Goethe napsal stať Amazonky v Čechách, která se týká Vlasty a dávné vlády žen v Čechách. Goethův zájem o české dějiny nikdy neuhasl. O Karlu IV., Husovi, viklefovcích, o náboženských bojích a třicetileté válce si dělal opakované poznámky. Zvlášť ho zaujala osobnost Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic a poznamenává si: „Básně Hasištejnského z Lobkovic, jeho próza a korespondence, nejvyšší kultura a zušlechťování světa, jež Řekové zprostředkovali z překonané Byzance, kultura neuvěřitelně rázná, z níž nakonec povaha severoněmecky vzdělaných mužů zrodila protestantismus, jenž se musel rozvinout i v předních kruzích Čech.“

Pokud jde o náboženství, v Čechách katolický živel po dlouhých bojích nejprve vyhrál pomocí tvrdé světské moci císaře a posléze se tu velkou duchovní silou zakořenil a uhájil. Goetha zajímá obřadnost i osvícení kněží, vzdělaní hodnostáři i poutní místa jako je Chlum Svaté Máří, zpěv i procesí, symboly. Jana Nepomuckého spíše ironizoval, ale ctil. Promýšlí motivické rozdíly mezi katolicismem a protestantismem pokud jde o Boha, nesmrtelnost a ctnost. Zpověď znamená, že se nikdo nemusí potýkat sám se sebou, ale radí se s odborníkem. Všímá si v katolictví nonkonformismu a uvádí osobnosti, které se od církve odvrátily: Kašpar Šternberk, Dobrovský, Bolzano, Purkyně. Na druhou stranu tu jako mocné vzory věrnosti přesvědčení, snahy po pravdě a mravní čistoty působili Hus a Komenský. Komenského pietas chápe jako výchovu k uctivosti. Goethe si váží českých a moravských bratří a ochranovských. Sám drží praideu humanity, ideu vítězného nenásilí. Goethe navštěvoval klášter v Teplé, tam poznal katolický postoj, který v sobě při všem náboženském zanícení nesl zárodky pozoruhodného osvícenského liberalismu.

V kapitole Poměry byl podle Urzidila Goethe prvním Evropanem a Němcem, který se důkladněji zajímal o Čechy v jejich zásadních souvislostech a své dojmy s dalekosáhlým dopadem tlumočil světu. Ale také napsal v jednom dopise: „tato země, jako pravé vnitrozemí obklopená horami, do sebe uzavřená, se uvnitř i navenek rozhodně vyznačuje nesdílností.“ Všímal si dopravy, folkloru, obchodu, jídel, vín, minerálních vod, průmyslových výrobků, umění, divadla.

Kapitola o českých Němcích uvádí Goethova setkání s lidmi, obchodníky, knihkupci, sběrateli, duchovními, lékaři, spisovateli, také s Bolzanem a také básníkem Fürnsteinem, postiženým míšní obrnou, s mnichy a theology. Urzidil píše, že tehdejší Rakousko bylo Rakousko metternichovské, a situaci líčí slovy spisu kněze Karla Postla, že Čechy představují ze všech provincií a království Rakouského císařství nejvíce utiskovanou a nejméně protěžovanou část, že jejich obyvatelé se cítí utiskovaní, většina her je v Praze zcela zakázána a „hráz, která… stále odděluje tento národ od Rakušanů, vůbec neudivuje… Napoleonova tyranie byla dětskou hrou ve srovnání s pokračující svévolí císařského františkovského vládního systému, jenž se tváří ohromně poctivě… Tento systém je tím, co žene národ do opozice a utlačuje jeho duši… Jen hudba rozjasní zasmušilé rysy Čechů. Svět jejich pověstí je drží zpříma.“ Urzidil dodává, že tento pronikavý obraz předbřeznových Čech musíme znát, abychom pochopili Goethův obrovský význam pro české obrozenecké vztahy.

