Brněnské divalo Feste uvedlo 7. září v Praze představení Dluhobaroni, které je vystavěno na zkušenostech lidí s dluhy a exekucemi. Inscenace je otevřená otázkám či připomínkám diváků, jejichž vstupy na místě moderuje režisér Jiří Honzírek. Po pražské inscenaci v rozhovoru pokračovali Jiří Dienstbier, Tomáš Němeček a Pavel Uhl.
„Způsob zadávání grantů a plnění povinností z toho plynoucích velmi často uvádí lidi z občanských iniciativ do stavu podřízenosti vůči státním úředníkům i politikům. A nutí je ke zbyrokratizovanému přístupu ke své práci, na což doplácejí lidé, kterým pomáhají… Vysiluje je totiž jejich ‚nejdůležitější pracovní náplň‘: vyplňování dotazníků, pracovních výkazů, formulářů s náplní práce, průběžných a závěrečných zpráv, grantových formulářů a dalších náležitostí, faktur, cesťáků, účetnictví, hlášení. Mnoho času jim zabere i neustálá příprava na pravidelné kontroly, které ovšem nekontrolují práci lidí v terénu (tedy skutečné pracovní výsledky), ale již zmíněné formuláře, …“ popisuje F. Kostlán v Deníku Referendum. Důsledkem je podle něj stále hlubší závislost na představitelích příslušných grantových, resp. státních orgánů, ale především se rozmáhá nová podoba odcizeného jazyka, jehož fráze grantoví vypisovači vyhlašují a žadatelé opakují a dále rozšiřují. Tzv. projektoví manažeři se tak dostali do pozice někdejších kádrováků - určují, o čem a jak se bude mluvit, a poslušným přidělují prostředky. Jediný diskutující (sic!) pod článkem upřesňuje, že na „zrůdná šikanující schémata“ se podmínky evropských grantů předělávají až v ČR.
Srozumitelně a bez obalu odbornické hantýrky odpověděla zato historička umění M. Bartlová na žádost, aby se v Protestantu zapojila do debaty o obrazech v evangelických kostelech: „no, asi se musí evangelíci rozhodnout, jestli jsou jejich kostely sakrálni prostor, nebo nejsou…“