V onom roce začalo tání na Dunaji v posledních dnech února. Již několik dní bičoval jeho tok jarní vítr a lidé vycítili, že času, kdy se lze vydat kočárem přes řeku, je už pomálu. Zřídka, ale občas přece, se najde takový blázen, který se do ní vrhne úprkem s koňským spřežením. Řekl jsem blázen, protože tak zdáli vyhlíží, když bičem žene koně s vlající hřívou, výskaje strachy, že led pukne a Dunaj pohltí kočár i se vším ostatním. Ale když dosáhne břehu, ukáže se, že to byl ustaraný venkovan, který nasazoval život proto, aby na druhé straně něco zařídil. Poté, co se začnou kry lámat, už nemůže být Dunaj překonán žádným způsobem.
V tomto roce, dne 28. února po obědě se velké kry, které lemovaly břehy řeky, počaly trhat. Nato byla slyšet ohlušující rána, jako by vybuchl sklad munice. Tlak stále sílícího proudu vody, která se valila zespodu, způsobil navrstvení ledových ker jako v období pravěkých geologických změn. Celý povrch Dunaje popukal a ledová tříšť se zvedla k nebi a opět se zřítila, vyrážejíc fantastické gejzíry vody. Kry, tříštící se jedna o druhou, daly do pohybu vlny, jako milióny plamínků, které zešílely. Během následujícího týdne počaly řídnout, až zmizely docela a na širé řece se objevily první bárky a remorkéry.
Jako každé jaro měli bárkaři hodně práce: z hor připlouvaly mrtvoly mužů i žen, přinášeny divokou vodou Dunaje, jednou měly na sobě pouze košili, podruhé zase nic. Zachytávali je do sítí a přitahovali ke břehu. Lidi utopené, a nahé.
Těsně před Velikonocemi se oteplilo a mdlé barvy okolí se počaly měnit do zelena. Z vrchu od Ţigliny bylo vidět, jak močály, které se rozprostíraly k obzoru, až po úpatí Maciunského pohoří, začínají měnit barvu. Rašila nová úroda rákosí.
Na druhém břehu Dunaje byla rybářská vesnice Azaclău. Nebyla ničím významná, jen tím, že byla na dosah přístavu Galati. Rybářům, bárkařům a zvláště „hamali“ z Galati tato vesnice skýtala důvod k posměškům. Obyvatelé přístavního Galati považovali lidi z Azaclău za nevzdělance a prosťáčky. Říkali jim burani.
Je pravda, že zde žili hlavně rybáři, kteří pro svůj prostý způsob života nestáli mnoha nadutcům ze sousední Galati ani za posměšek. Na jaře, s příchodem velikonočních svátků, se vesnice Azaclău ohlašovala zvoněním zvonů. O velikonočním týdnu bylo na ulicích tak rušno a tolik mší svatých bylo odslouženo, že se člověk mohl cítit jako v Jeruzalémě. Přihlíželi jsme tomu všemu s radostí, neboť to bylo znamení blížícího se jara. Byli jsme tehdy takoví výrostci, kluci, sotva patnácti, šestnáctiletí. Celý den jsme trávili vysedáváním na strmém břehu řeky, vypínajícím se nad Ţiglinou, vyhřívajíce se na slunci jako ještěrky. Byli jsme štěstím bez sebe, že se můžeme rozvalovat po trávě, až nám z toho kosti praskaly. Jarní míza nám stoupla do hlavy a omámila nás.
Tak tomu bylo také toho dne, kdy jsme, pochopitelně bez velkého rozmýšlení, vzali loďku a nechali se donést vodou Dunaje až do Galaţi. Byli jsme tři chlapci, vcelku slabí a zchoulostivělí a pravděpodobně i hodně líní na to, abychom se vrátili pětačtyřicet kilometrů zpět proti proudu. Poté, co jsme se prošli městem, okukujíce černé námořníky a bloumajíce mezi dřevěnými boudami na tržišti, ocitli jsme se v podvečerním soumraku v přístavu, kladouce si otázku: Co budeme dělat? Před našima očima se Dunaj valil jako rozjetý vlak.
Dodali jsme si přece jen odvahy, naskákali do bárky a napřeli síly. Podařilo se nám urazit pouhých několik metrů, a už jsme se začali cítit vyčerpaní a demoralizovaní. Naše situace začala vypadat katastrofálně. Mezitím se snesla noc. Nebe bylo pokryté černými a hrozivými mračny. Přímo jsme cítili jejich tíži nad hlavou, jako by byla z olova. Až nyní nám přišlo na mysl, že při druhém břehu je proud mírnější. Usoudili jsme, že tak či onak se musíme dostat výše proti proudu, nad Ţiglinu, a pak jí projedeme znovu. Rychle jsme se rozhodli a namířili jsme si to napříč přes Dunaj. Když ale padly naše pohledy na přístav, ulekli jsme se, jak rychle zůstávají jeho světla za námi. Panenko Maria, ozval se jeden z nás. Ač jsme bojovali ze všech sil, proud nás táhl zpět, rychlostí rozjetého vlaku.
