Ještě k Chartě 77 (pokračování rozhovoru)

Číslo

Stavím vedle sebe dvě dějinná období (padesátá léta a normalizaci – viz Protestant č. 4), jelikož na sebe navazují dějinně i personálně. Režim po roce 1968 je zásadně totožný s tím, který tady byl od roku 1948. Po dobu své existence režim procházel různými modifikacemi, jeho totalitní charakter ovšem zůstal až do listopadu 1989 totožný. Obdobně měla různou podobu opozice. V zakládajícím období (1948–53), kdy se režim upevňoval po únorovém puči, se někteří odmítli stát pasivními oběťmi třídního boje a s nadějí na obnovu demokracie a pomoc ze Západu se pokusili o ozbrojený odboj. Tato vize skončila s krvavým zásahem Rudé armády v Maďarsku 1956, kdy západní velmoci jen přihlížely a bylo zřejmé, že do vojenského konfliktu se SSSR se nikomu nechce. Navíc se ukázala občanská malátnost československé společnosti; v situaci, kdy v Maďarsku vrcholilo povstání a Moskva se připravovala nasadit tanky, Češi a Slováci sledovali fotbal.

Od té doby až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let tu není žádná organizovaná opoziční skupina, nepočítaje jednotlivé kriticky se vyjadřující spisovatele, divadelníky a filmaře. Po srpnu 68 se utváří Hnutí revoluční mládeže, později Charta 77, VONS atd. Zmiňuji se o tom proto, že v různých obdobích režimu měl i odboj či odpor různou podobu; v co doufaly ozbrojené skupiny na začátku 50. let, tedy svržení režimu a obnovení demokracie, v následující dekádě bylo nemyslitelné, jakkoliv žádoucí. Ve svém článku (Protestant č. 4) jsem rozhodně nestavěl na piedestal ozbrojený odboj, s tím, že ostatní formy odporu jsou nedostatečné, jak mi podsouvá Tomáš Bísek (Protestant č. 6). Položil jsem otázku, zda je možné vést odpor vůči totalitní ideologii a plně přitom respektovat tehdejší zákony. Příběh Charty ukazuje, že to do jisté míry možné bylo, soudě podle silových reakcí na monitorování porušování lidských práv. Režim ovšem o žádný dialog s opozicí nestál, taky s kým by jej vedl, když všechny, kdo nestáli za ním považoval za své nepřátele. A ty je nutné odstranit, ne s nimi diskutovat. To bylo jednoznačně postulováno od samého počátku komunistické moci. Každý občan, který se nehodlal podřídit moci KSČ, byl zbaven práv a svobod a stal se třídním nepřítelem. A takový „třídní nepřítel nemůže zneužívat základních práv a svobod.“ (Československé státní právo, 1957, cituje K. Nedvědický) Na této budovatelské stavbě s uvedeným postulátem se tehdy podíleli i ti, kteří později podepsali Chartu 77. Např. F. Kriegel ještě v roce 1968, při jednání s žadateli o obnovení sociální demokracie, utnul jejich žádost s tím, že komunisté se o moc s nikým dělit nebudou. To jim vydrželo až do sametové revoluce.

