Anna Šabatová se ohlíží za prvním rokem v Brně
Úřad veřejného ochránce práv si vydobyl vysokou prestiž, i když nemá výkonné pravomoci. Odborníci říkají, že v řadě případů stačí ke změně chování institucí jenom nález ombudsmana…
Ročně obdržíme asi osm tisíc stížností, jenom asi u osmi set z nich zahajujeme šetření. U dvou třetin z těchto osmi set pak najdeme nějaké pochybení a hned při prvním detekování problémů nám vyhoví čtyři pětiny institucí, což je vysoké číslo. Takže už ani nemusíme vydávat konečné stanovisko, protože hned při prvním popsání problémů uzná úřad, že udělal chybu, a řekne, že se naším stanoviskem bude řídit.
Jste pro absolutní rovnost lidí, jak vyplývá z vaší dizertační práce o instituci ombudsmana. Uvažujete v ní nad výrokem profesorky Boženy Komárkové o tom, zda jsou lidská práva jen dočasným fenoménem, nebo zůstanou trvalým statkem evropské civilizace. Po letech v disentu, Chartě a Českém helsinském výboru – znáte už na tuto otázku odpověď?
Ochrana lidských práv je v kontextu instituce něco trochu jiného, než když jsme za ně před rokem 1989 jako aktivisté bojovali. Pořád musíme mít na paměti, že se věci můžou zvrtnout. Že může převážit nepříznivá situace, kdy bude třeba daleko víc bojovat. Bez aktivity, bez přemýšlení a respektu k lidem může docházet k tomu, že nebudou dostatečně chráněna lidská práva. Napsala jsem to proto, abychom si stále uvědomovali, že lidská práva jsou důležitý statek. Že taky záleží na nás na všech, nejenom na ombudsmanovi, v jaké společnosti budeme žít.