Nad knihou Ježíš a mocnosti
Stalo se módou sezóny hodnotit demokracii jako zastaralý typ organizovaní společnosti. Prý že uprostřed válečných konfliktů, kulturních válek a rozsáhlých společenských krizí je zapotřebí opustit demokratické principy ve prospěch vlády pevné ruky a rychlého řešení problémů. Anglikánští bibličtí badatelé N. T. Wright a Michael F. Bird, autoři knihy Ježíš a mocnosti, jsou však přesvědčeni, že liberální demokracie již mnohokrát prokázala, že je funkčním systémem. Připomeňme, že příslušník jiného náboženství, Dalajláma XIV. tvrdí, že právě díky demokratickému právnímu státu mohou on a jeho souputníci svobodně rozvíjet své náboženství – což v autokratické Číně nemohli a museli z ní odejít, protože již nemohli snášet společenskou a náboženskou diskriminaci. Jako anglikánští věřící navíc autoři tvrdí, že kvůli životnímu prožitku pravé zbožnosti je nutné vstoupit do společenských zápasů a měnit pravidla, pokud jsou nespravedlivá.
Problém krocení politické moci
se autoři snaží řešit tím, že ji věřící budou svým životem aktivně kultivovat. Uvědomují si svůj nábožensko-politický kontext, totiž, že anglikánská církev je považována za církev státem podporovanou a řízenou. Slyší kritiku z mnoha stran. „Jako anglikáni býváme pravidelně tlačeni do kouta svými baptistickými přáteli, kteří nám říkají, že anglikánský systém, v němž je král nejvyšším správcem Anglické církve (platí pouze pro Anglii, nikoli další anglikánské provincie – pozn. aut.) a Koruna jmenuje biskupy a obsazuje další klíčové církevní pozice, je čirou politickou ohavností. Nebo ještě hůř, že jde o opakování konstantinovské mocenské korupce, která se snaží o nové křesťanstvo, aniž by si byla vědoma zla toho starého. Oddělení církve od státu je podle nich dobré pro církev i stát, aby se navzájem nekazily v jakési nečisté teokratické alianci. Tak nám to alespoň až do omrzení opakují.“ Autoři ovšem upozorňují, že nejsou státní církví, protože si svobodně určují, jaké aktivity, do nichž stát nemá právo mluvit, budou ve společnosti provozovat. Také počítají s tím, že demokratický stát může někdy církve požádat o pomoc v některých specifických oblastech:
„Nejsme samozřejmě žádnými příznivci teokracie ani božského práva králů. Když ale slyšíme tyto výtky, máme na ně připravenou standardní odpověď. Ano vy se chcete vyhnout špatnostem Konstantina a křesťanstva. Takže místo toho, abyste usilovali o vliv v mocenských kruzích, chcete být jenom jakýmsi rozhněvaným prorokem na okraji společnosti, který říká pravdu mocným do tváře. To je všechno moc hezké. Ale co se stane, když vám ti mocní nebudou naslouchat? Co se stane, když vás státní moc nebo lid požádají, abyste zasedali v nějaké komisi, podíleli se na tom či onom vyšetřování, vedli nějaký program, dali svou radu v politických otázkách nebo třeba sloužili v kaplanské službě? Absolutní oddělení církve od státu je hezká věc, pokud aspirujete čistě na to, abyste byli jen jakýmsi kritickým pozorovatelem, který zpovzdálí hází sarkastické poznámky. Ale pokud chcete změnit pravidla hry, musíte se do ní zapojit. Lidé, kteří mění historii, ji musí aktivně tvořit. Pokud chcete pracovat pro království, musíte něco budovat: vztahy, spojenectví, zájmové skupiny, potravinové banky, paracírkevní organizace, mládežnické kluby, programy zahraniční pomoci. Musíte být zkrátka tam, kde se něco děje.“
Připomeňme, že Zásady Českobratrské církve evangelické (schváleny synodem 1965, vydány 1968 – jsou inspirací i v 21. století) těmto aktivitám přitakávají, ale protože vznikly v 60. letech minulého století, kdy nekomunisté, včetně křesťanů byli podle ústavy z roku 1960 druhořadými lidmi, přidávají věřícím ještě dvě další aktivity, a to z oblasti práva: starost o ryzost zákonů a starost o obnovu spravedlnosti. Svědomí zjitřované zvěstí evangelia vede dokonce k odporu a k dosažení změny v „socialistické zákonnosti“ či vytýčení požadavku, aby státní úřady dodržovaly zákony deklarující lidská práva (Zákon č. 120/1976 Sb.). Proto bylo legitimní, že mnozí věřící od samého počátku stáli za aktivitami Charty 77, a že se někteří stávali mluvčími Charty 77. Dnes někteří pokračují v chartistických aktivitách v Českém helsinském výboru, který byl založen v roce 1988 ještě jako Československý helsinský výbor. Takže způsob chartistické práce je stále živý a potřebný i dnes.
Autoři knihy Ježíš a mocnosti přiznávají, že žádnou etapu svého života neprožili v totalitním systému.
