To se jednou v dlouhém zimním večeru sešli evangelista Matouš a evangelista Lukáš, tehdy se jim tak ale ještě neříkalo. Byli to už staří pánové, druhá generace křesťanů, zasloužilí kazatelé a učitelé křesťanských sborů. Ty se už několik desetiletí šířily jako houby po dešti z Jeruzaléma a Judska přes Samaří a syrskou Antiochii do celé Římské říše.
Matouš a Lukáš se dlouho neviděli. Můžeme si živě představit, jaké to bylo srdečné setkání starých přátel. S velkou chutí zapředli dlouhý rozhovor o tom, jak svým křesťanským sborům – každý v jiném prostředí – zkouší co nejsrozumitelněji dosvědčit evangelium, zvěst o spáse v Kristu.
Matouš zatím působil hlavně mezi křesťany v Sýrii. Většina z nich vyrostla v židovských komunitách a bylo mezi nimi hodně znalců Písma. To Matoušovi sedělo – sám byl skvělý písmák, znalec Zákona a Proroků, a své zvěstování o Kristu rád provazoval citáty a narážkami na biblické texty. Lukáš byl taky dobrý písmák. Působil však mezi řecky vzdělanými křesťany ve větších městech. Uměl skvěle literárně formulovat a jeho posluchači (zejména ti z vyšších vrstev) si na něm cenili, že jeho svědectví vždycky mělo styl.
„Poslyš, Matouši,“ říká Lukáš, „slyšel jsi už, jak se bratr Marek pokusil sepsat celý Ježíšův příběh? Znáš to jeho – jak to nazval – evangelium?“
„Jasně, že to znám!“ odpoví Matouš. „Dokonce jsem si v Antiochii u písařů sehnal kopii tohoto jeho spisu a v našich sborech to čteme. Podívej, tady to mám sebou!“ Chvíli šátrá ve svém tlumoku, vytáhne drobný kodex a začne číst: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího…“ (Mk 1,1).
„Tak vy už to taky máte!“ diví se Lukáš. „My to taky ve sborech čteme. Někteří bratři už to umí skoro nazpaměť! Ale abych pravdu řekl, mně trochu vadí ten jeho nízký literární styl. Já vím, Marek nikdy nebyl žádný velký vzdělanec – a já mu tu jeho upřímnost a prostotu nijak nevyčítám! – jenom bych si přál, aby se (s ohledem na naše vzdělané bratry a sestry) vyjadřoval trochu lépe. Víš, táhne mi hlavou, že bych se snad, tedy pokud mi Pán ještě dopřeje nějaký čas, měl pokusit sepsat evangelium trochu jinak, výstižněji, pořádně…“
„No nepovídej!“ vyhrkne trochu překvapeně Matouš. „Mně už to taky napadlo. Vždyť Marek vlastně jen sepsal Ježíšův příběh – co všechno Ježíš dělal, jak pomáhal a uzdravoval; všechny ty podivuhodné činy, kterými zjevoval svou mesiášskou pravomoc, … a hlavně ten příběh poslední, ty jeho poslední velikonoce v Jeruzalémě, jeho ukřižování v pátek a prázdný hrob v neděli ráno. Na můj vkus si ale nedal dost práce, aby dal zaznít tomu, co všechno náš Mistr kázal a učil. A to je přece klíčové! Teprve ve světle toho, co Nazaretský Mistr učil, je přece možné rozumět tomu, co dělal; ne naopak! – Jo, milý Lukáši, abych se ti přiznal, už jsem dokonce začal psát. Chci nabídnout doplněnou, přepracovanou verzi evangelia. Marek je docela dobrý základ, ale je nutné toho říct o Ježíši Kristu víc … a hlavně celý spis lépe zkomponovat.“
„No moje řeč!“ přitakává rozhodně Lukáš. „Přece nejde jen tak prostě začít vyprávět příběh evangelia až od chvíle, kdy byl Ježíš už jako dospělý muž pokřtěn v Jordánu a začal se svým veřejným působením… – bez kontextu, bez úvodu. Každý jen trochu vzdělaný člověk přece ví, že hlavní postavu příběhu je vždycky nutné aspoň trochu představit, uvést a základním způsobem charakterizovat (jako v hudbě – zadat předznamenání, tóninu, základní motiv). Aby pak každý, až se začne děj rozvíjet, byl už náležitě nastavený, zorientovaný; aby si dovedl dobře zařadit všechny pointy a detaily, co přijdou, a chápat souvislosti… Takový spis má mít promyšlenou stavbu, nejen postupný děj…“
