Jan Hus i František z Assisi

Dva svědkové stále inspirující

Husovské slavnosti 5. a 6. července 2015 v Praze proběhly v celkem uměřeném duchu, protože přednášející v převážné většině překročili stará paradigmata dlouholeté debaty. Nepřeli se o to, zda byl Hus mučedník nebo národní hrdina. Spíše se hledala inspirující síla jeho spirituality a vzdělanosti teologické i múzické. Někteří přednášející zvýraznili rysy jeho společenské a politické odpovědnosti, které se v jeho životě projevovaly solidaritou se společensky ponižovanými laiky.

Sociální solidarita biblicky vzdělaných vyzývá dnešní sociálně vlažné

V  Husově době byli církevními zákony ponižováni a společensky vylučováni nemocní, prostitutky, Židé a zejména samostatně věřící křesťané, což byli biblicky vzdělaní lidé, inkvizicí označovaní za kacíře. Profesor Šmahel v knize Jan Hus uvádí, že v době Karlově a Václavově byly popraveny stovky kacířů. Ještě roku 1393 hořely dvě hranice s valdenskými křesťany i v Praze. Tou dobou Hus studoval třetím rokem na univerzitě. K trestu smrti upálením tehdy neodsuzoval jen koncil, ale též pražský arcibiskup a kterýkoli biskup.

Účastníci pražské slavnosti jednali v duchu husovské solidarity se sociálně vylučovanými, pokud finančně přispěli do slavnostní sbírky, která byla určena na syrské utečence. Zástupci současných sociálně vylučovaných menšin se podíleli na programu slavnosti, proto zpívala v evangelickém kostele u Salvátora romská kapela Mário Bihári Trio. Debatovalo se o životních problémech romské menšiny a její neviditelné většině (85 tisíc lidí), která pokojně žije mezi námi, aniž by si to média uvědomovala a my též. Za jiné sociálně vylučované zpíval Spirituál kvintet – afroamerické spirituály a také pár nových písní. Korejská menšina, scházející se na evangelické půdě, představila v programu pro děti a mládež výtvarné a pěvecké aktivity v kostele Martin ve zdi. Pro děti všech denominací byl zorganizován celodenní program v prostorách Karolina a v přilehlých kostelích. U Salvátora proběhla vernisáž výstavy „Exulant“ k 70. výročí návratu pobělohorských exulantů do Československé republiky. Výčet dalších hudebních skupin, filharmonií, pěveckých sborů a písničkářů by byl ještě dlouhý, ale o těch snad budou referovat jiní.

Husova spiritualita a občanská odpovědnost zavazují k soucitu a otevřenosti k sociálně vylučovaným, i k utečencům, ať jsou odkudkoli. Proto se promítal film „\#chicagoGirl“ a diskutovalo s publicisty a fotografy o situaci na Blízkém východě. Charakter oslav svým způsobem odpovídal biblickému požadavku: „Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejíchžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež jejich víry.“

Rozdílné interpretace Husovy osobnosti

Pražské oslavy ukázaly, jak rozdílně chápou Jana Husa zástupci jednotlivých denominací.

Českoslovenští husité mluvili výrazně o martýriu a kazatelství, římští katolíci o Husově závažném následováníhodném příběhu, ale též o neústupnosti a tvrdohlavosti před koncilem, jako by šlo o nějakou Husovu charakterovou vlastnost, kterou si sám nakonec přispěl ke svému hořkému konci. Českobratrští evangelíci, starokatolíci a zástupci luterských církví kázali, přednášeli a zpívali o Husově pevnosti v postoji víry a hledání pravdy před koncilem, ale též ve všedním životě. Protestanti připomínali Husovu mírnost, radostnost i neústupnost v zápase víry. Betlémská kázání, některé traktáty a též listy z kostnického vězení dosvědčují, že Hus jednal v duchu proroků, apoštolů a tisíců dobrých biblistů „kacířů“. Proto profesorka Jana Nechutová odmítla hovořit o Husově tvrdohlavosti a raději mluvila o pevnosti, která vyvěrá z postoje víry. Odkázala k jeho důvěře Kristovu zákonu (učení). Pevnost je tedy věrností Kristovu učení. A proto také k neposlušnosti autorit církevních i světských, pokud vydávají zákony a pravidla, která odporují učení Kristovu.

Je nutno dodat, že Hus k pevnému postoji víry vychovával všechny své betlémské studenty kazatelství. Zasloužil se o nové pojetí kázání. Kazatelé přestali strašit posluchače tvrdými očistcovými tresty a upozorňovali, že člověk má důstojnost a z některých skutků se zpovídat nemusí. Z kázání začaly zaznívat biblické vzkazy Krista a jeho učedníků, a nikoli jen tvrdá varování a tresty zpovědních zrcadel.