Přes to všechno se nám podařilo pohnout se z místa a dostat se pekelnou tmou někam k protějšímu břehu. Zde byl naopak proud sotva znatelný. Uvědomili jsme si, že břeh je zaplavený a že se nacházíme mimo řečiště Dunaje. Dva z nás tedy zabrali u vesel, jeden zase držel kormidlo, a měli jsme co dělat, abychom vůbec vyvázli. Udělalo se tak temno, že už jsme v loďce neviděli jeden druhého. Voda nás vedla, drželi jsme směr podle toku, uvědomujíce si, že se musíme dostat výše, proti proudu řeky. Nikomu z nás nebylo do řeči a běhal nám mráz po zádech. Vůbec se nedá popsat, jak hrůzyplná je voda v temnu. Cítili jsme ji, proudící kolem nás chaotickou a nesmírnou, ohrožující svět do základu. Ocitli jsme se ve špatnou chvíli na úplně špatném místě.
Z ničeho nic jsme na něco narazili. Vesla se do čehosi zamotala, namáhavě jsme je vyprostili, sotva jsme se pohnuli, tu jsme zas do něčeho drcli. A tak to šlo ještě několik minut, sem tam, něco do nás naráželo a strkalo z jedné strany na druhou. Ohmatávaje jednu z oněch podivných překážek, poznal jsem, že to jsou kříže, a tu jsme si uvědomili, že se nacházíme na hřbitově. Pluli jsme s bárkou mezi hroby. Za jeden z větších křížů z kamene jsme se zaklesli rukama a setrvali jsme dlouhou dobu na místě. Nebylo tam nic než voda, temnota a hřbitovní kříže. Už nikdy bych nechtěl něco takového prožít.
Vstávejte, nebožtíci z hrobů, přišel jsem… počal jeden z nás teatrálním hlasem. Ale nestačil dokončit. Mrtví vstávají? To jsme si byli nuceni pomyslet, aspoň v první chvíli. Zaslechli jsme zvuky hlasů a kde se vzaly, tu se vzaly bárky, obklopila nás jich dobrá stovka. Na každé plápolala tak dvě, tři světélka, v jejichž mihotavé záři jsme zahlédli důstojné a vážné tváře.
Věřím, že bychom byli drkotali řádně zuby, kdybychom si neuvědomili, že je noc Zmrtvýchvstání, a že podle obyčeje rybáři z Azaclău chodí po večerní bohoslužbě pohromadě na hřbitov.
Vesnička byla zaplavena, jak jsme uviděli později, hřbitov, kostel, vše bylo pod vodou, a tak mše svatá i obřadná návštěva zesnulých se odehrávaly na lodích. Stáhli jsme se stranou, rukama zaklesnuti do vrboví a jen jsme přihlíželi, jako zkamenělí.
Množství bárek proplouvalo mezi kříži, z jedné strany na druhou, u hrobů se zastavovaly ženy, zvýšeným hlasem mluvily s dušemi, volajíce pochované nebožtíky jménem. Muži je doprovázeli hlasy hlubokými jako bzučení čmeláka. Mračna byla stále tak černá a hrozivá, ale my jsme byli přemoženi tím, co nám bylo dáno vidět a slyšet v tuto noc. Byli jsme zaplaveni zvláštním dojetím a náhlým hlubokým citem k těmto lidem, mezi kterými jsme se ocitli.
Po nějaké době se bárky počaly vracet do vesnice, ale když odpluly, znovu jsme zůstali a dívali se. Na kříži každého hrobu zanechali rybáři nahoře i po stranách rozsvícená světélka. Hřbitov vystupoval z temnot stovkami světel. Jejich plápolání bylo i v tak mimořádně tmavé noci nepředstavitelně slabé, a přesto se zdálo, že vyzařují velkou sílu. Přihlíželi jsme tomu všemu mlčky, ponořeni v myšlenkách.
Uvolnili jsme se zpod větví vrby a vrhli jsme se znovu do proudu Dunaje. Brzy jsme proplouvali zaplavenými ulicemi Azaclău. Některým domům dosahovala voda po práh, jiným až po okna. Rybáři je neopustili, uchýlili se na půdu. Tam oslavovali, na rohožích z rákosu, pod rákosovou střechou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Všude byla rozsvícená světla a byly slyšet hlasy. Opírali jsme se do vesel zlehka, abychom nerušili klid vesnice.
Geo Bogza (*1908–1993), publicista a básník, zakladatel rumunské reportáže. Povídka Jedné noci na bárce (Inviere) pochází ze souboru Zápisky v próze. Z rumunštiny přeložila Claudie Nikolajenková