Hutně a chutně 1/2004

Číslo

O tom, že to podstatné zůstává „nevyslovené a nevyslovitelné“, i jak literární dílo parazituje na autorovi, hovořil Radim kropáč při příležitosti vydání knihy Lyonský omnibus s Petrem Pazderou Paynem (Právo 8. 12. 2003)

„Ateismus stojí na stejném břehu jako křesťanství, je také bojem proti modlám, proti laciné víře, proti hypermarketu pověr, na nichž naše společnost růstu Růstu funguje. Vidím v křesťanství, jak je Halík interpretuje a zosobňuje, jeden z kořenů evropské vzpurnosti, rebelantství, vzdoru proti tomu, co je uctíváno z příkazu Moci – ta je přece vždy modloslužebnická. – Ve stejné řadě jako Tomáš Halík, i když na protestantském chodníku, stojí jeden z největších křesťanů 20. století – Dietrich Bonhoeffer. Ten v boji o osvobození křesťanství od modloslužebnictví došel nejdále: ve jménu víry odmítl náboženství. Co je náboženství? Je to útěk z lidské situace ve světě, která je dána smrtelností a nejistotou. Poslové náboženství zaženou člověka do kouta zastrašujícím šepotem Umřeš a nevíš! a pak mu nabídnou úlevu, skok do víry v boha. Zastrašený člověk skočí – a ti poslové si zapíší jméno dalšího zákazníka na svůj seznam. – Sekularizace je pro Bonhoeffera věkem, v němž člověk ve svém smrtelném koutě vydrží a odpoví poslům: Vím, jsem smrtelný a nic nevím jistě, ale neuteču z mého tohoto světa do vašeho onoho světa. Takový člověk je ateista, protože se směje poslům náboženství, nechce věřit v náboženského boha, který je vždy jen modlou, k níž se upíná zastrašený člověk. Ateismus sekularizovaného věku otvírá prostor pro opravdovou víru, která začíná až za náboženstvím. Dokáže se křesťanství jednou rozejít s náboženstvím, zbavit se tohoto převleku našich úzkostí?“ napsal v recenzi knihy Tomáše Halíka Oslovit Zachea Václav Bělohradský (Salon Práva 11.12.2003)

„Pontifikát osudných rozporů“ nazval svou bilanci pětadvacetiletého papežského působení Jana Pavla II. Hans Küng: „Jeho ‚zahraniční politika‘e vyžaduje všude ve světě obrat, reformu, dialog. V příkrém rozporu k ní se nachází jeho ‚vnitřní politika‘e, která směřuje k obnově stavu před koncilem a k odmítání a odpírání vnitrocírkevního dialogu.“ (Getsemany č. 12/2003 nebo www.wirsind kirche.de/wsk/doku/d_25jahre/pdf/pontifikat_kueng.pdf)

Osobnost Karla Bartha připomněl Respekt 50. Autor J. Greš sice rezignoval na vystižení vlastních teologických důrazů, dobře je však ilustroval na dějinném zasazení teologa: „vyzýval k aktivnímu odporu vůči nacismu – ostře odmítal sílící antisemitismus – nepodepsal slib věrnosti Hitlerovi – byl vyhozen – zasazoval se o angažovanost vlasti na straně protihitlerovské koalice.“ Pěkná životní osnova pro všechny příští barthiány.

„Proč? – No přece právě proto!“ odpověděl Ezediáš Pumlan na dotaz, proč konat na Nový rok bohoslužby (dokonce s vysluhování Večeře Páně), když to nemá žádné opodstatnění v liturgických svátcích.