Hus pročišťuje tradici biblickým učením

Po roce 1412 Hus pro česky mluvící čtenáře nově interpretuje Apoštolské vyznání, Desatero, Otčenáš a též sepsal rozsáhlou Postilu – kázání. Vytváří díla, v nichž si vybírá z biblického kánonu zásadní teologické texty a ty komentuje, a přidává k nim souznívající hlasy církevních otců a teologů. Transparentním způsobem tak činí ve spisku „O šesti bludech“. Část tohoto traktátu byla latinsky napsána na zdi Betlémské kaple v Praze, aby se podle něj mohli orientovat studenti, učící se kazatelskému umění. Jan Hus tedy nezavrhuje tradici, jak mu dnes vytýkají římští katolíci v Katolickém týdeníku (27–28/2015). Hus četl a interpretoval bibli v souladu s církevními otci, zejména ovšem s těmi, kteří souznívají s Kristovou zvěstí.

Více vrstev Husova odkazu?

Někteří vzdělanci se ptají, zda nakonec nebyl Hus v podstatě tradiční katolík, sepsal-li několik mariánských písní. Zpěvem mariánských písní prý Jan Hus prokazuje, že je více katolík než protestant.

Jiní tvrdí, že Hus rozvinul nové chápání spirituality a dal i impulz k vytváření bohoslužebných pořádků dle zákona Kristova. Před Husem se při bohoslužbách nekázalo. Tehdy směli kázat jen misionáři (dominikáni a františkáni). Také české duchovní písně se nesměly zpívat v kostele. Česky bylo povoleno zpívat jen mimo kostel při poutích, a to jen čtyři schválené písně. Po Husovi sice mnozí utrakvisté pěstovali tradiční mešní bohoslužbu, nicméně po Husovi pro mnohé byla nepředstavitelná bohoslužba bez kázání a duchovních písní. Šlo jim o společenství a společný zpěv. Proto později vznikaly kancionály pro společný zpěv celého shromáždění, nejen sličné rukopisy pro tzv. literátská bratrstva.

Jiní dokládají, že Hus měl rád církev, a proto svou kritiku vyjadřoval jasně a často i s humorem. Kritizoval zbožnost kleriků, mnichů i laiků. A měřítkem se mu opět stal zákon Kristův, tedy učení Kristovo. Humorné glosování je typickým prvním krokem kritického odstupu od závažných témat náboženské spirituality. (Spíše vejde velbloud uchem jehly, než bohatý do království nebeského). Hus učí, v čem se církev a jednotlivci odklánějí od Kristova učení. Protože zažil požehnání evangelijně pochopených svobod na universitní půdě, chtěl tyto svobody vedoucí ke spáse nabídnout též ostatním. Proto usiloval o proměnu osobní zbožnosti kněží, biskupů i papeže, a též o zušlechtění zbožnosti obyčejných věřících, a to sedláků, měšťanů i šlechty a krále – jak vysvítá z jeho výkladů i dopisů všem výše jmenovaným.

Husova kritika středověké spirituality

Hus měl v některých záležitostech velmi blízko k názorům laického hnutí valdenských bratří a sester, kteří byli pronásledování a popravováni za kritiku a nedodržování mnoha církevně-právních ustanovení a těch dogmat, která neměla oporu v biblické zvěsti. Hus respektoval názory evangelijně zakotvených nonkonformních věřících. Také proto byl ostražitý vůči kněžím, kteří sváděli lid k přebujelému mariánskému kultu, např. k uctívání zaručeně pravého mateřského mléka panny Marie a ostatků samotného Ježíše, např. jeho odříznuté předkožky. Jako dobrý biblista si naopak vážil přejných i kritických biblických svědectví o matce Ježíše Nazaretského. Podobně jako oni odmítal trest smrti za jiné smýšlení – za čtení zakázaných knih, tedy za kacířství.

