Žd 11,1: Víra pak jest nadějných věcí podstata a důvod neviditelných.
Víra jako páteř života, nikoli útěk ze světa
Slovo „víra“ dnes často znamená ledacos – pocit, názor, soukromé přesvědčení, někdy dokonce cosi pověrčivého. Biblický text však mluví jinak. Autor Listu Židům nepíše definici pro katechismus. Píše větu, která má unést život v tlaku, v ohrožení, v nejistotě. Proto nezačíná výzvou „věřte“, ale popisem, co víra je, když už není nic jiného, co by člověka neslo. Proto stojí tenhle verš na začátku celé kapitoly, která vyjmenovává lidi, jejichž životy nebyly snadné, úspěšné ani uzavřené šťastným koncem.
Autor Listu Židům stojí ve stejné teologické linii jako Pavel. Neopisuje ho, ale myslí z téhož základu. Klíčový je výrok proroka Abakuka: Spravedlivý z víry bude živ. (Ab 2,4) Pavel jej cituje v Římanům i Galatským. Autor Židům jej cituje těsně před naším textem (Žd 10,38). Ten výrok zaznívá ne v době klidu, ale v čase násilí, chaosu a Božího mlčení. A znamená toto: člověk nežije z toho, co má v ruce, ale z toho, čemu je věrný.
Hebrejské slovo emuná (víra) stojí na kořeni א–מ–נ:, pevnost, spolehlivost, nosnost, pravdivost. Z téhož kořene je emet – pravda – a amen – „je to pevné“. Víra tedy není opakem rozumu. Je to opření se o to, co obstojí, i když svět kolem neobstojí.
Řecké slovo hypostasis – podstata – znamená základ, nosnou konstrukci. Ne něco, co si vytváříme v hlavě, ale to, na čem stojíme, aniž bychom to viděli. Víra tedy není naděje. Víra je to, co naději nese.
A teď je důležité říci: autor Listu Židům neposílá naději do zásvětna. Nemluví o útěše po smrti. Mluví o tom, že člověk žije ze skutečností, které ještě nejsou vidět, ale které už mají nárok na naši odpovědnost.
Spravedlnost, která ještě nevládne. Pravda, která ještě nezvítězila. Smíření, které ještě nenastalo. Svoboda, která ještě není samozřejmá.
To jsou „věci neviditelné“. A přesto se za ně člověk staví. Protože víra je jejich podstata – jejich nosný základ v přítomnosti.
Slovo elegchos – důvod, důkaz – je právní pojem. Znamená něco, co obstojí před soudem. Víra tedy není omluva pro pasivitu. Je to důvod jednat, i když výsledek není vidět. Proto kapitola 11 nevypráví o lidech, kteří čekali na nebe, ale o lidech, kteří šli, stavěli, odporovali, riskovali, vytrvali.
Víra je tedy motor postoje. Etická páteř. Schopnost stát si za něčím, co ještě „není hotové“.
A tady se přirozeně dotýkáme Daniely. Poznal jsem ji poprvé v roce 1983 na faře v Dubenkách. Ona bez státního souhlasu. Mimo oficiální struktury. Režim se ji snažil zneviditelnit – a přesto pevná.
Její víra nikdy nebyla pověrčivá. Byla nelehká, někdy tvrdá, někdy neústupná, ale vždy pravdivá. Stála za věcmi, které nebyly samozřejmé – a často ani vítězné. Jako farářka, jako signatářka Charty, jako člověk jasných postojů. I ve stáří – když už byla „na odpočinku“ – zůstávala bytostně zapojená. Zajímala se, ptala se, nesla odpovědnost.
To je přesně to, o čem mluví Židům 11: žít ze skutečností, které ještě nejsou vidět, ale už zavazují.
Dnes Daniela neumírala v jistotách. Umírala v křehkosti těla, v omezení, v únavě. Umírala ve víře, a proto smířená, a proto sytá dnů.
Víra není síla, kterou musíme mít. Víra je opora, která nás nese, když síla chybí. A právě proto je ten verš pravdivý i dnes: Víra je podstata nadějných věcí a důvod neviditelných. Ne jako útěk ze světa. Ale jako důvod žít, jednat, nést odpovědnost – až do konce.
Danielin život byl lidský život – tedy nikoli bez rozporů. Ale měl páteř. A tou páteří nebyla bezchybnost, nýbrž věrnost věcem, které ještě nejsou hotové. A také díky její víře jsme pak mohli dobré věci i zažít nebo je zažíváme. Za to dnes děkujeme. A v téže víře ji svěřujeme Bohu, který je věrný a pravdivý i tam, kde my už nevidíme dál. Ámen.
27. 12. 2025 v Dvůr Králové nad Labem