„Máš pravdu, Lukáši“ přitakává Matouš. „Přiznám se, že to mám nejen promyšlené, ale už jsem dokonce i začal psát. A jak říkáš, ještě než začne ta hlavní část příběhu, Ježíšovo působení od křtu v Jordánu až k vyvrcholení o velikonocích v Jeruzalémě, budu tam mít pár odstavců o Ježíšově původu – kde a jak se narodil, z čeho vzešel, jaké prorocké tradice a naděje svým vystoupením naplnil… – V návaznosti na Micheáše (Mi 5,1) chci třeba vyprávět, jak se narodil v Betlémě, i když každý ví, že pocházel z Nazareta. Moji bratři a sestry v syrských sborech Písmo dobře znají, a tak chci od začátku vyprávět evangelium tak, aby jim mezi řádky neustále rezonovaly souvislosti s Tórou a Proroky; Ježíšův příběh jako jejich naplnění…, to bych moc rád zřetelně vyjádřil“
„No to mně tedy podrž!“ neskrývá překvapení Lukáš. „Tak tys už taky začal psát? Já taky, zatím mám jen úvod, ale celkový koncept už mám taky dost promyšlený. Představ si: Bude to velká dvoudílná kniha. První díl příběh Ježíše Krista, druhý díl o vzniku církve. Víš, chtěl bych oslovit hlavně to obrovské řecké středomořské prostředí, kde tak báječně rozjel dílo Páně apoštol Pavel. Představ si, že se v jednom z našich sborů stal naším příznivcem a velkým mecenášem dokonce sám guvernér – Jeho Excelence, vznešený Teofil! To jemu bych chtěl svůj spis věnovat. A na jemu podobné adresáty při psaní myslím. Pro tyhle vzdělané lidi Markovo evangelium opravdu není žádná okouzlující četba… Poslouchej, přečtu ti úvod svého konceptu…“ Lukáš se chvíli přehrabuje ve svých brašnách, až vytáhne svazeček trochu pomačkaných papyrových čtvrtek, noblesně se narovná a začne vznešeným hlasem předčítat:
„I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Teofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován. – Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš…“
„No, jen to s tou svou nóbl kultůrou moc nepřeháněj,“ vpadne mu do předčítání Matouš. „On ten Marek to napsal sice prostým jazykem, ale docela věrně. A Ježíš přece nebyl žádný řecký měšťan…“
„Ale to já přece vůbec netvrdím,“ brání se Lukáš. „Tohle je jenom úvod. Mám prostě za to, že způsob vyprávění je třeba přiměřeně uzpůsobit mým posluchačům; na těch mně záleží. Přece, když má začít životopisné vyprávění o mimořádné osobnosti, třeba o králi nebo císaři (natož, v našem případě, o Mesiáši, Synu Božím!), tak musíš už na příběhu jeho narození a dětství (nebo nejlépe už od jeho početí) vyjádřit, že to je někdo úplně mimořádný a neobyčejný. Třeba jako Romulus a Remus, nebo Alexandr Makedonský! Znáš přece klasické legendy…“
„No jasně, že znám,“ odpoví trochu podrážděně Matouš. „Ale svým posluchačům nestrkám pod nos tyhle legendy, ale připomínám jim Písmo. Ale máš pravdu, tam je to vlastně taky. Třeba Mojžíš, ten má právě takový zvláštní, zázračný příběh narození. Každý zná ten divuplný příběh záchrany, to vtipné vyprávění o jeho narození – jak si ho Egypťané, místo aby ho zabili jako ostatní izraelské chlapce, přinesou v košíku na faraonův dvůr (tak trochu jako kukaččí vejce!), aby ho tam pěkně vychovali pro službu izraelského vůdce; a když si pak Mojžíše Hospodin povolal, stal se ústřední postavou záchrany celého lidu Božího… Víš, takhle nějak, s využitím biblických tradic, chci vyprávět Ježíšův příběh. Na to moji posluchači slyší, na biblické tradice. Chci své vyprávění o Ježíšovi navazovat od Abrahama, od Davida…“
„No, a jak tedy chceš začít vyprávět evangelium? Čím začneš? Odkud a jak se Ježíš v tvém vyprávění objeví, aby to byl dobrý start jeho příběhu?“ ptá se Lukáš už zase smířlivě a zvědavě.