Hus nezavrhl celou křesťanskou tradici, protože si vážil církevně-křesťanského učení, které bylo v souladu s biblí. Jako kritický myslitel s humorem kritizoval přehnané skutky pokání, včetně sebemrskačského trestání sebe sama. Takové činy přestávají být jak službou druhému, tak milováním sebe samého. Kvůli pěstování pravé zbožnosti Hus sepsal etické mudrosloví, které nazval „Deset kusů zlatých“. Ve druhém kusu zlatém radí:“ Kdo kvůli bohu bude postižen protivenstvím, ten více pána boha uctí a své duši prospěje, než by tolika metlami o svůj hřbet rozbil, což by jich mohlo v největším lese vyrůst.“

Některá humorná naučení mohou být aktuální pro dnešní vyznavače poutní spirituality, protože vedou k zamyšlení nad smyslem putování, ať jde o pouť do Compostely, Kostnice nebo o výlet do tzv. „Svaté země“. Hus připomíná: „Kdo se dá bohem cele vést ve všedním životě, ten ho více uctí a duši své prospěje, než by kvůli bohu veškerý svět po hlavě zchodil.“

Hus kriticky reaguje na přehnanou mariánskou úctu své doby: „Šestý kus zlatý: Komu je pán Bůh nade všecko stvoření drahý a bere ho stále na zřetel, ten více boha uctí a své duši prospěje, než by za něj matka boží se všemi svatými prosila.“

Dnešní lidé s velkým neporozuměním hovoří o Husovi jako o martyrovi, který si mučednickou korunu vysloužil zejména svou tvrdohlavostí a přehnaným kritizováním. Hus netoužil být mučedníkem za každou cenu. Již před svým uvězněním upozorňoval na falešné chápání teologické kritiky i sebeoběti. „Sedmý kus zlatý: Kdož žádného přemrštěně nesoudí, ten více boha uctí a své duši více prospěje, než by byl jako svatý Vavřinec na roště pečen.“

Již starověcí i středověcí kritičtí náboženští myslitelé kritizovali sebejistotu letničně zbožných, kteří svými jistými intelektuálními postupy spěchali k opakovaném zážitku vytržení a tzv. sjednocení s Bohem či Ženichem a zapomínali na skutky milosrdenství prokazované druhým. „Osmý kus zlatý: Kdož milosrdenství ve jménu božím kterémukoli stvoření učiní, ten více boha uctí a své duši více prospěje, než by byl duchovním vytržením vtažen do třetího nebe jako svatý Pavel.“

Základy křesťanské spirituality i pozemské odpovědnosti

Hus sepsal také pro české čtenáře Jádro učení křesťanského. Ač knížka má shrnovat základní témata, jak naznačuje název, vůbec se v ní Hus nezmiňuje o úctě ke svatým. Marii neopěvuje jako panenskou, ale připomíná ji jako matku. Samozřejmě vyučuje trojičnímu dogmatu a dále připojuje dvě řady skutků milosrdenství. Všechny skutky vyčetl z biblického kánonu.

Všimneme si nejprve skutků milosrdenství tělesných – tedy personálně-občanských. Ty známe jako on od evangelisty Matouše z podobenství o posledním soudu (Mt 25,31n). Jde o výčet, na jehož závažnost a podobnost s novověkými lidsko-právními hodnotami upozorňuje profesor Petr Pokorný v knížce Ježíš Nazaretský. Hus připomíná z bible tyto milosrdné úkoly: nakrmiti lačného, napojiti žíznivého, přieti pocestného, odieti nahého, navštieviti nemocného, jíti k vězni a pochovati mrtvého. Dále Hus připomíná sedm milosrdenstvích duchovních: „Sedm jest milosrdenství duchovních, jenž k duši zvláště příslušejí“: naučit hlúpého, zpraviti pochybujícího, tresktati hřešíjicieho, těšiti zamúceného, odpustiti vinnému, trpěti míle protivnosti a modliti sě za přátely i nepřátely.

Do Jádra křesťanského učení zahrnuje ještě např. sedm smrtelných hříchů, osm blahoslavenství, sedm darů Ducha svatého (moudrost, rozum, rada, síla, umění, dobrotivost a bázeň), sedm posvátných úkonů (křest, biřmování, manželství, kněžství, kání, svátost těla božího, pomazání) a další. Hus zahrnuje do Jádra učení křesťanského biblická i středověká témata, tedy i z křesťanské církevní tradice. Neredukuje písmo fundamentalisticky na několik svých oblíbených textů a vyrovnává se též s křesťanskou tradicí.