Následuje kapitola s názvem Češi. Masaryk napsal v České otázce roku 1896, že naši myslitelé čerpali z německé literatury a filozofie, že Němci zůstávali našimi skutečnými učiteli a uvádí Herdera a Goetha. Dobrovský a jiní mnohdy psali německy. Češi se však chtěli odlišit od Němců, zároveň ale byli čeští Němci i Češi, každý posvém, Rakušany. Goethe pociťoval opakovaně nutkání naučit se česky, roku 1821 si obstaral Českou mluvnici Karla Ignáce Tháma. V roce 1817 navštívil Goetha Jan Kollár a seznámil jej se svými názory na slovanstvo. Pavel Josef Šafařík daroval Goethovi ukázku slovanských lidových zpěvů. Josef Dobrovský, zakladatel a praotec slovanské a české literární vědy, navštívil Goetha v roce 1823. Ten o návštěvě zpravuje hraběte Kašpara Šternberka, zakladatele pražského muzea. Dobrovský s Goethem mluvil o jenském kodexu, který obsahuje Husovy dopisy, popis Husovy smrti z pera Petra z Mladoňovic, protest českých šlechticů proti Husovu upálení, vylíčení smrti Jeronyma Pražského, dopis kardinála Poggia, v němž velebí Husovu a Jeronymovu statečnost ve smrti. Goethe kodex důvěrně znal, psal o něm Dobrovskému a ten mu poslal své Dějiny českého jazyka a starší literatury. Čechům a Slovákům se podařilo přiblížit evropskému arcigéniovi vlastní problémy, ba dokonce přimět ho, aby se k českým otázkám vyjadřoval veřejně. To pro ně představovalo nesmírnou vzpruhu a – v tehdejších poměrech – první velký mezinárodní úspěch. Skladatel Václav Jan Tomášek složil devět sešitů Goethových básní (celkem čtyřicet) pro zpěv s doprovodem klavíru. V rozmluvě s Tomáškem Goethe prohlásil: „Kdo nemiluje hudbu, nezaslouží si být zván člověkem, kdo ji miluje, je teprve polovičním člověkem, ale ten kdo ji provozuje, to je celý člověk.“ Radost měl Goethe z překladu jeho Sourozenců, jejž pod názvem Márinka vydal F. L. Čelakovský. Vážil si dvorního zahradníka lobkovických knížat Václava Skalníka a dalšího zahradního mistra Jana Vaváka.

Další kapitola nese název Ozvuky k tématu českých zemí a k českým otázkám v Goethově díle. Zde je uvedena črta Amazonky v Čechách, v níž se Goethe zabývá gynekokracií v Čechách. Libuše a její sestry Kazi a Teta položily základ ženské nadvládě, připomenuty jsou amazonské pověsti o Vlastě, Šárce a dívčí válce i postava regentky Drahomíry. Urzidil rozebírá Goethovu úpravu básně Kytice z Královédvorského rukopisu Václava Hanky. Na tuto úpravu se odvolával T. G. Masaryk, když prokazoval nepravost rukopisu. Kašpar Šternberk informoval Goetha o činnosti Společnosti přátel Vlasteneckého muzea a Goethe dostával německé vydání měsíčníku muzejní společnosti, který redigoval Palacký. Na pražský Muzejník reagoval článkem Poezie v Čechách roku 1827. Neznalost Čech v německém světě ho zlobila. Protislovanská hybris ho utvrzovala v záměru posunout „český celek“ do popředí veřejného zájmu. Kritizuje malý zájem o Muzejník v Německu.

Píše, že jím „můžeme nahlédnout do velmi významné země a jejích poměrů“ a hodnotí Jiřího z Poděbrad a jeho ideu konzervativního pacifistického knížecího svazku, pro nějž se snažil získat francouzského Ludvíka XI., „ježto přece nebylo nic přirozenějšího, než že se naše střední Evropa, když byla z východu příliš tísněna, obracela o pomoc na západ“. Urzidil dodává, že zde Goethe zdůraznil myšlenku nadstátního evropského spolku a evropskou alianci proti hrozbě z východu.

Následuje kapitola Imaginární Praha. Goethe Prahu nikdy nenavštívil, v Karlových Varech se setkal s Pražany, slyšel o Praze a pojilo jej s Prahou knihkupectví Calveho na Malém Rynku, velmi si přál ji navštívit. Osm dní před skonem si prohlížel olejomalbu Karla Wernera znázorňující staroměstskou Mosteckou věž. S lupou se zahloubal do architektonických detailů, postav a ozdob slavné gotické stavby Petra Parléře ze Švábského Gmündu a poté studoval české kroje osob vyobrazených dole na mostě. Tak ještě naposled viděl nikdy nedosaženou, imaginární Prahu.

