Ježíšova široká a úzká cesta – co se však děje pod dlažbou?

Z prvého souborného vydání básní Jana Škroba „Pod dlažbou“ jasně prorockým hlasem zaznívají dvě jeremiády. „Moskva“ křičí s Okudžavou, Jeseninem, Dostojevským i Hlinomazem o opuštěnosti lidmi i bohem, s refrénem „eli eli lema na kousku alobalu“. „Darknet“ prorocky rokuje o spravedlnosti. Slyšíme praskání ohně a bušení ohňového mene tekel nietzscheovského kladiva. Izajášovský soud ohněm, jehož horizontem a refrénem je překvapivě spravedlnost a překonání osamělosti – „má lásko“. Dvě prorocká vyznání tryskající z nitra, adresovaná lásce nejmilovanější v důvěře a naději, že rokování nezaznívá do prázdna, že najde odezvu a napomůže vyjít z exilu osamění. Otevřete-li knihu seříznutou odshora dolů zužujícím způsobem, zjistíte, že jste nahlédli do protestantského kalicha nakladatelství Eman. Stopkou je vaše ruka držící knihu – a hle, kalich ten oplývá, a vína v něm dost zbývá, řečeno se Sváťou Karáskem, takže je možné pít plnými doušky.

Zlomený Ezechiel a rokující proroci

V některých výkřicích se dostává ke slovu zlomený Ezechiel, kterého z celého zástupu svědků vypichuje v hodnotícím doslovu Adam Borzič, jako by právě do babylonského zajetí odvlečeným prorokem bylo možné charakterizovat zásadní rysy autorova díla, ač i k němu se autor jeremiád přiznává (s. 28). Zlomený? Spíše někdy unavený životem a občas pochybovačný: kristus je daleko říká můj přítel havran / můj přítel krahujec říká kristus je blízko / ale co to znamená / nevím (s. 86). Jan Škrob není zlomený. Z poetických veršů spíše zaznívají tóny písní proroka Jeremiáše. Ten se nepoddává. Někdy odvážně rokuje před boží tváří, dokonce božím soudům odporuje, odporuje s nářkem, ale nikoli s kvílením: Stal ses mi tím, kdo jako by lhal, vodou nestálou. (Jr 15,18) Ani Jeremiáš ani postmoderní prorok však není zlomený, pouze rozlobený, co můžu kurva dělat / ptám se boha / dá se / v tomhle životě / vůbec něco dělat doopravdy (s. 73). Vyznává navzdory útokům Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! / Udejte ho! Udáme ho! / Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká až se zhroutím. (Jr 19,10) Autor postmoderní jeremiády připomíná traumata roku 1415, 1939, a 1968 – na ulici mne čekají těžkooděnci / v obrněných autech / zvedám ruce jako že se vzdávám / ale stejně začnou střílet / o několik hodin později / se probouzím v nemocnici (s. 73). Jeremjáš se nezlomil a doufá, že je možné žít v rozporuplném světě a nevracet se do posvátných prostor jeruzalémského chrámu. Není zapotřebí kvílet u jeho zbořených zdí. Je možné žít kvalitně a pravdivě mimo posvátné území. Jeremiáš očekává. Tvoří nové. Hledá spojence. Odporuje devastující náboženské konzumaci a bojácnému jednání mocných i ponížených. Postmoderní prorok se nevzdává a rokuje, zápasí a spoléhá, že jeho láska naslouchá.

Postmoderní jeremiáda

Možná, že někdy si autor moderních jeremiád zoufá s Ezechielem a nám neznámým autorem Pláče Jeremiášova, ale mnohem víc křičí a rokuje v duchu proroka Izajáše, Ámose i Jeremiáše. Izajáš vyznává svůj podíl na své pokřivenosti, i na pokřivenosti celé tehdejší civilizace. Postmoderní prorok přejímá biblickou kritiku lidského srdce i celé nábožensko-sekulární společnosti – a proto souznívá s ámosovským voláním po návratu sociální spravedlnosti. Proto připomíná, že Kristus tento kapitalismus skutečně nezaložil (s. 61 + 83). Autor marxovským slovníkem odmítá „kapitalistické“ vykořisťování a devastaci lidství. Nicméně Marxova analýza podílu náboženství na devastaci lidství mu nestačí, a jde dál než velký analytik poměrů 19. století. Jde dál, protože mnohá konzervativní náboženství se v Evropě ve 20. století kupodivu změnila díky lidskoprávně-demokratické revoluci, jak nám připomíná nábožensky nemuzikální sekulární prorok Jürgen Habermas. Proto se již náboženství nemusejí stávat opiátovou útěchou, šikovně udělovanou mocnými flanďáky tohoto světa, aby lid byl povolný, zcela konzumní, v exilu opuštěnosti uprostřed davu. Český novodobý prorok počítá s kreativní změnou náboženství, proto počítá s kreativní mocí Ježíše Nazaretského. Proto burcuje je léto / lidé na náměstí staví šibenice / pro zrádce / to jsme dnes my / protože věříme že člověk je člověk / a bolest / je bolest / protože / nezakrýváme slunce / vlhkým hadrem / lásko (s. 76) a v nové variaci tiché reflexe opakuje tiše / se dotýkám bubnu / můj přítel krahujec / říká / kristus je cesta z exilu / do zaslíbené země bílých ohňů (s. 95–96).

