Často se v této době mluví o americké protiraketové základně. Bohužel zjišťuji, že tak jako u dalších mediálně úspěšných témat využívá diskutující možnosti demonstrovat na svém názoru svou „politickou příslušnost“. Mám za to, že tento typ demonstrativního postoje není dobrý a je spíše stínem totalitního způsobu uvažování, než projevem svobodného (nezávisle racionálního či pragmatického) přemýšlení. Často se mi stává, že otázka po mém názoru na radar (a další podobně medializovaná témata) slouží k tomu, aby si můj partner v rozhovoru udělal jasnou představu, komu fandím. Na čí jsem straně. Ale – je nutné a dobré vidět stále svět černobíle? Rozdělovat jej na světlo a tmu? Radary – pro jedny tma, radary – pro druhé světlo. Pro jedny: důkaz potřeby českého národa někomu posluhovat (ďáblu Bushovi). Pro druhé: důkaz vysvobození z moci říše satanovy – Ruska a projev vděčnosti za vstup do americko-evropských struktur. Z bolševismu přežívající nutnost „jasně se vymezit“ vede v důsledku k nesvobodě. Či k neschopnosti sebereflexe. Zajímavým způsobem to dokládá film Občan Havel. Velice trefnou recenzi napsal Adam Borzič v poslední Křesťanské revui. Poukázal na to, že V. Havel se dostal do pasti právě tohoto zjednodušujícího pohledu: „Přehnaná identifikace se silami dobra a pravdy může vést k zjednodušenému vidění světa. To dle mne vysvětluje Havlovu jednoznačnou podporu Bushově administrativě v jejím válečnickém tažení světem (Afganistan, Irák) i jeho bezprecedentní podporu radarové základně a celé ‚válce s terorismem‘. Co hůř, dokonce i Mirek Topolánek se zmohl na kritiku americké vlády za mučení vězňů při výsleších vedených CIA. V těchto případech velký bojovník za lidská práva (sám vězněný v komunistickém kriminále) mlčí.“ (KR 2/2008, str. 54) Možná zvláště v církvích bychom si měli uvědomovat, jak blízko má člověk k totalitarismu, jak blízko má člověk k pocitu blaženosti z ovládání druhých. Právě tyto tendence vnímám v pozadí příliš demonstrativních výroků.
Člověk se chce schovávat za autority a hlásit se k tomu či onomu názoru. Bohužel je schopen se za něj i bít. Není to ale z důvodu vnitřního pochopení problému, ale často spíše z důvodu zamindrákovanosti i sebedůležitosti zároveň. Bojím se říct vlastní názor, ale chci, aby mě bylo slyšet. V tom našem církevním prostředí se občas setkáváme s výzvou (požadavkem) (šiboletem): obrátil ses už? Přijal jsi už Pána Ježíše? Považuji to za stejný typ maskování a úhybného manévru. Připomenu si vždy podobenství o milosrdném Samařanu. Kdo obstojí? Křesťan hlasitě vyznávající Pána Ježíše a přecházející trpícího, nebo mlčící „bezbožník“, který bude mít otevřené srdce?
Znám dobře své vlastní myšlení a vím, že mu často podléhám. Jasně se vymezovat vede ve svém důsledku k válce. Přemýšlet nad různými možnostmi řešení, naslouchat opačnému názoru je cestou k pochopení a k míru. V tomto smyslu se chci stávat pacifistou. V tomto smyslu není pacifismus postmoderním rozmělňováním.
29. 5. 08