Matouš se na Lukáše dlouze zadívá, odmlčí se a začne:
„Tak především, začnu větou, která bude sloužit jako nadpis, jako titul celého spisu: Toto je kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova… (Mt 1,1).“
„Vždyť to je ale jen parafráze titulní věty knihy Genesis!“ vyhrkne Lukáš.
„No právě, ‚kdo má uši k slyšení slyš!‘ Doufám, že to každého trkne, jako to cinklo tobě!“ přikyvuje Matouš. „Tak jako je kniha Genesis příběhem o tom, kdo je to Izrael, lid Hospodinův, kde se vzal a jaké je jeho poslání mezi národy země, tak bude mé vyprávění spisem o cestě Ježíše Krista, Mesiáše, který tento příběh Izraele a toto poslání naplnil. Proto v mém evangeliu musí kniha Genesis, ano celá Tóra a Proroci, od začátku rezonovat, přidávat tóny, rozeznívat souvislosti, vytvářet další roviny významu…“
„Jasně, rozumím“, přikyvuje Lukáš. „A ti tvoji písmáci to jistě také pochopí… Jenže jim taky určitě neujde, milý Matouši, že jsi omylem přehodil pořadí velkých biblických postav. To si, prosím tě, nezapomeň opravit! Přece: nejdřív byl Abraham a až potom David…“
„No tak to tedy pozor! To není žádný omyl, ale pointa!“ brání se rozhorleně Matouš. „Ty jsi tak umanutý svým historickým myšlením, že si nedovedeš představit nic než jen prostý chronologický pořádek. Jasně že vím, že praotec Abraham je v biblické dějepravě dřív, než král David, ale o to tady přece nejde! Poslouchej pořádně: …kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova… – na tom pořadí trvám! Víš přece, co je to přístavek a jak se používá. Jde o pořadí důležitosti motivů a postupnou charakteristiku, ne o chronologii! Ježíš Kristus je především syn Davidův, Mesiáš; a teprve když mám tohoto syna Davidova přesněji charakterizovat, dodám, že to je samozřejmě syn Abrahamův, pravý syn Izraele – žádný pohan, žádný farao nebo césar!
No, a to pak hned dál rozvedu krásným, přehledným rodokmenem – od Abrahama přes Davida až k Josefovi, muži Marie, z níž se narodil Ježíš. Já ti to hned přečtu, poslouchej… “ A Matouš ani nečeká na odpověď a rychle se dá do pečlivého předčítání.
Kniha rodů Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a jeho bratry, Juda zplodil Farese a Záru z Támary, Fares zplodil Chesróma, Chesróm zplodil Arama. Aram zplodil Amínadaba, Amínadab zplodil Naasona, Naason zplodil Salmóna, Salmón zplodil Bóaza z Rachaby, Bóaz zplodil Obéda z Rút, Obéd zplodil Isaje, Isaj zplodil Davida, krále. David zplodil Šalomouna ženy Uriášovy, Šalomoun zplodil Roboáma, Roboám zplodil Abiu, Abia zplodil Asafa, Asaf zplodil Jóšafata, Jóšafat zplodil Jórama, Jóram zplodil Uziáše, Uziáš zplodil Jótama, Jótam zplodil Achaza, Achaz zplodil Ezechiáše, Ezechiáš zplodil Manasese, Manases zplodil Amose, Amos zplodil Joziáše, Joziáš zplodil Jechoniáše a jeho bratry za babylonského zajetí. Po babylonském zajetí Jechoniáš zplodil Salathiela, Salathiel zplodil Zorobabela, Zorobabel zplodil Abiuda, Abiud zplodil Eljakima, Eljakim zplodil Azóra. Azór zplodil Sádoka, Sádok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Matana, Matan zplodil Jákoba. Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, / od Davida po babylonské zajetí čtrnáct / a od babylonského zajetí do Krista čtrnáct.
„Rodokmen? Seznam jmen? To není zrovna moc atraktivní žánr pro posluchače evangelia,“ diví se Lukáš. „Při poslechu rodokmenu přece každý člověk po dvou, třech řádcích vypne a přestane ta jména vnímat.“
Ale Matouš je pro svůj nápad očividně nadšený: „Ale vždyť přece rodokmeny jsou skvělý nástroj, jak vytvořit celkovou linii a vyjádřit souvislosti. Celá kniha Genesis na nich přece stojí!
– Už ten celkový nadpis v 5. kapitole: Toto je kniha rodů člověka A pak rodopisy od Adama, prvního člověka, přes Noeho a jeho syny, od Šéma k Terachovi, jehož synem byl Abraham,… no a pak Izák, Jákob a jeho dvanáct synů – to je přece linie vzniku Izraele, Božího lidu!
