Už několikrát jsem si všiml, že v MF Dnes se aféra se obvykle publikuje koncem týdne a její skandální detaily se pak dávkují čtenáři po kouskách do dalších vydání příštího týdne. Znají to i televizní scénáristé: proč vystřílet prach informací a nápadů v jedné inscenaci, když z toho může být seriál. (Milan Šmíd, Louč 22. 6.)
„Když v poměrně pozdním věku jako literát přijdete o jazyk, tak je to rozsudek nejméně na doživotí, ale ještě spíš rozsudek smrti. Ale já to vzal pozitivně a začala mě zajímat analýza češtiny. A vedlo to k tomu, že jsem ocenil její filozofické kořeny.“ „Příklad?“ „My rozlišujeme dokončené a nedokončené věci, probíhající a poloprobíhající… Je to geniální dimenze a podle mě správná. Potvrzuje to vlastně celá současná filozofie. Třeba marxismus by těžko mohl vzniknout v češtině. Čeština není bivalentní, není černobílá.“ (Spisovatel Jiří Gruša v rozhovoru Kdo neskáče, neskáče. Nic víc, IHNED.cz 27. 5.)
„Většina občanů stávku podporovala, jelikož zdejší společnost není latentně bolševická, tedy každý chápe, že dnes stávkují oni, zítra třeba já a budu potřebovat společenskou podporu a pochopení, ne sobeckou, hysterickou či nepřející slinu u zištných úst,“ napsal o stávce norských bankovních úředníků Lukáš Kraus v textu Stávka proti normalizaci (Deník Referendum)
Nejvyšší soud zrušil rozsudek z r. 1973 nad básníkem Ivanem Jirousem a spol., odsouzenými komunistickou justicí za to, že v jedné pražské hospodě zpívali píseň proti Rusům a komunistům.
T.