Jejich analýzy moci jsou proto ovlivněny optikou vidění, která svědčí o tom, že si uvědomují, že je dobré pěstovat společenské hodnoty věřícími i nevěřícími v kontextu liberální demokracie, protože v mnohém souznívají se zvěstí evangelia. Autoři však neevidují společensko-civilizační nástroje, které napomáhají lidem bránit se před totalitní, autokratickou zvůlí mocných. Jejich výčet chvály hodných aktivit je vynikající, ale realizovatelný většinou jen v liberální demokracii. V totalitním režimu nikdo křesťany nezval, aby se stávali kaplany, aby podíleli se na nějakém vyšetřování, měli své školy, vstupovali do médií kázáními, přednáškami (mohli se scházet jen ve své bublině), měli své diakonické ústavy, sirotčince či pěstounskou péči. Např. SOS vesnička v Doubí byla trpěnou výjimkou, její vznik je příkladem zjitřeného svědomí jednoho evangelíka, MUDr Zdeňka Matějíčka, který takto reagoval na zhoubnou praxi umísťování dětí do státních diagnostických státních ústavů. Mohli bychom pokračovat dál ve výčtu kulturní, náboženské, vychovatelské či didaktické diskriminace za socialismu. Je směšné, pokud se nedostatečnost československého totalitního režimu vyčerpává tím, že jsme např. nemohli jezdit do zahraničí nebo se těžko sháněl toaletní papír, popř. banány a mandarínky.
Knize Ježíš a mocnosti přes její podnětnost schází rozpoznání,
že Hospodinova smlouva uzavřená s Izraelem již ve starověku obsahuje důraz na právní zajištění společenského skeletu, který tvoří právo. Dt 10,12–22 jasně deklaruje, že soudce nesmí brát úplatky; že zákon platí stejně pro všechny; všichni mají stejnou důstojnost; u soudu se nesmí měřit dvojím metrem. Spravedlivá společnost se prostě neobejde bez instituce nezávislého soudu. Jasně definováno je také měřítko spravedlnosti. Horizontem práva není zničující trest, ale náprava, pomoc a milosrdenství (Ex 22,20–23,13). Proto jsou sociálně slabí – vdovy, sirotci, azylanti – předmětem zvláštní péče. Od náboženského společenství mají získat důstojné podmínky pro život. A je to zdůvodněno náboženskou zkušeností, kterou udělal zotročený Izrael v Egyptě, když byli Hospodinem vysvobozeni: Izraelci mají vysvobozovat sociálně znevýhodněné z jejich tísně. Král (Dt 17) nemá privilegované postavení a je podřízen autoritě zákona jako každý jiný občan.
Ježíš vyčítá těm nejvzdělanějším a zbožným znalcům zákona, že se starají o prkotiny a nedbají na spravedlnost, milosrdenství a věrnost Bohu ve všedním životě (Mt 23,23). Pavel vynadá úředníkům na magistrátu ve Filipis, že nedbají na spravedlnost a dovolili si bez soudu potrestat bičováním římské občany, totiž samotného Pavla a spolupracovníka Sílase.
Anglický král Alfréd Veliký vložil do anglického právního kodexu apodiktická biblická nařízení, včetně Ježíšova výroku, že „nepřišel zákon zrušit, nýbrž naplnit.“ Také zlaté pravidlo se stalo návodem pro soudce – jaký trest má zvolit pro viníka: „To, co nechceš, aby dělali tobě, to nečiň jiným“. Od té doby platí nařízení, že trest nesmí být krutý a nezvyklý. V anglosaském právu tento zákon zdomácněl a za mnohé příklady je možné zmínit jeden z moderní doby. Od roku 2005 byl zrušen trest smrti pro nezletilé ve všech státech USA. Pro nehotového (nezletilého) člověka by byl trest smrti krutý a nezvyklý. Kdyby anglosaské právo platilo v celé Evropě, nemohly by se roku 1621 na Staroměstském náměstí odehrávat takové hrůzy jako čtvrcení či vytrhávání jazyka. V biblickém trestním právu je zakázáno trestat provinilého poškozováním jeho těla, včetně useknutí ruky za krádež.
Díky Alfrédu Velikému
(9. století) se biblické pojetí spravedlnosti dostalo do evropského a později do amerického a dalších zákoníků. Také tradice deklarování svobod a práv: Magna charta libertatum (Anglie 1215; USA 1641 – Nathanael Ward) má biblické kořeny v Hospodinově smlouvě. Francouzská deklarace práv člověka a občana (1789) byla inspirována americkou Virginskou deklarací a tato tradice pokračuje až do 20. a 21. století. Je zvláštní, že autoři knihy Ježíš a mocnosti s touto tradicí nepracují, byť bodově zmiňují jména M. L. Kinga, Timothy Snydera. Z náboženské oblasti zmiňují ještě Jana Kalvína, Jana Pavla II. Vůbec neuvádějí závažnou encykliku Jana XXIII., který se přiznává k biblickému pojetí práv i římskému pohledu na spravedlnost v encyklice Pacem in terris (1963).
Kniha je inspirujícím čtením pro ty, kteří žijí ve vyspělé kultuře práva
a mohou tedy počítat, že žijí ve státě, kde je možné se dovolat práva, být přijat do určité komise nebo se stát kaplanem atd. Ti, kteří žijí v autokratickém či totalitním režimu, si musí doplnit poučení od teoretiků, kteří krotí mocnosti obnovováním spravedlnosti, starostí o ryzost zákonů, vytvářením symetrického pojetím spravedlnosti, která měří všem stejným metrem. Tento nutný předstupeň – vytváření spravedlivého právního prostředí – je předpokladem pro pokojné vytváření vztahů, dopřávání důstojnosti tomu druhému, dopřávání práv nějak znevýhodněným. Autor příběhu o Abrahamovi by řekl: máš se stát požehnáním pro druhého, „pro veškeré čeledi země.“ (Gn 12,1–3)
Ježíš a mocnosti. Křesťanské politické svědectví v čase totalitního teroru a nefunkčních demokracií.
Praha, Biblion 2025