Jak se vyrábí levicový terorismus

Zdá se, že terorismus je v naší zemi rozšířenější než kdy dřív. Ne ovšem jako skutečná činnost skutečných teroristů a teroristek, ale jako slovo, kterým se dá velmi snadno strašit, vyhrožovat a očerňovat. Kromě muslimské menšiny, které je spojení s terorismem předhazováno skoro rutinně prostě proto, že řada skutečných teroristů a teroristek je formálně stejného vyznání, se s problémem terorismu jako nálepky potýká i česká radikálně levicová scéna.

Tou před rokem otřásla podivná policejní akce Fénix, při níž bylo zatčeno několik lidí právě pro podezření z teroristických útoků ve stádiu příprav. Později se ukázalo, že za veškerý potenciální terorismus jsou zodpovědní dva policejní agenti-provokatéři, kteří si získali důvěru jedné konkrétní anarchistické skupinky. Místo velkého skandálního odhalení nebezpečných levicových teroristů se tak ukázalo, že policie nemá v ruce de facto nic. Důkazy proti všem zatčeným navíc stály na vodě do té míry, že byli propuštěni – s výjimkou Martina Ignačáka, který měl mít ovšem na všem tom terorismu nejmenší podíl, a je nepochopitelné, proč je právě on ve vazbě držen. Dodejme, že právě kvůli závažnosti obvinění z terorismu je i vazba drsnější než za jiných okolností. Platí částečná presumpce viny.

Do hry dále vstupuje záhadná Síť revolučních buněk, jejíž činnost spočívá v podstatě v občasných žhářských útocích původně na policejní auta, později na firemní auta restaurace Řízkárna, se kterou byla česká levicová scéna v dlouhodobém sporu mimo jiné kvůli mzdám, které její majitel odmítal vyplácet svým zaměstnancům. Nikdo nicméně neví, kdo za Sítí revolučních buněk stojí, a dost lidí se dokonce domnívá, že by mohlo jít o další iniciativu policie, která by tak měla proti tzv. „levicovému extrémismu“ v ruce další argument. I když jde jen o spekulaci, nepokládám tento scénář osobně za nemožný. Faktem nicméně je, že se větší část radikálně levicové scény od Sítě revolučních buněk distancuje, Československá anarchistická federace dokonce v únoru letošního roku zveřejnila text, v němž Síť revolučních buněk vyzývá, aby v útocích nepokračovala.

Policie nicméně přišla s tím, že za Sítí revolučních buněk stojí aktivista Lukáš Borl. Není jasné, na jakých základech k tomuto přesvědčení došla, nicméně vykresluje Lukáše Borla jako nebezpečného a ozbrojeného teroristu. Borl sám na svém blogu vše popírá a dodává, že jeho jedinou zbraní je solidarita – v aluzi na oblíbené heslo radikálně levicové scény. Zastupitel za ODS na Praze 3 Alexander Bellu každopádně vypátral, že když vznikala Klinika jako autonomní a sociální centrum, mezi lidmi, kteří se veřejně vyjádřili na její podporu, byl i Lukáš Borl. Několikanásobná myšlenková zkratka potom vede k závěru, že celá Klinika je vlastně teroristický podnik.

Tímto způsobem se terorismus šíří jako mor. Nakonec můžu být za teroristu označen i já, protože odmítám představu, že by neparlamentní levice musela být v negativním smyslu extrémistická a nebezpečná. Politické názory a životní styl se totiž mohou stát zásadním argumentem proti domnělým teroristům i u soudu, jak ukázal proces s Igorem Ševcovem. Ten byl zcela neprůkazně obviněn z pokusu o teroristický útok na dům ministra obrany. Když byl pro nedostatek důkazů tohoto obvinění zproštěn, rozhodl soud o jeho vyhoštění do Ruska na základě obvinění úplně jiného a nijak zvlášť společensky závažného. Hlavně přitom šlo skutečně o to, že je Igor Ševcov anarchista a – slovy soudkyně – „nevede řádný život“.

V České republice se s terorismem potýkat nemusíme – s radikálně levicovým, islamistickým ani jiným, i když k terorismu mají patrně nejblíž výhrůžky a symbolické násilí české ultrapravice na adresu uprchlíků a všech, kdo se jim pokoušejí nějakým způsobem pomáhat. Přesto jakoby určité politické kruhy spolu s policií chtěly ve společnosti hrůzu z terorismu uměle rozněcovat. Společnost, která se bojí, je totiž poddajnější a snadněji se s ní manipuluje.