Moderní předchůdci: kvílení a tvorba kladivem

Každá generace si musí vybojovat ve své době svůj zápas o humanitu. Někdy přitom může jít o boj na života a na smrt, někdy zaplatí pěti či patnácti lety nepodmíněně, někdy jen mediálně společenským odsouzením. Nikdy se však nesmí utíkat před prorockou touhou po spravedlnosti, před kritickým rokováním, zakrývat slunce mokrým hadrem, jako že se nic neděje, že nepřijde překvapivý oheň kritiky, odhalující každou životní faleš, která pošlapává humanitu. Zřejmě proto autor připomíná své kritické předchůdce a pokračuje v jejich naznačené cestě. Kriticky využívá jejich nástrojů a zároveň mu nestačí nietzechovská tvorba nového, která si proráží místo na slunci filosofickým kladivem. Ani ginsbergovské kvílení nad nespravedlností a náboženským zhloupnutím světa. Kvílení krále pražského Majáles v roce 1965 je pro moderního proroka inspirací, ale nepostačuje mu jeho dějinný rytmus a společenský vzdor. Nevrací se k hebrejské socialistické revoluci proti fašistické nacionální Golgatě Carla Solomona, ke které se prokvílel v drogovém rauši i Ginsberg. Proto Jan Škrob nechce nahradit náboženství lákavou cestou opiátové extáze, ač občasného jointa nikomu asi nezakazuje, ale ví, že tudy cesta nevede. Ví o všudypřítomné chaotické osamocenosti, slyší volání druhých (počítače vrčí a kvílí jako ginsberg – s. 83). Nechce však vzdát boj s mnohohlasým babylónem (91–92) a touží po vyjití z exilu osamocenosti ke kreativní extázi pravdy a milosrdenství. Vykročit někam dál je obtížné, protože globalizovaný svět je nepevný, nevydrží tolik, co si lidé slibovali, proto světy se bortí / ekonomika hoří / etika hoří / erotika hoří / smlouvy a zákony / mezinárodní banky / ukradené polibky / černobílí muži a barevné ženy / všechno hoří (71–72).

Zabetonovanost ginsbergovského kvílení do přítomnosti

Autor moderních jeremiád se cítí součástí krize světa. Žije v postkomunisticko-kapitalistické zlomové situaci, protože právě on ji láme svým pochopením, svou touhou, svým zacílením. Ale jeho básně nejsou ginsbergovskou, někdy mnohomluvnou konstrukcí. Ginsbergův protest občas sklouzává do rozvleklého monitorování drogových vizí, a odříznutím od zkušenosti s kreativní náboženskou mocí se jeho výrony stávají jakousi maškarádou, monitorující jen konzervativně puritánské rysy Ameriky. Ginsberg má pravdu, že všechna náboženství se mohou zvrhnout v iluze a devastovat život vezdejší, ale nemá ji, pokud nevidí v americké minulosti nábožensky kreativní a spravedlivé proroky, kteří byli zapálení láskou. Je zvláštní, že nevidí své předchůdce a spojence. Nevidí kritiky typu presbyteriána Marka Twaina nebo presbyteriánského kazatele, příslušníka indiánského kmene Mohykán Samsona Occoma. Američtí proroci nepodléhali iluzím, ale naopak s humorem i ironií odhalovali iluze věřících Evropanů i Američanů. Ginsberg si své kvílení poněkud ulehčil. Na rozdíl od Jan Škroba hodil minulost za hlavu. Náboženství, alespoň v Kvílení vidí jako snůšku iluzí: „Sny! Adorace! Osvícení! náboženství! celý ten lodní náklad citových sraček! / Průlomy! přes řeku! záchvaty vzteku a krucifixy! / odnesla potopa! Třeštění! Zjevení!“

Kritická inspirace minulostí

V manifestu nové prorocké kreativity jde o víc než o drogou či dechovým cvičením vyvolané citové opojení. I v lennonovské ozvěně vyhasl protináboženský osten a zaznívá souhlas a spřízněnost, že nenávist by měla vymizet, a státní hranice taktéž (83). Boj proti babylonu je pokojným zápasem s neposkvrněnýma rukama. Tak jako Salman Rushdie v Satanských verších kriticky hodnotí náboženské i filosofické spirituality starověku od Gilgameše přes židovství, středověké i renesanční křesťanství až po novověké křesťanství, židovství, hinduismus a islám, i Jan Škrob si z minulosti vybírá autory, kteří jsou ideologií spirituálního konzumu současnosti karikováni do chutných soust: kierkegaard se smetanovou omáčkou / a karlovarským knedlíkem / beckett s uzenými kačeřími prsíčky na tvrdo vařenými vejci… deleuze a guttari s kyselými okurkami (80–81). Nekončí bezradným pokrčením rameny, že neví, kam dál, ale upozorňuje, že Hospodin promlouvá stále i do postmoderní doby: hospodin bůh / sestupuje i do mého nonstopu / kde se opírám čelem o stůl / a počítám čas // hospodin bůh / odděluje evangelium od propagandy / měsíc a hvězdy od korporátu / tanec od vraždění / lidské obličeje od fašistických strojů / něžné kroky od příkazů / a zákazů (90).