Pozdější angažmá těchto lidí v Chartě vidím jako pokus o revizi svých dřívějších postojů a snad cosi jako pokání. Na to jim neupírám právo, taková změna je jen chvályhodná a Bohu libá. Pokouším se uvědomit, jak je těžké se rozloučit s někdejšími idejemi a přiznat, že jsem udělal chybu. Do nitra těchto lidí nevidím a nemůžu zpochybňovat autenticitu jejich pozdějších rozhodování. Ale co můžu, je v časovém odstupu nahlížet období normalizace propojené s předchozími dekádami a vidět i další osoby, kteří se brali za svá práva, za obnovení svobody a demokracie v době nepoměrně krutější, než byla sedmdesátá léta. Ti prozřeli už s prvními zatčenými v rámci třídního boje a nečekali se svými aktivitami až na Helsinskou konferenci. Proto je zmiňuji v souvislosti s výročím Charty 77, jelikož jejich zápasy, v podobě letáků, sabotáží, převádění přes hranice, příprav k ozbrojenému povstání si zaslouží úctu, neboť pomohly odhalit pravou podstatu režimu za cenu mnohaletých žalářů, poprav, konfiskací majetku, msty na nevinných příbuzných. Na tyto lidi se pak většinou zapomnělo a dodnes se na mnohé z nich nerado vzpomíná. Zvláště na ty, kterým se podařilo nestat se další obětí. Špatnou informovaností se prokazuje i T. Bísek tvrzením, že se Mašínové krvavě prostříleli jen k opuštění domoviny. Ignoruje skutečnost, že bylo stříleno hlavně proti nim, ze strany dvaceti tisíc pronásledovatelů, a především, že neutíkali, nýbrž odcházeli s pevným úmyslem vstoupit do americké armády, aby se jednou mohli vrátit v její uniformě do svobodné vlasti. Celé dva roky svého odboje doma a následný odchod zasvětili boji za svobodu a demokracii v Československu, v intencích svého otce. Nikdy jim nešlo o svobodu jen pro sebe! To prokázali i tím, že skutečně vstoupili do americké armády a setrvali v ní až do maďarských událostí, kdy se naděje na úspěšné povstání v ČSR rozplynuly.

Nepoužitelnost modelu Charty vidím v úloze demaskovat režim, jaký skutečně byl. Obdivuji přitom odvahu všech, kteří se zapojili do tohoto společenství. V době studií i později bylo pro mě občanským i mravním záchytným bodem, Charta byla výrazem solidarity s nespravedlivě stíhanými a zápasu za lidská a občanská práva. V normalizační šedi tu pro mnohé i pro mě blikalo osvobodivé a směrodatné světlo. Původní záměr (vést s režimem dialog s poukazem na dodržování platných zákonů) a složení tohoto společenství ovšem limitovalo činnost Charty natolik, že se nedostala k reflexi prvních dvaceti let komunistického režimu a jeho povahy. Nic z toho se v jejích dokumentech neobjevuje. V tomto směru byl program Charty opravdu minimalistický, jak napsal i Miloš Rejchrt v roce 1979. Charta si všímala následků, ne příčin. To z mé strany není hodnocení, jen konstatování rámce působení Charty, který byl striktně vymezen úvodním prohlášením. Charta se stala platformou schopnou propojit rozmanitou společnost bývalých komunistů, křesťanů, občanských aktivistů, dělníků a intelektuálů díky tomuto programu. Takové společenství bylo v oné hnusné době zážitkem solidarity a sdílených hodnot, jak lze vyčíst a vyslechnout z mnoha svědectví. Se svým zaměřením se ovšem Charta minula se skutečností, že Ústavou deklarovaný cíl dosáhnout komunismu byl závazkem, kterým byla interpretována všechna práva a povinnosti, včetně těch, ke kterým se ČSSR přiznala r. 1975 v Helsinkách. Všechno podléhalo jednomu záměru: pod vedením komunistické strany a po boku se Sovětským svazem rozvíjet socialismus a jednou dosáhnout komunistické společnosti. Nic a nikdo tomu nebude překážet, jinak bude zameten do propadliště dějin. V této optice zůstává úsilí Charty o dialog jako marná deklarace.

K tomu, že komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný a ozbrojený odboj či jiný odpor vůči němu byl legitimní, se dostala společnost až v době svobody (Zákon 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, Zákon 262/2011 Sb. o účastnících odboje a odporu proti komunismu). Kdo k takovému poznání přispěl víc, jestli autoři petic proti porušování lidských práv, nebo ti, kdo šli do násilné konfrontace, je otázka. I když možná bychom se takto ptát neměli, s tím, že úsilí těch i oněch odvážných a ochotných obětovat svou svobodu či život přispělo k obnovení svobody a k dnešnímu poznání. Jen by bylo záhodno, abychom ty, o kterých moc nevíme zkratkovitě nehaněli a nedehonestovali. Zpravidla si zaslouží pravý opak a naši pozornost.