„Napsat tři skvělé knihy, to by bylo víc, než si člověk odváží doufat,“ zaznamenal si v sedmdesátých letech do svého deníku Ivan Klíma poté, co mu bylo toto životní skóre předpovězeno jakousi jasnovidkou. 4. října 2025, kdy se dlouhá životní pouť jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů uzavřela, by pravděpodobně většina jeho čtenářů konstatovala, že zmíněnou bilanci spíše poměrně výrazně překročil. Bezmála třicítka Klímových knih dnes nepochybně tvoří páteř české literatury 20. století a jejich popularita neuvadá ani s nástupem mladších autorů.
Smrt Ivana Klímy ale nepředstavuje jen konec jednoho lidského života a nevolá jen po ohlédnutí za publikovaným dílem. Po Jiřím Grušovi, Václavu Havlovi, Ludvíku Vaculíkovi a Janu Trefulkovi Klímovou smrtí výrazně řídne jedna z nejplodnějších a společensky nejvlivnějších literárních generací našich dějin. Jistě, nejednalo se o žádnou pevně organizovanou a formálně vymezenou skupinu. A to navzdory tomu, že se komunistický tisk snažil často vyvolat opačný dojem. Je možné jen spekulovat nad tím, jestli by významné a hluboké osobní kontakty, které societu spisovatelů normalizační éry provazovaly, vznikly v podobné míře i bez přispění režimního tlaku. Historie ovšem žádná „kdyby“ nenabízí. A tak pro Klímovy čtenáře jeho dílo dalece překračuje hranici literatury a neodmyslitelně se svazuje také s politickým a kulturně-společenským kontextem svého vzniku. Že si byl této skutečnosti dobře vědom i sám Klíma, možná zřetelněji než v povídkové, dramatické a románové tvorbě prosvítá v obsáhlých memoárech Moje šílené století, které v roce 2021 vyšly už ve druhém, tentokrát jednosvazkovém vydání. Autor v této knize vydává počet z celku svého životního příběhu, aniž by se pokusil redukovat či úplně vynechat některou z jeho oblastí. I díky tomu se Klímovy vzpomínky staly jedním z podstatných zdrojů pro studium dějin dvacátého století naší země.
Když jsme před patnácti lety společně s Tomášem Trusinou a Petrem Tureckým Ivana Klímu navštívili v jeho vilce v Hodkovičkách, nutně se i naše otázky týkaly mnohem širšího horizontu než jen pouhé literatury. Nebránil se tomu a ochotně s námi sdílel svůj pohled na nástrahy, které provází člověka ve všech společenských zřízeních. Slova, která v rozhovoru pronášel, prozrazovala mnohotvárnost a hloubku životní zkušenosti. Nemoralizoval, neupadal do příliš jednostranných soudů, nepodléhal ale ani žádné naivní idealizaci. V otázce slabostí i nadějí lidského druhu si ostatně on sám byl nejvýmluvnějším studijním materiálem. Z celého setkání ve mně nejzřetelněji utkvěl dojem, že není možné se vymlouvat na nepřízeň vnějších okolností, ale je nutné na konkrétní podobě společnosti vědomě a vytrvale pracovat. A to zejména na úrovni každodenních vlastních rozhodnutí a voleb. Vztah k vládnoucí moci zdaleka není jediným hřištěm, na kterém se odehrává zápas lidské existence. V odlišných podmínkách se může podobně zlomovým stát vztah k majetku, zábavě nebo novým formám informačních technologií. Nikdy není dopředu určeno a vymezeno, kde se odehrává to podstatné, co bude hýbat dějinami osobními i sdílenými. A přehnaná orientace na prožitou minulost nám to může spíše zastřít. To by nám, krátce po připomenutí událostí 17. listopadu 1989, nemělo zmizet z bdělého zřetele. Ivan Klíma si byl vědom toho, že po uzavření „jeho šíleného století“ se začíná otevírat století nové. Takové, ve kterém nám osvědčené recepty z minulosti nebudou k potřebné orientaci stačit.
Není překvapivé, že jedním z nejnápadnějších leitmotivů Klímovy autobiografie i celého života se stal motiv svobody. Na trvalém významu tohoto motivu nic nemění ani smrt Ivana Klímy. V situaci rozsáhlých politických a kulturních proměn budeme muset všichni hledat svou vlastní odpověď, ke které nás otázka svobody povolává. Zacitujme v závěru z doslovu, kterým „Moje šílené století“ končí: „Postupně jsem pochopil, že existuje svoboda vnějších podmínek a svoboda vnitřní, nebo přesněji: člověk se může chovat nesvobodně i za svobodných podmínek a může se chovat svobodně (se všemi riziky, která to přináší) i v nesvobodných podmínkách.“