Je Nejvyšší soud vskutku nejvyšší instancí?

Světské instituce jsou velice citlivé na to, když jimi někdo pohrdne. Mají totiž pocit, že zastupují Boha na zemi, a proto se jim každý musí náležitě klanět a zcela je poslouchat. Uspokojovat náboženské potřeby, to se jaksi toleruje, ale běda jakmile se to nekryje s potřebami státu. Tak je zle. Vždyť i biblický král Nabuchodonozor, jak můžeme číst v starozákonní knize proroka Daniele, neměl nic proti Izraelitům, pokud se mu budou náležitě klanět. Jenže problém byl v tom, že trojice mládenců Sidrach, Mizach a Abdenágo se klaněla někomu jinému. A tak je nechal Nabuchodonozor poučit v ohnivé peci. Dopadlo to tehdy proti všem poznatkům tehdejší i dnešní vědy a mládenci přežili.

O pár století později už byla situace složitější. Ježíš Kristus byl ukřižován a o tom, že vstal z mrtvých, svědčí spíše víra. Nic není známo o tom, že by se mocní vyděsili jako král Nabuchodonozor. Pilát si pouze umyl ruce.

V 15. století se český anarchista Jan Hus odvolává přímo ke Kristu. Další ukázka opovržení státními a církevními institucemi. „Kam by to vedlo, kdyby se každý odvolával ke Kristu? K čemu bychom tu pak byli?“ ptaly se učené hlavy a vykonavatelé práva. Jak to s ním dopadlo, velice dobře víme. Víme také, že jeho stoupenci vzali věc do svých rukou podle svého gusta. Jiní stoupenci nebyli tak radikální, a proto si na ně kdejaký panský pořízek vyšlápl.

Další skupina neposlušných – kvakeři. Opovrhli zákonem, a díky tomu se dostalo pomoci černošským dezertérům z otroctví. Jejich činnost by se měla znovu prošetřit, protože dnes jsou takovéto skupinky semeništěm protiglobalizačních tendencí.

Krátce po skončení druhé světové války (v květnu 1945) došlo k popravě německých zběhů, protože nedodrželi pravidla války (smutné na celé události bylo, že se tak stalo pod kanadským dohledem). I velký odpůrce Hitlera pastor Martin Niemöller držel zásadu, co je císařovo, císaři a co je Božího, Bohu. Pokud šlo o službu v armádě, neměl námitek, byť by byla na špatné straně barikády. Pořádek přece musí být, po válce se udělá pokání a odzbrojení jde přes Světovou radu církví.

V Mnichově byla veřejnost nedávno pohoršena výstavou o zločinech německé armády za války. Solženicyn znesvětil Rudou armádu, když psal o jejích zločinech. A v ruském parlamentu sklidil těsně před svou smrtí hněv Andrej Sacharov za kritiku války v Afghánistánu. Čisté ruce měla i tak zvaná Československá lidová armáda. Nestřílela na utíkající přes hranice či na vzbouřené vězně, nepotlačovala demonstrace, nebyla pilířem Varšavské smlouvy, nerušila zahraniční rozhlasové stanice?

Ono je to těžké připomínat lidem, že byli členy zločinecké organizace. Němci nemohou za to, že válčili na špatné straně. Lidé v Československu nemohou za to, že sloužili v socialistické armádě. Jenže pak je zde ještě skupina lidí, kteří v ní nesloužili. Ne díky nějaké obezličce či Blue Effectu s modrou knížkou. Protože to vědomě odmítli. Jednou z těch skupin byli Svědci Jehovovi.

Když porota prohlásila v případě Rodneyho Kinga (kterého – ležícího na zemi – zmlátila losangeleská policie), že se nejednalo o policejní brutalitu, jedny americké noviny se naivně zeptaly, co je tedy policejní brutalita. Jak jsme se nedávno dověděli od současného Nejvyššího soudu ČR, byli Svědci Jehovovi odsouzeni po právu. Ne náhodou tento rozsudek přišel pár dní před summitem NATO v Praze. Podobně jako se tehdy v amerických novinách kdosi naivně zeptal, co je tedy policejní brutalita, ptám se nyní já, co je tedy náboženská perzekuce? A co na to představitelé církve Českobratrské evangelické, která se ráda pyšní tím, že navazuje na odkaz Petra Chelčického? A co její dva duchovní v obou komorách parlamentu? Kývají a opět drží hubu. Byl bych rád, kdyby církve v tomto mlčení setrvaly, až bude zase nějaké to bombardováníčko, když už nemají odvahu promluvit proti.