Pátá část: Dílo

Jedná se o básně, které vznikly v Čechách, třeba na Sněžce 15. 9. 1790 nebo v lázních, o básně věnované například polské pianistce, sedmnáctileté dívce, císařovně anebo její dvorní dámě, ale také svobodě tisku anebo knihkupectví, české krajině a přírodě. Dále se jedná o prózu, třeba Viléma Meistera léta tovaryšská z pobytu v Karlových Varech anebo Muž v padesáti a o promýšlení díla Spřízněni volbou

Šestá část: Přírodní bádání

Tu se jedná o karlovarském vřídelním divu, o Bořeni, Krupce a Cínovci na Teplicku, o kontaktech Goetha s chebským radou Grünerem, o sopce Komorní hůrka mezi Chebem a Františkovými Lázněmi. Dále čteme o stycích Goetha s Kašparem Šternberkem, kterého Goethe viděl jako českého Evropana, evropsky smýšlejícího obyvatele Čech, nikoli jako Čecha či Němce. Urzidil píše: „Kašpar Šternberk kdykoli mohl, vytrvale vnášel goethovského ducha do záležitostí své vlasti.

A stejně jako byl Goethe ve své době nejdůležitějším zvěstovatelem českých hodnot za českými hranicemi, zůstal i Šternberk po Goethově smrti nejvýznamnější exponentem goetheanismu v Čechách.“ Jiné kontakty měl Goethe s Janem Evangelistou Purkyněm, českým fyziologem, terapeutem, badatelem duševního života.

Sedmá část: Epilog

Johannes Urzidil klade otázku, nakolik ke Goethovi přísluší básník Adalbert Stifter. Nakladatel Heckenast napsal: „S Goethem ho spojoval jeden osobnostní rys, že se z každé příležitosti snažil poučit a ve všem hledal nejniternější pravdu a dokonalost.“ Goethe měl vliv také na tři Pražany a byli to Rilke, Kafka a Werfel. Goethe je Rilkemu nejbližší tam, kde se vydává v ovzduší stesku, loučení, zoufalství, tam, kde ho můžeme vnímat lyricky. Werfel býval odvozován od Schillera, ale podle Urzidila je svou vírou v život, svým silným lpěním na předmětu, fyzickou spjatostí s přírodou a v neposlední řadě i jasnou náklonností k antice ještě více spřízněn s Goethem. O Kafkovi píše Max Brod: „Slyšet Kafku, jak nábožně mluví o Goethovi… bylo to jako by mluvilo dítě o svém předkovi, který žil v šťastnějších, čistších časech a bezprostředním styku s božstvím.“ Slovanské národy příjímaly Goethovo dílo tam, kde vládla touha po europeizaci, ale víc jejich rozpoložení odpovídal Schiller a Byron, romantika a Heine. Goethův Faust sklidil kritiku jako typ racionalistického, egoistického, hamižného západního člověka. Toto pojetí do jisté míry poznamenalo i Masaryka. Urzidil píše, že málokdo ví, že česká hymna Kde domov můj, kterou roku 1834 napsal Tyl, vychází z Goethovy básně Znáš onen kraj… Tyl Mignoninu píseň překládal a jeho převod začíná slovy „Znáš onen kraj, kde domov můj…“ Když tuto okolnost právem zdůraznil profesor Miloslav Hýsek, přešla to česká národní nedůtklivost mlčením. „Přesto,“ píše Urzidil, „jde bezpochyby o největší goethovský popularizační úspěch mimo německý jazykový prostor a jistě nejkrásnější, byť bezděký a nepřiznaný dík za jeho lásku k ‚zemi české‘.“ Dobrovský, Kollár, Jungmann, Šafařík, Palacký byli školeni Goethovými a Herderovými pojmy humanity, ale současně se chtěli odlišit od německého živlu. Tehdy byl vztah Čechů ke Goethovi rozporuplný a přiblížení ke Goethovi přišlo až po roce 1918. V druhé polovině 19. století vyvstala mezi Čechy a Němci „skleněná stěna“ a po jejích obou stranách bujela nenávist, závist a pohrdání. Tím větší uznání náleží těm, kdo se snažili působit smírně. Mezi jinými to byl J. Vrchlický, L. Quis, A. Fuchs, O. Fischer, V. Dyk, P. Eisner. B. Smetana zhudebnil Goethova Rybáře, Z. Fibich, O. Ostrčil, L. Vycpálek jiné jeho texty. J. Mánes vytvořil kresby k Faustovi, K. Purkyně k Vilému Meisterovi. Máchův Máj se vyznačuje faustovskými ozvuky. Ozvěnu baladického stylu cítíme v básních K. J. Erbena. S Janem Nerudou nastává od Goetha kritický odstup. Faustovský problém nezaměstnával jen české básníky. Pro T. G. Masaryka ovlivněného Nerudovým odmítavým postojem ke Goethovi se Faust stal ústředním bodem jeho úvah. Ve své studii o Goethově „titanismu“ Goetha odmítá. Faustovství, egoismus, je nutno překonat, faustovský nadčlověk ztělesňuje skeptický subjektivismus, který je opakem české podstaty. Ve faustovsko-německém nadlidství tkví podle Masaryka kořeny pruského pangermanismu. Masaryk kritizuje také Goethův aristokratismus a podle Urzidila z neznalosti upírá Goethovi sociální vnímavost pro znevýhodněné vrstvy a mluví o galerii slabých žen. Ale vlivu Goethova realismu a univerzalismu se Masaryk ubránit nemohl, spojitost němectví se světovostí působily na Masaryka příkladně. A přes veškeré námitky Masaryk správně rozeznal Goethův historický význam pro české obrozenecké hnutí. Jako stěžejní vyzdvihoval Kollárův vztah ke Goethovi. Nehledě ke všem mylným úsudkům o Goethovi řadil přece Masaryk Báseň i pravdu k deseti nejlepším knihám světové literatury. Masaryk se pro západní demokracii stával symbolem evropanství založeného na myšlenkách humanity, jež by bez goethovského ducha nebylo představitelné.

