Jako sobě rovni

Číslo

rozhovor s Mikulášem Vymětalem

28. srpna uplynulo 50 let od proslovu Martina Luthera Kinga na shromáždění u Lincolnova památníku ve Washingtonu, známého pod názvem I have a dream: „Navzdory všem současným nesnázím a zklamáním stále věřím ve svůj sen. Je to sen, který je hluboce zakořeněn v americkém snu. Sním o tom, že jednoho dne tento národ povstane a svým životem naplní život svého kréda: ‚Za samozřejmou pravdu pak pokládáme, že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovni.‘“

Této pasáži ovšem předcházejí slova: „Teď je ta pravá chvíle splnit všechny sliby demokracie. Teď je ta pravá chvíle vykročit z ponuré a hluboké rokle segregace na sluncem ozářenou cestu rasové spravedlnosti. Teď je ta pravá chvíle vyvést náš národ ze zrádných bažin rasového bezpráví na pevnou půdu bratrství. Teď je ta pravá chvíle otevřít brány možností pro všechny děti Boží.“

Těmito slovy uvádíme i rozhovor s Mikulášem Vymětalem, farářem ČCE a členem iniciativy Nenávist není řešení. Týká se aktuálních problémů s rasovým napětím v naší zemi i dlouhodobějších úkolů mj. i pro církve. M. Vymětal nám v létě na toto téma slíbil článek, a protože jsme ho nechtěli odkládat, využili jsme nabídky otisknout rozhovor, který s ním pro pořad ČRo Zaostřeno připravila Magdaléna Trusinová.

Mikuláši, myslíš, že Romové jsou obzvlášť ohrožené děti Boží?

Myslím, že v současnosti vyrůstá v České republice mnoho romských dětí v atmosféře pohrdání už ve škole. Rodiče – někdy vědomě, někdy nevědomě – předávají dětem svůj vztah k Romům, a na to pak navazuje vylučování „od zdrojů“ – z možností vzdělávání, pracovního uplatnění, bydlení. Kvůli tomu si myslím, že jsou to naši bližní, na něž bychom se jako křesťané měli zvlášť zaměřovat.

A umíme to – jako křesťané? Neobjevuje se segregace i v jednotlivých kostelích či církvích?

Na to se nedá odpovědět obecně. Segregace je vždy také vnitřní záležitostí, přičemž záleží na každém jednotlivci. Když T. G. Masaryka chválili za jeho pěkný vztah k Židům, zdůrazňoval vždy, že bojuje s antisemitismem ve vlastním nitru. Názor většiny ovlivňuje člověka vždy víc, než si sám připouští. Když já sám vidím v tramvaji Romy, zkontroluji peněženku. Pak se sám před sebou stydím. A chápu, že jiní lidé to vnímají podobně. Špatnou zkušenost, kterou možná ani sami neudělali, chtějí hned zobecnit. Křesťané a věřící z toho nejsou vyloučeni. Dobré je, že se modlíme „a odpusť nám naše viny“, a snažíme se hledat cestu k těm druhým.

Jsi evangelický farář. Co tě vedlo, aby ses zapojil do aktivit na obranu Romů či proti nenávisti?

Už to, když jsem před lety studoval v Izraeli. Řada mých tamějších přátel byli aktivisty pro mír. Nevěděl jsem tehdy, co si o tom myslet, byli hodně levicoví. Ale ovlivnilo mě to. Také mám řadu židovských příbuzných, kteří jsou velice citliví na jakýkoliv projev pohrdání druhými. A koneckonců, každou neděli buď kážu nebo kázání poslouchám, a přitom přemýšlím o víře a o bližních. To všechno mne posunulo k tomu, že jsem už před několika lety navázal kontakt s aktivisty, kteří se zastávali Romů v sociálně vyloučených lokalitách.

Pro Romy ze sociálně vyloučených lokalit děláš nejrůznější aktivity. Zaujaly mne diskuse, které jste nedávno organizovali v Českých Budějovicích. Jak jste přišli na to pozvat všechny a mluvit o problémech společně? Debaty přitom začínáte bohoslužbou nebo kratší pobožností…

V Českých Budějovicích, stejně jako v dalších vyloučených lokalitách, žijí lidé nejčastěji v panelácích. Sám jsem v paneláku žil také a zjistil jsem, že problémem často není, že se spolu nebaví Romové a bílí, ale že se spolu nebaví ani sousedé na chodbě. Lidé se neznají a pak spolu neumí ani řešit problémy.

Když se v Budějovicích konal první pochod organizovaný extremisty, k němuž se přidali i další občané města, cítilo se ohroženo mnoho lidí tmavé i světlé barvy kůže. Přemýšleli o tom, a když dostali příležitost společně mluvit – jeden do mikrofonu, ostatní naslouchali – celé situaci to pomohlo. Navzájem si naslouchali, tleskali si – i za nesouhlasné názory. Je to cesta, jak tu situaci řešit.