– Tohle přece každý písmák zná…“ hoří nadšením nad svým konceptem Matouš –
… a právě takto já uvedu Ježíše Krista! Vykreslím jeho příchod jako vyvrcholení cesty Izraele, lidu Božího… Mesiáš přichází jako syn Davidův, syn Abrahamův…“
„No tak dobrá,“ přitakává trochu neochotně Lukáš a snaží se tvářit povzbudivě. „Ale proč tak dlouhý a nepřehledný seznam. Nešlo by to trochu zkrátit a říct nějak stručně a jasně?“„„Jak zkrátit? Jakto nepřehledný?“ diví se dotčeně Matouš. „Vždyť to je tak nádherná a přehledná kompozice! A já se s ní tak piplal… – a tys to nepochopil…
– No tak to já tam ještě raději připíšu nakonec větu, aby to každého trklo – třeba takhle(jako nápovědu): Všech rodů od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct.Ještě bych mohl přidat ‚Kdo má uši k slyšení, slyš!‘, ale to už by bylo asi trochu moc… – stačí přece jen trochu naznačit, aby se posluchač dovtípil…“
„Mno, ehm… čtrnáct…“ váhá nejistě Lukáš „A opravdu si jsi jistý, že to posluchačům dojde? Abych se ti přiznal, na mne ty tvoje narážky a náznaky nějak nefungují…“
Matouš, trochu zaražený ve svém nadšení, se diví: „Jak to, vždyť je to jasný! Každý, kdo zná biblické rodokmeny tomu přece musí rozumět!
Podívej: Celý rodokmen, který vyjadřuje příběh Izraele jako základní cestu naší spásy,člením na sedmice jmen. Vždycky po dvou, sedm a sedm (celkem tedy 14), tvoří dílčí odstavce. A takové odstavce tu mám tři. – Vtipné, že? Dohromady tedy 6 × 7 jmen. No a to tedy znamená, že příchod Ježíše Krista je začátek sedmé sedmice, finální éra, jako sedmý den stvoření, šábes dějin spásy, jako léto milostivé… Jinak řečeno, příchod Mesiáše, příchod onoho očekávaného syna Davidova, který přinese Boží království, je naplněním této symbolické sedmičkové kompozice, chápeš ty vzdělaný Lukáši?“
„No to je dobrý, to je chytrý! Dává to smysl. Ale na první poslech to tedy moc přehledný a srozumitelný není,“ říká smířlivě Lukáš.
„No však s tím počítám! Evangelium přece není příběh na jedno přečtení, je třeba ho slýchat opakovaně, vícekrát dokola. A společně je diskutovat, vysvětlovat. To se pak některé skrytější významy, hříčky a souvislosti dají podrobnějí vyložit. Rád tímto způsobem kážu,“ přiznává Matouš.
A s nelíčeným nadšením pokračuje: „Ale s těmi sedmičkami, to ještě vůbec není všechno. Všimni si, Lukáši, co všechno se mi podařilo tím rodokmenem vyjádřit! Hele, tři odstavce po dvakrát sedmi, tedy čtrnácti jménech. Aby to bylo jasné, všimni si, jak jsou ty tři odstavce členěné: od Abrahama po Davida čtrnáct, od Davida po babylonské zajetí čtrnáct; od babylonské zajetí po Krista, syna Davidova čtrnáct. – Nic? Žádná pointa…? No tak, Lukáši…!“
„Hmm. Tedy… ehm jaksi … asi … no… Nějak nevím,“ drbe se na bradě Lukáš.
