Demokracie v moderním pojetí je obecnou výzvou k odpovědnosti, a ta nabývá ve společnosti proorganizované dílčí práce zvláštního charakteru. V předprůmyslové společnosti se konkrétní odpovědnost prostého člověka týkala jeho soukromé životní sféry představované živností, rodinou a sousedstvím, zatímco odpovědnost veřejná zůstávala abstraktní a splňovala se většinou jenom volebním lístkem. V technické společnosti veřejná odpovědnost zkonkrétněla ekonomickou funkcí přenesenou do rámce společnosti a rozmnožila se o řadu vztahů, jimiž je člověk ke společenskému soukolí připoután. Odbornost se stala za dělby práce zvláštní kvalitou, bez níž je sociální úkol nesplnitelný. Pouhá morální vůle k němu nestačí. Nestačí však ani sama odbornost…
… Společnost ve stadiu našeho stupně technického rozvoje a složitosti je ve svém zdaru odkázána na oba nerozlučné elementy odpovědnosti. Každý občan, v němž jsou spojeny, náleží již tímto prostým faktem k elitě společnosti, ať v ní zaujímá jakkoli významné nebo podřadné místo. Dnes nejde o specifickou vrstvu kleriků nebo inteligence jako v dřívějších dobách, ale o ty jedince z každé společenské vrstvy nebo funkce, v nichž se celospolečenská odpovědnost a odborná znalost navzájem podpírají ke společnému zdaru života všech a zastiňují svým dílem nedostatky druhých, u nichž jednota požadované odbornosti a morálních kvalit chybí.
Avšak tato funkcionálně a profesionálně pojatá odpovědnost není ještě jejím pravým elitním stupněm. Éra inteligence jako elity vynesla zvláště kvalifikovanou formu odpovědnosti ve specificky osobním ručení, nevázaném institucionálně, svobodném od každého mocenského tlaku i širokých společenských předsudků. Jejím posláním se stala svobodná kritika stávajícího ve jménu nadutilitárních hodnot. Tuto roli znal již Starý zákon v poslání proroků. Proroci byli prvním hlasem nezávislým na mocenských oporách společnosti, který ukazoval, že zdánlivě nezájmové je nejbytostnějším zájmem života a užitkové je schopno plnit svou službu teprve pod zorným úhlem nadzájmových hodnot spravedlnosti a pravdy. Teprve kde věcná odbornost je spojena s takto fundovaným pojetím odpovědnosti, je možno mluvit o kvalifikované elitě. Náleží osobnostem v nejrůznějších oblastech života, mezi vědci, politiky, umělci, techniky, ale též celé řadě anonymních postav, které svoje vědomí nezastupitelné odpovědnosti dovedly spojit s každým rizikem života a podávají tak svědectví o naprosté převaze nadzájmových hodnot, v jejichž jménu je teprve možno sloužit pravému životu.
Zbývá otázka, kde tato odpovědnost najde svoji orientaci a oporu. Geronti se obraceli k archetypům minulosti. Platón nahradil mýtické archetypy neměnností metafyzické ideje. Scholastika za ni dosadila personálního Boha jednajícího v sakrálních institucích. Reformace Husovým odvoláním od instituce k samotnému Kristu prorazila sakrálnost institucí, aby navázala na linii proroků. Pravda přestala být veličinou známou a definitivně formulovanou, stala se napětím vždy nového hledání a očekávání. Proto je cesta moderního člověka tak nesnadná.
Křesťan má na ní vůdcem toho, který směl o sobě říci: Já jsem ta cesta, pravda i život. Zakotvení v evangeliu není koncem hledání, ale vykročením na cestu odpovědnosti za život na zemi před boží tváří. Kde křesťan tuto odpovědnost přijímá v pravé klerické zástupnosti, stává se elitou v přepodstatnělém evangelijním smyslu: solí země, kvasem, neviditelnou silou, která proměňuje skutečnost k vítězství toho, kdo ukázal lidstvu smysl jeho cesty ve svobodě, lásce a pravdě.
Z knihy Božena Komárková a její hosté (EMAN 1991), str. 153–155