Poprve jsem něco podobného zažil před dvěma lety v Novém Boru, kdy jsem měl za úkol konat bohoslužbu. Bohoslužba je shromáždění, které nemusí být předem ohlášené, přesto je to právně vzato shromáždění, které např. policie může chránit. Bylo mi ovšem jasné, že většina lidí, kteří přijdou, pravidelně do kostela nechodí. Kdyby tam zaznívala jen náboženská slova, šlo by jim to úplně přes hlavu a nevyjádřilo by to jejich pocity a starosti. Říkal jsem si, že nejdůležitější částí těch bohoslužeb musí být ohlášky. V tom Novém Boru proběhla modlitba, kázání katolického kolegy a asi dvě písně, vše dohromady během 15 minut. Pak dostaly asi na dvě hodiny prostor ohlášky. Slovo dostal každý, kdo se přihlásil. Přerušili jsme ho, jen když mluvil moc rasisticky nebo nenávistně, ale takhle extremististicky se projevili jeden, dva. Mělo to hranici, ale mohl zaznít jakýkoli názor, který nebyl nenávistný.

Náboženské shromáždění se tedy dá použít právě při takových vyhrocených situacích. Funguje to tak i v Českých Budějovicích?

Myslím, že tam většina lidí není aktivně věřících – byť sám škatulky „věřící – nevěřící“ neužívám a nechávám ji Karlu Mayovi s jeho proslulým obratem „nevěřící pse!“. Myslím si totiž, že v současné době má každý věřící v sobě i kus pochybnosti o své víře, a mnoho lidí, kteří se k víře nehlásí, o ní zas přemýšlí.

Na tato shromáždějí přicházejí dvě skupiny lidí. Jednak někteří místní, kteří přes doporučení sociálních pracovníků či policie nezůstali doma ani neodjeli pryč. Částečně ta doporučení chápu, sociální pracovníci tam pracují dlouhou dobu a nechtějí, aby došlo k nějaké konfrontaci. Ale lidé mají podle mne na svůj domov právo a nemohou jen utíkat před nějakými extrémisty. A k těmto lidem se přidávají ti, kdo jim přijeli projevit svou solidaritu.

Např. v Budějovicích se mi líbilo, že tam přijely skupinky mladých Romů ze sousedních měst a dokonce i ze severních Čech – právě proto, aby byli s těmi místními. A pak tam přijeli i neromové, bílí. Ale přišli i místní, kteří přímo bydlí na Volfové na sídlišti Máj, nevnímají kdovíjaké napětí a žijí tam pohromadě s Romy, a naopak jim vadí ty pochody. A když organizátoři z iniciativy Konexe přemýšleli, čím to shromáždění začít, byli rádi, když ho zahájila modlitba nebo zřetelné vystoupení duchovního. Bylo to dobré z hlediska právního, ale přítomnost faráře též značila, že církev je na straně lidí, kteří se tam takto shromáždili.

Jakou roli by podle tebe měly hrát církve v tom, co se teď děje (extremistické pochody, stoupající napětí)?

Církve se k tomu staví způsobem, který se mi líbí. Když sám kážu nebo se účastním bohoslužeb, často se kazatelé i laici modlí za pokojné soužití s Romy v ČR.  Na druhé straně to není moc vidět. Církve by měly vystupovat víc na veřejnost jako určitá alternativa.

Sám jsem do církve vstoupil ještě za komunismu, kdy církev představovala určitou alternativu k panujícímu marasmu a bezvýchodnosti. Tehdy jsem tam skutečně zažíval svobodu slova a otevřenou diskusi. Dneska jde o vztah k našim vlastním menšinám – nejen k Romům, ale i dalším jako jsou muslimové nebo gayové – , které jsou ve společnosti neoblíbené. Církev má příležitost se jich ujmout. Veřejně se vyslovit v jejich prospěch.

Co se týče Romů, mohou faráři chodit např. na romská shromáždění. V případě pochodů nenávisti přijít na místo, které je cílem toho pochodu, a být tu s lidmi, proti nimž je nenávist namířena. Tak může sama církev najít nově místo ve společnosti, které ztrácí resp. opouští. Je to pro ni velká výzva. Jak z toho hlediska, čemu věříme – Bůh je otcem všech lidí a právě ti, kdo jsou na tom nejhůř, jsou Bohu nejmilejší a podle vztahu k nim bude Bůh soudit ostatní. A potom i z hlediska určitého „úspěchu“ ve společnosti: Když církev dokáže nahlas mluvit ve prospěch těch, kdo nejsou oblíbeni, a podpořit řešení, která nejsou krátkodobá, ale k něčemu vedou, jako to dělal třeba M. L. King, získá mnoho nečekaných spojenců a vlastní pozici menšiny dokáže kultivovat a zlepšit.

Podle pořadu Zaostřeno z 1. 9. 2013