Z Deseti kusů zlatých i z Jádra učení křesťanského vyplývá, že Hus počítal s tím, že „středověký“ člověk není naivní, slepě věřící, rozumem nevládnoucí, ale naopak, že dovede velice dobře rozlišovat mezi zbožností a karikaturou zbožnosti, mezi fanatickou tvrdohlavostí a pevností životního postoje. Hus si byl jist, že jeho současníci si uvědomují závratnou hloubku pravdy a ožehavost kritiky; autoritativnost – spravedlivého i nespravedlivého církevního i sekulárního soudního výroku; trýzeň viny i radostnost odpuštění, které je přijímáno pouhou vírou (Dcerka). V dopise z 21. 6. 1415 důrazně připomenul, že věřící má právo být neposlušný a neposlouchat antikristovská nařízení koncilu o kalichu právě ve jménu zákona (učení) Kristova, tj. Pravdy, která vysvobozuje. Nejde o teologický zkrat tísněného kostnického vězně, ani o výjimku, která potvrzuje pravidlo, protože již v betlémských kázáních Hus vyzýval k neposlušnosti nespravedlivých nařízení církevních i sekulárních, pokud odporují učení Kristovu, jak na to vzpomíná v české verzi spisku „O šesti bludech“.

Inspirace Františkem i Janem

Věřící i nevěřící lidé se nemusí ohlížet po tom, co si o Husovi nejnověji myslí evangelické synody či biskupské konference – to je věc celkem vedlejší, přestože a protože se vyrovnávají se svými staletými dluhy, se svými falešnými interpretacemi Husova díla. Rozhodující je, zda se dnešní lidé nechají inspirovat Husovou duchovní kritičností a pravdivostí, a též otevřeností vůči sociálně vylučovaným či kulturně-nábožensky podceňovaným. Nemusí se pak obávat, že utonou s Evropou v záplavě uprchlíků a čínského zboží, v masové nezaměstnanosti a bezvýchodnosti života. Je možné s Husem vidět ostrůvky rozumné bohoslužby a zbožnosti, a též solidarity, lásky a milosrdenství v minulosti i přítomnosti. Je možné se inspirovat některými důrazy a postoji našich předchůdců, kteří dobře věděli, co lidský život ničí a co jej pozdvihuje k svobodě a důstojnosti.

Jestliže papež František vybízí encyklikou „Laudato si“ k rozvíjení některých důrazů zvěsti Františka z Assisi, je případné zvěst věrohodného světce doplnit o husovský akcent společenské spravedlnosti, zaostřený na kritiku autority práva, institucí církevních i světských. Permanentní teologickou kritiku práva a spravedlnosti zákonem Kristovým chtěl nabídnout Jan Hus kostnickým koncilním vzdělancům jako klíč k řešení krize církve. Nebylo mu to však dovoleno. Teprve jeho následovníkům na basilejském koncilu se alespoň zlomek z jeho programu zdařilo prosadit. Proto je dnes dobré nechat se inspirovat Husovou kritikou práva církevního i sekulárního. Hus měřil lidskou spravedlnost zákonem Kristovým, a tak začalo být v jednotlivých případech zřejmé, co je i nadále platné. A tak je nutné stále měřit právo církevní i sekulární (tedy obě práva vytvořená věřícími lidmi, na rozdíl od práva lidmi nevytvořeného – zákona Kristova), jak vysvětlil ve spise „O postačitelnosti zákona Kristova“.

Kromě Františkovy starosti o stvoření Boží a tedy i lidské je zapotřebí ze středověkého myšlení připomenout Husovu starost o spravedlnost boží a tedy i lidskou. To je důvod, proč Hus ve svých spisech po roce 1412 znovu promýšlel pro česky mluvící publikum témata spirituální i společenská. Jde o témata, kolem kterých dnešní státní zaměstnanci, žurnalisté, učitelé i faráři chodí jako kolem horké kaše. Bojí se, že budou vyhozeni z práce, budou-li psát pravdivě – padni komu padni – tedy kriticky i vůči svému zaměstnavateli. Ve světlejších chvilkách se někteří přiznávají k předčasné ústupnosti a nezdravě kompromisnímu myšlení i jednání. Někteří zas hovoří o nutných kompromisech a tvrdohlavé Husově neústupnosti, popř. moralismu, který prý chtěl prosazovat v celé společnosti za každou cenu – s pomocí panského přinucení (Katolický týdeník, 27–28/2015).

Člověk se za dlouhá staletí moc nezměnil. Stále osciluje mezi strachem z mocných a představitelů různých institucí. Obává se kritizovat svého zaměstnavatele nebo jít tvrdě proti korupci. V etických a společenských problémech je dnes silně dezorientovaný. Neposunul se k odvážnějším postojům v každodenních mezilidských vztazích někam výš a dál než starověký žalmista, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský, kardinál Josef Beran, filosofka Božena Komárková, nakladatel František Laichter, dosud žijící Hans Küng anebo významný český pobělohorský vyhnanec J. A. Komenský, který ke sklonku života snil o tom, že vláda do rukou obyčejných lidí se zase navrátí a budou vytvářet spravedlivá a solidární společenství – sekulární i církevní.