Hutně a chutně 10/2004

LtN 47 přinášejí rozhovor s ruským novinářem Andrejem Babickým. Líčí zde, jak ho na moskevském letišti nepustili do Beslanu, a o čem natáčel v Čečensku. Na otázku, jak se staví k pojmu „střet civilizací“, odpovídá: „Nejsem spokojen s tím, jak se dnes používá termín „střet civilizací“ či „konflikt křesťanského a muslimského světa“. Je to zejména mediální pojem, který se však dostává do myslí lidí. V mysli obyčejného křesťana nebo muslima pak figuruje o tom druhém představa něčeho absolutně cizího, rozdílného. Nastupuje strach z neznámého, který zavírá dveře. Přitom jsme v podstatě všichni stejní: pláčeme, milujeme, každý touží po normálním spokojeném životě. V srdcích a před Bohem jsme si všichni rovni. Ten konflikt se odehrává v lidských myslích.“

 Rozhovor s francouzským historikem Alainem Soubigou přinesly LN (Orientace 10. 11.). Trpělivě v něm čelí současným českým klišé: LN (P. Zídek): Které Masarykovo dílo považujete dnes za nejaktuálnější? – Mnohé Masarykovy knihy mají dnes přirozeně již jen historickou hodnotu. Na druhou stranu třeba Masarykova Nová Evropa z r. 1920 … je stále důležitá … Masaryk ji psal na konci světové války, aby vysvětlil Spojencům, že zdánlivě bezesmyslný konflikt nějaký smysl měl. Tím byl podle Masaryka boj mezi teokracií a demokracií. LN: Není to poněkud svévolná interpretace, ostatně podobně jako další Masarykovy teorie? – Možná, v té knize jsou ale řečeny mnohé další důležité věci. Například že každý národ, velký či malý, má svoji důstojnost. Nebo zásada, že vlády si nemohou dělat se svými obyvateli, co chtějí, a dokonce, že státy jsou spoluodpovědné i za své sousedy. To je velký zlom v teorii o suverénních státech a velmi moderní přístup. Díky této myšlence může být dnes Miloševic souzen mezinárodním tribunálem. … Do zajímavých souvislostí uvádí Sebevraždu: … je skutečně velká a objevná práce své doby, velmi moderní zejména prací se statistickými údaji. O sedmnáct let později vydal francouzský sociolog Émile Durkheim spis téhož jména, v němž je z Masaryka velké množství nepřiznaných výpůjček (…zřejmě předpokládal, že v době francouzsko‑německého nepřátelství nebude nikdo číst německy psanou práci). Rozhovor vyšel při příležitosti vydání jeho knihy o Masarykovi v nakladatelství Paseka.

„Tématem revoluce nebyly kvality budoucích režimů, ale vstup do svobody. To, co většina z nás chtěla tvořit, se více podobalo uměleckému dílu než politické realitě. Uměleckému dílu dramatickému, kdy na osvětlené scéně probíhá akce mezi charaktery. Skupina Lucie byla patetická ve svém ‚Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně.‘ V současné době ale zažívá renesanci mazlivý a nezávazný konsolidační popěvek ‚Kam jsme došli, kdo to ví, kdopak nám to odpoví…‘“ (Jan Šícha v LtN 47/04)

Ezediáš Pumlan si zas v rámci oslav sametového převratu připomíná rapující Berany: „Kdejaký rozumbrada ohlíží se dozadu/jako by hrnce masa byly ideál…/Stejně jsme nad nima sedali o hladu/Co kdyby se dneska radši ptal/– Na co?/Kudy kam a kudy dál? Nestarej se, Pána chval! Vzpomeň jen, že cestou Oheň plál.“