Dobrá a inspirující náboženská kreativita

Autorovi by nestačila svoboda soukromě prožívaná v srdci člověka: ano válčím proti babylónu / ale krev / na rukou nemám / můj přítel vlk / je se mnou partyzán / číhá v trní / písmen (91–92). Písmena prorostlá do slov mohou zraňovat, nikoli smrtelně, ale zcela jistě díky (možná) eliášovskému či prostě kořenně náboženskému trní se stávají srozumitelná mnohá autorova společensko-náboženská tvrzení. Mohou čtenáře zraňovat, tak jako slova starověkých jeremiád, a zároveň jsou vyslovena v naději, že je s kým se hádat a bojovat o porozumění. Autor tedy bojuje pod zorným úhlem naděje. Proto upozorňuje tohle není opravdová báseň / je to dopis o životě / a hodně o bohu / protože bůh nás v tom všem nakonec drží / a pamatuje si ty příběhy / líp než já (89). Jde mu o spravedlnost společenskou i hospodářskou – kristus si / kvůli lásce nechal rozbít hlavu / a v betonu mojí země / zůstaly jeho stopy (101). Při hovoru o Bohu jde autor dál než Sigmund Freud, který Boha definoval jako traumatizující autoritativní moc. Člověk je sevřen strachem ze svévolného patriarchálního Otce, popř. z komplexů sil oidipovsko-elektřiných, pokud přiznává moc siločarám jiných bohů a jiných osudových iluzí.

Kulturně-společensky náboženská kreativita

Moderní prorok jde dál než Freud a jeho následovníci. Netvrdí, že pouze umění je důstojnou lidskou odpovědí na všechny otázky a že by náboženství bylo pouze zdrojem traumat osobních i společenských. Proto hned na počátku jeremiády Darknet označuje své dílo za žalm a vyznání víry, za komedii i intifádu (57), ale též za poselství trosečníka, který vkládá svůj zásadní vzkaz v láhvi do mořského oceánu slov (65). Kreativně navazuje na společenská témata náboženskou i kulturně-společenskou řečí. Chce zvěstovat tak, aby mu jeho současníci rozuměli, což se mu zřejmě daří. Proto s humorem sobě vlastním vydává svědectví o svých nadějích i traumatech – otevřel jsem si pivo / a dívám se na seriály / monitor svítí / každou noc stejně // i já svítím / každou noc stejně / jsem don quixote postmoderny / tolstoj cyberpunku / šaman guy debord / náčelník bob dylan (65).

Smysl a budoucnost jeremiád

Autor jeremiád, ač komunistickou totalitu nezažil, ví o reálné možnosti společenského exilu a obává se ho. Nechce, aby postmoderní člověk zarostl do nového babylonského zajetí asociálnosti a ukazuje k možnosti vyvedení z exilu Kristem. Ví o společenském rozměru náboženství, který překonává opuštěnost člověka: Kristus je cesta z exilu / do zaslíbené země bílých ohňů (96). To jsou jiné ohně, než jaké stravují tento náš svět (57–58 aj.), nespalují, ale prosvětlují temnotu.

Autor cítí souvislost s těmi, kteří v českém společenství toužili vyjít a vycházeli z exilu do dobro-družného světa (družného v dobru a demokraticky chápané důstojnosti člověka, tedy rovnosti před tváří Boží). Proto moderní prorok připomíná milníky českých dějin 1415 (zápas o zákon Kristův a středověce inkviziční traumata – 64), 1939 (okupace německou mocí a protektorátně exilová traumata – 73), 1968 (okupace ruskými vojsky a normalizačně exilová traumata – 78).

Jan Škrob zpívá a rokuje v zástupu proroků, kritických básníků a novověkých prorockých písničkářů. Stojí zde a nemohou jinak: Jeremiáš, Ámos, Izajáš, nezjištěný autor Pláče Jeremiášova, diakon Štěpán, Jeroným Pražský, Jan Amos Komenský, Samson Occom, Karel Havlíček Borovský, Bulat Okudžava, Allen Ginsberg, Svatopluk Karásek, Miloš Rejchrt. Jistě by mohli být zmíněni i někteří další, ale není jich mnoho, kdo zpívají navzdory. Svým zpěvem vytvářejí prostor pro nadějný život své generace, která se snad vzepne k pochopení a uskutečňování spravedlivé naděje. A odcházející generace? Snad také pochopí prorocké rokování a nebude nikoho osočovat a házet mu klacky pod nohy.

Jan Škrob, Pod dlažbou. EMAN, Benešov 2016