Hutně a chutně 8/2013

Číslo

Nový prostor č. 422 přináší rozhovor s historikem odboje Janem Tesařem (*1933) mj. o připravovaném vydání vzpomínek partyzána Josefa Serinka Česká cikánská rapsodie:

Mluvil jste se stovkami partyzánů, v čem byl mimořádný Josef Serinek? Jako uprchlík z lágru v Letech měl odlišný osud…

Ano, utekl z „cikánského tábora“, který provozovaly protektorátní úřady podle zásady Ukážeme Němcům, že to umíme sami… sami dokážeme spravovat zemi… a taky si sami poradíme s „cikánským zlořádem“. V Birkenau pak Serinkovi nacisti zabili pět dětí i ženu.

Jeho černá tvář ho samozřejmě okamžitě identifikovala – že má být stíhán a dopraven na nejbližší četnickou stanici a potažmo do Birkenau. Ale zároveň ocituju faráře Říčana z Veselí: – Jeho černá tvář dodávala mu důvěryhodnosti. – Prostě věděli, že tohle je jistě uprchlík.

Že to nemůže být provokatér?

Ano. A za tím je naprosto jiný poměr k nacismu, ale vůbec k celému světu. Také toto patří k české tradici a Serinek o tom svědčí. Popisuje, jak ho všude štvali, když někdo viděl cikána, celá vesnice se shromáždila a hnala ho… A potom přijde na Vysočinu a je v úplně jiném světě. Setká se s dětmi, nejenže mu přinesou chleba, ale hned mu i stavějí chatrč. On utíká, potká místní, a ti mu říkají: – Ale prosím vás, co utíkáte, vždyť to jsou naše děti, copak vám by tu někdo ublížil?

Víte, já o tom nedovedu mluvit chladnokrevně, já jsem ty lidi poznal a je to můj nejsilnější zážitek z pátrání po památkách odboje. Ten svět je dnes mrtev, nepřežil Husáka – ale já ho ještě mohl zachytit, já je ještě poznal! Byli chudí, ale vzdělaní a hlavně přirozeně důstojní a šlechetní. Přišel jsem do vesnice, za podlahu měli tenkrát jen ušlapaný jíl a elektřinu jim zavedli až nedávno, jako odměnu za odboj. Chtěl jsem se vždy k vypravěčům nejdříve přiblížit, rozmlouváme o všem možném a tu praví jeden takový muž, jaký se podle současných představ má starat hlavně o materiální blaho rodiny: – Heleď, hochu, co ty tomu teda říkáš? Mně se ten komunistický režim vcelku líbí. Oni jsou často blázni, ale chtějí být spravedliví. Ale to mně vysvětli, to mně nejde do hlavy: proč oni nemají rádi Dostojevského? – Málokdo by dnes uvěřil, že ten příběh je skutečný…

Ta vesnice se jmenovala Samotín, kolonisti tam do hlubokých lesů přišli až na konci 17. století. Kolonizace byla vždy příležitostí k záchraně pro perzekvované, v tomto případě pro poslední východočeské, případně třebíčské husity. Serinek tento svět skvěle zachycuje a dokonce ho mimoděk i správně vysvětluje.

http://novyprostor.cz/clanky/422/setkani-s-cernym-partyzanem.html

Nad oficiálním programem slavností ke 400. výročí Bible kralické mnozí pozdvihovali obočí, přičemž nejčastější otázka zněla, zda Dáda přijede i s Júlijí. Kdyby bývali dorazili, zjistili by, že program se odehrává na pěti scénách, největší zájem byl o odborné výklady (např. na výklad tandemu Prudký + Roskovec o Poznámkách kralických se mnozí zájemci nevešli). K hlavní scéně pak proudily viditelně nejhustší zástupy ve 14.30, kdy v jejím programu stálo „slovo teologa Pavla Keřkovského“. Organizátoři ho sice ustřihli, kompletní text si ovšem přečtete uvnitř tohoto čísla.

K 30. 9. 2013 ukončilo o.s. Berkat fungování transparentního účtu č. 6804070001/5500 na podporu Anastasie Hagen (naposledy viz Pt 7). Organizátoři kampaně na její podporu děkují všem dárcům, díky nimž se sešlo víc, než bylo při podání žádosti o trvalý pobyt akutně třeba. Zbývající prostředky budou využity na podporu dalších žadatelů o azyl.

Ezediáš Pumlan hlásí: Ze zpráv, které jsem pochytil za poslední dny, vyplývá, že pražský magistrát chce povolit dalších 300 heren, rozšířil seznam míst, kde se nesmí pít alkohol, a zavádí tvrdší postihy za močení na ulici. Kdyby radši zkusili 300 nových veřejných toalet, rozšířili seznam míst, kde nesmějí být herny… a tak dále, a tak dále.