Ježíš a muslimové

Rozhovor s Bobem Robinsonem

Bob Robinson je novozelándský anglikánský teolog, filosof a religionista. Působil jako misionář v Singapuru, byl předsedou novozélandské Společnosti pro církevní misii. Je autorem knih Christians Meeting Hindus (Setkání křesťanů a hinduistů) a Jesus and the Religions (Ježíš a náboženství). V rámci anglikánské tradice se hlásí k jejímu evangelikálnímu proudu. Rozhovor pro portál Patheos připravil už v prosinci 2012 John W. Moreland. Domníváme se ovšem, že téma je rozhodně stále aktuální.

Jak setkání s hinduismem ovlivnilo vaši teologii v oblasti mezináboženského dialogu?

Jednak jsem si vždycky myslel, že biblicky a teologicky má v sobě každé náboženství jak aspekt utíkání před Bohem, tak hledání Boha, a jednak mám za to, že než apoštol Pavel (a Ježíš, ve své plné lidskosti) ovlivnili svou kulturu, ovlivnila jejich kultura nejdřív je. Přesně si dokážu vybavit, jak mi setkání s hinduisty, nejprve v Singapuru a později v Indii, v plnosti potvrdila pravdivost těchto myšlenek, které jsem předtím vnímal spíš abstraktně.

V jedné ze svých knih píšete, že vás překvapuje, že i mnoho křesťanů, kteří se ve svých životech snaží následovat Ježíšův příklad, tento přístup nevztahuje na setkávání s lidmi jiného vyznání. V čem vidíte příčiny této slepé skvrny?

Odpověď je zdánlivě jednoduchá. Ježíš se nesetkal s žádnými hinduisty, buddhisty ani muslimy, takže si tu otázku „co by udělal Ježíš“, člověk tak snadno nepoloží. My evangelikálové také často pospícháme až k okamžiku Ježíšovy smrti, která je pro nás tak důležitá, že někdy zastiňuje příklad, který nám Ježíš dává svým životem. Občas jsme také tak trochu doketisté a nevnímáme Ježíše v jeho plné lidskosti. Nebo si řekneme, že o následování Ježíšova životního příkladu mluví katolíci a liberálové, takže bychom na to sami důraz klást neměli. Já se ale chci řídit tím, co nám ukládá Nový zákon. Máme mít stejný pohled na svět jako Kristus (list Filipským), máme napodobovat Krista (1 Kor 11). Jsme voláni k tomu, abychom žili („chodili“) jako Ježíš (1. list Janův). A toho se chci držet, i když se setkávám s lidmi jiného vyznání, nebo na ně třeba jen myslím.

Ve svých knihách věnujete hodně prostoru novozákonním příběhům o tom, jak se Ježíš setkával s pohany a Samaritány, s tím, že by to pro nás měla být inspirace pro setkávání s lidmi jiného vyznání. Těch textů není mnoho, ale vy tvrdíte, že jsou zásadní. Proč se orientujete právě na tyto texty, a ne třeba na Ježíšovo radikální odmítnutí židovských náboženských činitelů?

To, že Ježíš s pohany a Samaritány nepřišel tolik do styku, má své kulturní a demografické důvody: byl konzervativní žid a žil v konzervativní židovské Galileji. Ale když oznamuje svou misi (Lukáš 4, „nazaretský manifest“), odůvodňuje svůj status toho, který má veden Duchem Svatým naplnit Boží mesiášská zaslíbení, slovy o tom, jak Bůh jedná s pohany. Když se s nimi (a se Samaritány) později setkává a když o nich mluví, přikládá jejich jednání eschatologický význam a vnímá je jako potvrzení toho, že přišel nový věk. Ježíš se Samaritány a pohany sice vyjadřuje i nesouhlas – ale může působit překvapivě, že jeho přístup je především pozitivní a přijímající, zvlášť v kontrastu s úzkostným přístupem učedníků. Evangelisté málokdy popisují Ježíšovy emoce, ale tady tematizují jeho nadšení.

Mohl byste uvést konkrétní příklady textů, které v tomto ohledu vnímáte jako inspirativní třeba konkrétně pro evangelikály?

Tři zásadní příklady už jsem zmínil. Ale kdybychom měli víc času, určitě bych se věnoval významu a důsledkům Matouše 8,11–12 – Ježíšovy výjimečné reflexe pravé víry, kterou vidí u pohanského setníka. V knize Jesus and the Religions se věnuji asi třiceti biblickým pasážím – některé z nich jsou i poměrně dlouhé – které mohou náš přístup k lidem jiného vyznání zásadně ovlivnit.

