Následující úvaha navazuje jednak na novoroční kázání děkana Evangelické teologické fakulty UK dr. ing. J. S. Trojana v svatovítské katedrále (Křesťanská revue 60, 1993, č. 1), jednak na mou kritiku toho kázání v Listech (23, 1993, č. 3). V Listech jsem se zabýval jen začátkem děkanova kázání, o rozpadu Československa. To kázání je však sporné celé.
Nešťastný byl výběr starozákonního textu, tvrdě kritického k vedoucí vrstvě Izraele Izaiášovy doby. Statisíce pohodlně v křeslech usazených televizních diváků slyšelo prorokovy (a vlastně Hospodinovy) drtivé žaloby vůbec ne také na adresu svou vlastní, nýbrž pouze na adresu těch, kdo se v tu hodinu přišli „ukázat Hospodinu“ do katedrály. (První slova kázání: „Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali nádvoří?“) Televizní diváci museli kázání slyšet jako nejtvrdší obžalobu a přímo odsouzení české vlády, usazené v tu chvíli v tvrdých lavicích katedrály. („Ať se modlíte sebevíc, neslyším… Odkliďte mi své zlé skutky s očí, přestaňte páchat zlo.“)
Na pranýř byla postavena vláda pravicová z pozice jednostranně a líbivé antikapitalistické, levicové, jako by ta nebyla nejnovějšími světovými i našimi českými dějinami od základu zpochybněna. „Vyrábět víc a lépe umí kdekdo.“ To je přece staré socialistické podcenění kapitalistů, ačkoli právě ti prokázali snad už sdostatek, že při všech nedostatcích a nebezpečích svého systému a své praxe umějí vyrábět lépe než všichni jejich socialističtí kritici. Protože komunisté vždycky upřímně věřili, že „vyrábět víc a lépe umí kdekdo“, tedy i oni a kteříkoli výrobci pod jejich politickým diktátem, bez rozpaků se u nás v únoru 1948 zmocnili vlády.
Aby se u nás začalo vyrábět především lépe, tj. kvalitněji, laciněji, hospodárněji, k přírodě šetrněji než během čtyřiceti let československého socialismu, bude pro dnešní českou vládu úkolem nesmírně obtížným. Vláda na něm možná ztroskotá v tom ohledu, že jej splní leda za cenu výrazného snížení životní úrovně sociálně slabší části obyvatelstva. Bude-li se vláda snažit předejít tomu nevhodnému snížení za každou cenu, dostane se do nebezpečí, že začne zatěžovat podnikatele, ovšem nejen loupežné, nýbrž i poctivé, daněmi tak vysokými, že by se pracně obnovované nesocialistické hospodářství mohlo zhroutit.
V této obtížné a nebezpečné situaci připomíná děkan evangelické teologické fakulty: „V životě obce se musí dostat především ochrany slabým.“ To je správné upozornění, věrně přetlumočené z poselství Starého i Nového zákona. Děkanova bezohlednost k současné vládě spočívá v tom, že doplňuje ten ušlechtilý požadavek už zmíněným tvrzením, že prý „vyrábět víc a lépe umí kdekdo“. Kdo uvěří tomuto ekonomickému bludu, bude mít pro vládu snadný recept, jak sehnat peníze na pomoc sociálně slabým: Protože „vyrábět víc a lépe umí kdekdo“, a protože ten „kdekdo“ na své rozsáhlé a kvalitní výrobě samozřejmě bohatě vydělává, postačí toho „kdekoho“ příslušně danit, a na všechny potřebné sociální programy budou peníze. Na pochopení toho, že nadměrné zdanění by mohlo nové podnikatele a s nimi hospodářství republiky zničit, už socialistické myšlení nestačí.
Vytrhl jsem z děkanova kázání dvě věty. Neučinil jsem to však svévolně. V kázání není nic, co by bylo nepříznivé konceptu levicovému (antikapitalistickému, socialistickému), nýbrž jen to, co ztěžuje postavení pravicové vlády. V kázání chybí nejmenší náznak porozumění pro obtížné postaveni dnešního premiéra. Například náznak, že kazatel si je vědom toho, že na poloprázdnotu státní pokladny, která nemůže být po jedenačtyřiceti letech komunismu plná, budou po nějakou dobu, možná dlouhou, doplácet nevinní.
V děkanově kázání není náznak varování, že budeme – jako daň za to, že naši otcové a dědové nečelili v letech 1945 až 1948 komunistům dost energicky – muset snášet zpupnost nepoctivých zbohatlíků ještě mnoho let s mnohem větší trpělivostí než národy, které nebyly postiženy dlouhou socialistickou vládou.
Nevytýkám děkanovi, že nepronesl pravicově laděnou přednášku. Explicitní ekonomické a politické úvahy do kázání nepatří. Vadí mi však to tvrdé paušální „přestaňte páchat zlo“ na adresu 1. 1. t. r. v katedrále shromážděného pravicového establishmentu, a zvlášť mi to vadí ve spojení s levicovým laděním celku kázání. Levicovost vadí u českého evangelického teologa zvlášť poté, co český protestantismus velice doplatil na to, že od února 1948 do listopadu 1989 ani jedna skupina českých evangelíků veřejně nevarovala všechny evangelíky východní, západní i jižní před socialistickou, vůči komunistickému režimu vstřícnou orientací J. L. Hromádky.
Jan Dus
… a památné kázal děkan evangelické teologické fakulty Jakub Trojan. Jeho kázání vyvolalo u některých nadšení, u jiných pobouření. Neslo se v kriticko-prorockém tónu vůči současné státní politice, čímž úlevně vysvobodilo tuto bohoslužbu z hrozícího nebezpečí, že se stane zdáním zásnub trůnu a oltáře, přičemž církvi bude ve stylu starého Rakouska přiřčena role slavnostního statisty při státních ceremoniích. Slova kazatele byla snad jednostranná a vůči politikům poněkud nespravedlivá, nakolik se do nich vkrádal spodní tón kalvínské pesimistické antropologie a českobratrský stesk po prvorepublikovém českoslovenství, ale každé úderné kázání musí asi být – na rozdíl třeba od politologické analýzy – trochu jednostranné. Kamera zabírala v prvé řadě mezi účastníky bohoslužeb Václava Klause, jak se při kázání přestal usmívat: psychoanalytik by usoudil, že tehdy poprvé pocítil při náboženském obřadu onu bolest v
Tomáš Halík, Perspektivy 9/93, str. 1