Číslo

Seděl jsem v jedné zemi, v jednom městě, v jedné restauraci.

Do té země jsem se narodil, v tom městě jsem se nějak octl (asi pracovně), tu restauraci jsem si chvíli z ulice vybíral (vedle totiž byla ještě jedna a za rohem další). A teď jsem měl před sebou jídelní lístek a v něm se nabízelo tolik jídel! Co bych si měl dát? Listoval jsem dopředu a zase zpět. Když si dám tohle a tohle, nemohu si dát už tohle a to, a nezvládnu už tohle. Když si dám tohle – tak… a copak vaří asi v té vedlejší? A v té za rohem? No a v jiném městě? A v jiné zemi a…?

Dostal jsem závrať, jakou dostávám častěji, a vidím ji na druhých. Svírající a zneklidňující. Nemohu mít všechno, nemohu zvládnout všechno – ale chtěl bych. Vybrat si musím, ale když si vyberu, tak něco ztratím. A neztratím tím právě něco důležitého, co bych – měl mít, prožít, zvládnout? Proč právě tuhle práci, proč tuhle ženu, rodinu, tenhle dům… Neměl bych mít víc? Nejlíp by bylo „všechno“. Jeden profesor mi říkal, že to je jiné slovo pro „spasení“. – Naplnění. Plnost. (Lidově se tomu říká štěstí, tuším). Ale kdo to má zvládnout! To není možné! Když jdu doprava, nemohu doleva, když se dám tam… když si dám tohle… tak nemohu něco jiného…

Odložil jsem jídelní lístek a musel se nadechnout. Vzpomněl jsem si na přítele, který mi s jakousi nadějí vyprávěl, že věří na převtělování, na „další životy“. Ach jo… Jak bych mohl mít naději, že se vůbec někdy octnu v tom správném. Ještě si tak vybírat mezi životy…!! To tak! Jako by tohle nestačilo…

Zavřel jsem oči – a vzpomněl si na jednu chvíli a jednu paní. To bylo taky takhle u stolu. Ale v kostele. Podával se jenom suchý chléb a víno. Nastavila ruku. Takhle… Vidím to před sebou. A podívala se na mě. Takový pohled – to nezapomenete, měla v něm takový pokoj a radost. Rozhlédl jsem se po restauraci – ne, kdepak, ani zdání, nikdo tu nic takového v očích nemá!

A v té chvíli mi to došlo: Ta „plnost“ – to není úkol pro život. Ta plnost („Bůh“), to je něco, co se dává (vydává)! Tomu, kdo žije směrem k té plnosti, která je před ním, kdo nežije tak, jako by měl sám svůj hlad utišit, zaplnit prázdné místo v životě, srdci. Kdo ví, že to celé je – dar! Dovede potom dávat sebe. Pak je – sám taky takový „celý“. Jako byl Ježíš.

Ne. Ne – byl. Vzpomněl jsem si znovu na tu paní. Jak nastavila ruku a co měla v očích. Ještě jinak to musím říct: Jako je Ježíš.

Přečtu si doma znovu o ženě samařské. Jana 4. A příběhy vzkříšení.