Sčítání lidu v r. 2021 ukázalo, že dále mizí ochota deklarovat se jako příslušník organizované církve. Nemizí ovšem jen římští katolíci, čeští bratři (a sestry) nebo husité a husitky. Mizí i Češi a Češky: Loni kolonky etnicity či národnosti vyplnilo jen 68,4 % obyvatel, v roce 2011 to přitom bylo 74,7 % a v roce 2001 celých 98,3 %. Podle Filipa Pospíšila z Deníku N bychom se ovšem správně neměli ptát, kam zmizeli Češi, ale proč o sobě stále více lidí nechce uvádět, že jsou Češi. (Deník N 18. 1., Kam zmizelo 678 610 Čechů?)
Sport se s politikou nemá míchat?
V únoru 2014 se zimní hry konaly v ruském Soči. V jejich závěru pořadatelská země násilně anektovala ukrajinský poloostrov Krym. Čínské choutky na ostrovní stát Taiwan jsou pak dobře známé. Olympijskými hrami jako by si některé země přímo nabíjely zbraň.…
Olympiáda je apolitická v tom smyslu, že by se kvůli ní mělo přestat válčit, ne aby si jí váleční štváči mohli dělat image mírotvorců. Jenže je pro sportovce největší příležitostí, jak vstoupit do dějin. A to se neodmítá. (Adam El Chaar, Listy 1/2022, Emil Zátopek na oválu dějin)
V březnu 2020 skončily po 14 letech bohoslužby Desert v Brně. Připomínáme je aktuálním citátem z postního kázání Š. Hájka 2019:
…i když odmítneme půst nadirigovaný, přece ta možnost dobrovolného uskromnění je otevřena, je nabídnuta, a není ze zásady špatná. … Kdo několik dní nejí, uvědomuje si mnohem intenzivněji křehkost vlastního těla, zranitelnost vlastní existence – a pak, zpětně, pravděpodobně i větší odpovědnost za svěřený život.
Nutné to není. Nemusím pořád šlapat do louže, abych se přesvědčil, co je mokro v botách. Lze žít pokorně a odpovědně, aniž bych své tělo schválně potýral.
…co nám nejde a čeho stoprocentně nikdy není dost, to je odříkání a uskrovnění ve prospěch našich bližních, pro jejich potřeby, pro pomoc v jejich nouzi. Tady je pole působnosti obrovské, tady už nejde o to něco si dokazovat, ale o konkrétní pomoc člověku. Tak bychom dneska mohli půst chápat a také konat: umět se vzdát svého a dát bližnímu. Uskromnit se ve svých potřebách a dát někomu, kdo je na tom hůř. Čeho se vzdáme, abychom někomu pomohli? O to tu kráčí. Takhle můžeme zahlédnout i smysl období předvelikonočního, období postního: vždyť Pán Ježíš Kristus rozdal sám sebe! Tak nemůžeme my taky dávat? Aspoň něco, aspoň trochu? Omezit se ve prospěch druhých? Dobrovolná skromnost ať je účinnou pomocí konkrétním lidem.
(Štěpán Hájek, Postit se? Stojedenáctá bohoslužba Desert, 10. 3. 2019)