No tak nemysli pořád jen v těch svých řeckých souvislostech a řekni si to pěkně hebrejsky: Da-vid, čtrnáct… – Pořád nic?“
„No jó! Jasně!“ rozjasní se Lukášova tvář. „Čtrnáct je číselná hodnota jména David, když hebrejská písmena chápeme jako číslovky, známý vtip písařů a písmáků: D + W + D, tedy 4 + 6 + 4, dohromady 14!–No to je fakt dobrý! – Celý rodokmen syna Davidova je naformátován do sedmiček, aby tvořil tři čtrnáctky – a ta kompozice vyjadřuje Davidovo jméno. Jasně: Kniha rodů Ježíše Krista, syna Davidova (příchod syna čtrnáctek jako sedmá sedma!) – No to se ti povedlo!“
„No to jsem rád, že ti to došlo,“ oddechne si očividně trochu utahaný Matouš. –„Víš, kolik práce mně to dalo a kolikrát jsem to předělával…!“„No, ale moc snadný čtení to tedy není,“ jako by chtěl už Lukáš tuto část rozhovoru uzavřít. Pak mu ale kmitne očima ještě jedno zajiskření:„Poslyš, Matouši, když už to teda máš takový vymazlený, pravidelný, krásně a vtipně uspořádaný, co prosím tě mají v tom davidovském královském rodokmenu znamenat ty podivný ženský (Lukáš, trochu rozčilen, sám také přechází do hovorové mluvy!): Támar, matka Fárese; Rachab, matka Boaze; Rút, matka Obéda; a dokonce žena Urijášova! Prosím tě proč o nich tady píšeš? Proč právě tyto ženské mají být v rodokmenu Spasitele? Vždyť ty jejich příběhy jsou jeden horší ostuda než druhý…“
„No právě!“ navazuje okamžitě Matouš a je na něm znát, že mu zrovna na tomto prvku jeho výtvoru díla hodně záleží. „No právě! V hlavní linii rodokmenu synů Abrahamových přece musejí být takové postavy: Támar, která se musela převlíct za nevěstku a svést svého tchána, aby se spravedlivě domohla svého práva na syna; Rachab, pohanská nevěstka z Jericha, která se ale hned připojila k Izraelcům a vsadila na to celý svůj život; Rút Moabská, cizinka, která se podle Zákona Mojžíšova nikdy nesměla přivdat do Božího lidu … ale pro svou věrnost se nakonec stala babičkou krále Davida; no a ta poslední, žena Urijáše, udatného Davidova vojáka, která se králi Davidovi tak neodolatelně líbila, že s ní spáchal cizoložství … a pak, aby se na to nepřišlo, dal Urijáše zabít. Jojo, to je přece náš příběh, cesta synů Abrahamových! Víš, Lukáši, myslím, že je nutné, aby hned na začátku evangelia bylo jasné, úvod musí být jasné, do jakého prostředí Mesiáš přichází; co je ten lid Boží za čeládku, co my jsme zač! Když se řekne syn Davidův, davidovský král, zní to vznešeně, nádherně; lidé si hned představují velkou slávu… Jenže k Davidovu příběhu – našemu příběhu! – přece patří právě ta krásná Batšeba a její tragicky čestný muž Urijáš. A je nesmírně důležité, že nám Písmo o naší lidské cestě nepěstuje žádné iluze, žádné pohádky. Pointou celé té dlouhé cesty Božího lidu, kterou jsem se pokusil vyjádřit tím rodokmenem synů Abrahamových je v jádru věci to, že Hospodin nás z generace na generaci provází svým milosrdenstvím a odpuštěním, a otevírá nám budoucnost, kterou my pořád znovu ničíme… – Takhle to přece je s Božím kralováním mezi námi! – A když se naplnil čas a Bůh poslal svého Syna – syna Davidova, syna Abrahamova, tak to skončilo tím, že jsme ho přibili na kříž… Ale finále evangelia je pak až v tom, že Bůh takový konec nepřipustil a v neděli ráno jsme našli jen prázdný hrob…
Víš, ty čtyři ženy v Ježíšově rodokmenu jsou něco jako družičky, které doprovázejí statečnou Marii, Josefovu snoubenku, které se Ježíš narodil. Dneska ji někteří málem zbožňují jako Matku Boží, ale co ona, chuděra, musela tehdy v Nazaretu vyslechnout zlých řečí. Podívejte, těhotná, před svatbou…! V dalším odstavci to pak ještě trochu upřesním, ale už ty čtyři zvláštní pramatky Izraele v Ježíšově rodokmenu kontext Ježíšova příchodu náležitě vybarvují a matce Marii vytvářejí dobrou společnost.“
Matouš se odmlčel. A Lukáš také, jako by spíš už chtěl jen nechat debatu vyznít. Poseděli tak ještě nějakou chvíli, popíjeli víno a byli spolu rádi; mlčky, přátelsky. Nejspíš taky asi každý myslel na svůj záměr sepsat Ježíšův příběh tak, aby co nejlépe vystihoval evangelium, zvěst o spáse v Ježíši Kristu. To přece vůbec není jen tak, najít vhodná slova…
Poté, co se nakonec Matouš a Lukáš pozdě v noci rozloučili a rozešli, se už možná nikdy nesetkali. Ale každý z nich ještě naplnil své předsevzetí a sepsal své evangelium.
(redakčně kráceno)