Kniha končí Doslovem Václava Petrboka, který nese název Čechy v Goethovi a Goethe v Čechách. Jsou zde shrnuty vzájemné kontakty a dosavadní výklady tohoto vztahu, kdy Goethe v prostředí západočeských lázní a venkova nalézal odpočinek a inspiraci pro svou tvorbu. Petrbok říká, že téma Goethe a Čechy v duchu Goethova ideálu „řádově celistvé komplexnosti“ a vzájemného přínosu přes všechny předchozí snahy zhodnotila až Urzidilova kniha.

Tolik výtah z Urzidilovy knihy. Vykresluje pobyty a působení J. W. Goetha v Čechách a uvádí do problematiky naší země na konci 18. a počátku 19. století v západočeském pohraničí, a to na pozadí vzestupu a pádu francouzského císaře Napoleona. V českém pohraničí žili vedle Čechů němečtí obyvatelé, čeští Němci, kteří byli spolu s Čechy příslušníky rakouského mocnářství ovládaného císařským dvorem ve Vídni. Goethe navštěvoval západočeské lázně, ale i mnoho jiných míst. Kniha představuje, jak německý vzdělanec viděl tehdy Čechy a jejich spolužití s Němci a také českou kulturu, která se vzmáhala směrem k národnímu obrození a přitom pod rakouskou nadvládou. Goethův pohled a přístup zvenčí byl poučný pro tehdejší Čechy a je poučný také pro hodnocení dalších časů. Do nich patřilo nejen zmíněné obrození, ale také války jako bitva u Hradce Králové 1866 mezi Prusy a Rakušany, v nichž ovšem hynuli také čeští vojáci. První světová válka pak přináší svědectví o našich odbojových legionářích, ale také o našich vojácích, kteří sloužili v rakouské armádě do konce. Je dobré se zamyslet nad Goethovým vztahem k Čechům se zřetelem na pozdější vznik Československé republiky. Urzidilovo hodnocení T. G. Masaryka by potřebovalo přezkoumat vzhledem k tomu, že Masaryk silně navazoval právě na českou myšlenkovou tradici od Husa ke Komenskému a dále. V třicátých letech docházelo v naší republice k postupnému odcizování Čechů a Němců až po německou okupaci naší země, hrůzy druhé světové války s nepřátelstvím Čechů a Němců a následující odsun sudetských Němců. Období komunistické nadvlády je další fáze česko-německého vyrovnávání. V tomto dějinném souhledu jsou někdejší pěkné vztahy Goetha k Čechům dobrou výzvou, která po všech zvratech nabádá k promýšlení dnešních vztahů mezi Čechy a Němci a ovšem mezi Čechy a Rakušany. Dnešní česká politika a kultura se odehrává ve svobodné demokratické společnosti, ale je příliš zahleděna do sebe a dovnitř a měla by výrazně začít promýšlet své mezinárodní zasazení v Evropě a ve světě vůbec. Urzidilova kniha o Goethovi přináší silné připomenutí toho, že národy se mají vzájemně hledat, poznávat a přátelsky spolupracovat.