„Jste Němec?“ Zrudl a skoro vykřikl, jako kdybych ho urážel: „Ano bohužel jsem Němec. Vím dobře, co se v Polsku dělo, a hrozně se za svůj národ stydím.“ V rozbořené a vylidněné Varšavě otázku položil skrývající se pianista Wladyslaw Spielman. V jeho úkrytu ho našel SS kapitán Wilm Hosenfeld někdy v srpnu 1944. Válka už byla téměř prohraná a Hitler vydal rozkaz k ústupu z Varšavy. Kapitán Hosenfeld zachránil životy několika varšavských polských občanů. Opatřil jim falešné osobní doklady a některé zaměstnal na stadionu, jehož byl dočasným správcem. Nesouhlasil s režimem, ale byl přinucen fungovat jako SS-man. Musel narukovat, jinak by byl zlikvidován. Styděl se za svůj národ, a tak tajně pomáhal, kde to šlo.
Styděl se za hajlování, na rozdíl od některých dnešních členů některých českých i německých politických stran či ideologa AI a inženýra lidských duší Elona Muska či poslance Motoristů sobě Filipa Turka. Hosenfeldův deník nabízí vhled do zoufalství a každodenních obav těch, kteří měli strach o svůj život. Zároveň však pociťovali i bezmoc a stud za krach německého národa, který padl svými zločiny pod práh lidství. Generace Angely Merklové se také ještě styděla a činila vstřícné kroky různého druhu. Generace AfD se již nestydí. A děsí, že někteří mladí lidé a političtí činitelé dnes sympatiemi k nacistickému stylu života vytvářejí podmínky pro zničení humanity v české společnosti.
Za nacistickou minulost se stydělo poměrně mnoho německých spisovatelů. Označovali se za „generaci bez otců“. Nechtěli na ně totiž navazovat. Styděli se za jejich ideologii násilí, legitimizací zločinů, odmítali polarizaci společnosti nacistickými kulturními válkami, káli se za vyhlazovací akce děsivého šoa.
Situace v Německu se změnila. Někteří němečtí občané ztratili historický pocit studu za hrůzy války, a navíc si nevytvořili porozumění pro to, co je to humanita. Je opravdu děsivé, že hajlováním čeští i němečtí političtí diletanti obnovují hitlerovské sny a přestávají vidět, že svými gesty a činy nadřazenosti slouží dehumanizaci společnosti.
Jako povinnou četbu po podzimních volbách by si političtí protagonisté i mnozí voliči měli přečíst Pianistu Wladyslawa Szpilmana (česky Academia 2003). Jsou v ní poprvé otištěny výňatky z deníku Wilma Hosenfelda, který nás varuje před nebezpečím dehumanizace a destruktivními účinky kulturních válek, které demokratickou společnost poznenáhlu mění v poslušnou masu zbožných i bezbožných idiotů a nadřazených i všehoschopných zločinců. Nestačí totiž jen vidět oscarový film Pianista (2002), je zapotřebí číst Hosenfeldův deník, a přidat k tomu „Vratislavský deník“ Boženy Komárkové z její knížky Lidská práva. Svědectví vězňů a kritiků totalitních režimů zbystřuje zrak těm, kdo už si bláhově myslí, že je o svobodu a důstojnost nemůže nikdo připravit, že dějinný vývoj je nezvratný a spěje k dokonalé společnosti řízené AI, nebo že se totalitní režimy po nějakém čase samy rychle zhroutí.