Rozhovor s Alexejem Ženatým, jehož útěk z řad Sovětské armády v r. 1990 skončil až na evangelické faře, přineslo Českobratrské Horácko 1/05. V rozhovoru připomíná setkání s generálem Vorobjovem při odletu na Ruzyni, při němž ho jistila elitní jednotka zdejší armády, líčí peripetie s rušením ruského občanství a získáváním českého („z vyslanectví přišla odpověď, že nejdřív musím odpykat trest a pak mi mohou zrušit občanství. Říkal jsem si, mrtvola s českým občanstvím, to není dobré“), a vypráví, jak se ze svobodného Kuzevanova stal ženatý Ženatý.
Na reportáž o paní Pužové z Českých Budějovic, které hrozí soudní odebrání jejích devíti dětí (Respekt 9), reaguje vzpomínkou na sociální „polednici“ ze Sokolovska konce 80. let seniorka Lýdie Mamulová. Mentalitu někdejší sociální pracovnice lze nalézt v rozhodování mnoha úřadů a soudů, které „se chovají jako ochránci prostřednosti, pěstují v nás lidi, kterým bude jedno, čím žije a čím se trápí jejich soused“.
Takto velikonoční poselství papežova hlasu vyložil Václav Bělohradský: „…papež chtěl v neděli promluvit k zástupům na Svatopetrském náměstí, ale ztratil hlas a do mikrofónu jen zachrčel. Slzy v očích desítek tisíc lidí, obrovská očistná vlna kolektivního dojetí, která zasáhla i mě, pohana u televize v Praze, ukázaly, jak by měla církev mluvit v civilizaci posedlé ekonomickým růstem. Lidé pochopili smysl toho zachrčení, pochopili, o čem papež mluví. Uslyšeli konečně znovu hlas své církve. Nemohli jej přeslechnout. Papež mluvil o stáří, jemuž neunikneme, o naší lidské bezmoci, o potřebě solidarity se slabými, a slabým je teď i on, svatý otec, muž na stolci Petrově, který byl, jak známo, skála. Ale i skála je smrtelná. Bylo to krásné i archaické. Papežovo zachrčení jsme všichni pochopili stejně – i my pohané: ne růst Růstu, ale růst solidarity mezi lidmi, růst porozumění pro strukturu lidské existence, která začíná a končí, a člověk je užitečný – pracuje a konzumuje – jen část času, který mu byl vyměřen. Být solidární s lidským životem, nejen s produktivním věkem. Být solidární s poraženými. Prostě opak rovné daně, která privileguje jen vítěze, tak bych se odvážil shrnout papežovo velikonoční poselství. Největší filozofický motiv dvacátého století, rozvedený i v díle Jana Patočky, jednoho ze zakladatelů Charty 77, se obyčejně shrnuje formulí „konečnost jako otevřenost“. To znamená: smrtelnost nás nedělí od ostatních lidí, nevytrhuje nás z celku živých bytostí, ale naopak spojuje nás s nimi. Kolik slov jsme potřebovali my, zastánci této filozofie, abychom ji lidem trochu vysvětlili. Papežovi stačilo jen zachrčet a všichni jsme porozuměli. Záviděl jsem o těchto Velikonocích katolické církvi její hlas.“ (Papežův hlas, Právo 29. března)