Co vaše práce znamená v kontextu současných napětí mezi křesťanstvím a islámem?

Vztahy mezi židy a Samaritány v Ježíšově době byly podobné jako v posledních staletích mezi křesťany a muslimy – a stejně špatné. Vzájemný vztah křesťanů a muslimů dnes charakterizuje nevědomost, strach a překrucování informací. V evangeliích nicméně vidíme, že Ježíš se Samaritány jedná s respektem a ani trochu povýšeně; léčí je; oceňuje jejich víru a pokoru; dokonce použije Samaritána jako příklad Božího milosrdenství. My máme možnost jednat stejně. Když se pak jakožto konzervativní křesťané budeme s muslimy setkávat, budou nás brát vážně a bude jim stát za to s námi mluvit – možná víc než s liberálními křesťany nebo sekularisty. (Konzervativní imám v naší místní mešitě rád říká, že ho těší se s námi potkávat.) Konzervativní křesťané jsou tedy z těchto a dalších důvodů ve výhodě třeba v rovině zprostředkovávání kulturních a právních tradic globálního severu. Ale je před námi hodně práce. Já mám radikální návrh: s ohledem na Ježíšův důraz na odpuštění bychom jako evangelikálové mohli spustit kampaň za odpuštění jako základ mezinárodních vztahů a našeho jednání s muslimskými zeměmi.

Tvrdíte také, že i to, jakou roli v této věci sehrajeme, je součástí velkého příběhu Písma. Můžete shrnout, co tím myslíte?

Na to, aby se to dalo stručně shrnout, je toho moc! Ale podívejte se, jak málo (a v jak jednoznačně negativních rolích) vystupují pohané a Samaritáni ve Starém zákoně. Když se s nimi pak znovu setkáváme v Novém zákoně, jsou najednou mnohem důležitější. Je to život (a smrt a vzkříšení a seslání Ducha Svatého) Ježíše Krista, co mění situaci – což potvrzuje Ježíšův přístup k těmto lidem. Ježíš, především ve čtvrté kapitole Lukášova evangelia, mluví o pohanech jako o příkladu toho, v čem je jeho království nové a jiné.

Když se evangelikálové na chvíli zastaví ke kritické sebereflexi, v čem nám může Ježíšovo jednání v mezináboženském dialogu sloužit jako napomenutí?

Ze zkušenosti mi připadá, že evangelikálové na existenci lidí jiného náboženského vyznání reagují obvykle lhostejně, nebo podezřívavě a úzkostně; případně se strachem a pohrdáním, nebo triumfalisticky se záměrem ty druhé porazit. Liberálové typicky reagují romantizující naivitou nebo automatickými pocity viny – a to se mi také příčí! Ale když se Ježíš setkává s těmi „odlišnými“ své doby, přistupuje k nim s láskou, sympatií, pomáhá jim a oceňuje jejich pozitivní přínos. Jako křesťané hodně špatně neseme, když o nás někdo šíří lži a dezinformace. Muslimové to mají stejně – a často je takto zraňujeme právě my.

Co si mohou evangelikálové odnést z Ježíšových setkání s pohany?

Zaměřte se na to, jak Ježíš reaguje, když se s pohany setká. Není v tom strach ani podezřívavost, ale respekt. Léčí je, oceňuje jejich víru a pokoru, jen málokdy je kritizuje. V Tóře je přikázání „miluj bližního svého“ jenom jednou, ale příkaz lásky k cizincům mezi námi je tam sedmatřicetkrát. Ježíš nám ukazuje, jak tento příkaz naplňovat.

Proč je role evangelikálů v mezináboženském dialogu tak důležitá? Má podle vás vztah k lidem jiného vyznání patřit k prioritám evangelikální sociální agendy pro 21. století?

Za prvé, naše globální počty a vliv stejně jako misijní a aktivistické tendence v důsledku znamenají, že se s muslimy buď přímo setkáváme v oblastech globálního jihu, nebo i relativně izolovaně v našich enklávách globálního severu. Za druhé, nízkoprahovost evangelikalismu může liberálům a sekularistům připomínat, že drtivá většina světové populace je nábožensky orientovaná. Protože i pro evangelikály je náboženské přesvědčení v životě ústřední, můžeme lépe rozumět tomu, jak se na svět dívají třeba noví migranti. Víme, že aby tato setkání byla opravdová, musejí být z přesvědčení upřímná a nesmí v nich chybět rozpoznání toho, na čem se s lidmi jiného vyznání skutečně neshodneme.

Z angličtiny přeložil Jan Škrob