Milena Bartlová (viz např. Protestant 7/2013) patří k badatelům, kteří intenzivně zkoumají evropské středověké umění, a již více než jednu dekádu se zvláštním zřetelem k české reformaci. Mimo jiné je spoluautorkou representativního díla „Umění české reformace, 1380–1620,“ (Praha, Academia, 2010). V nejnovější publikaci „Pravda zvítězila“ představuje umírněnou větev husitství, která kreativně zasáhla do české kultury a obohatila ji významnými a pozoruhodnými díly.
Kontinuita s obdobím krásného slohu
Na pozvání panovníků v době Karlově a Václavově umělci přicházeli do Čech a zakládali zde umělecké dílny, popř. se po tovaryšských letech v cizině navraceli domů, protože zde nalezli vhodné podmínky pro tvorbu. A to i v době husitské, i v době dvojího lidu po vydání Kompaktát a pak po uzavření náboženského Kutnohorského smíru (1485).
Autorka vysvětluje motivy obrazoborectví radikálních husitů. Nebagatelizuje odpor k určitému druhu obrazů a ukazuje na ohraničenou působnost husitských radikálů. Bohatě dokládá kreativnost těch, kteří v husitské době byli inspirováni učením „husitismu“ a v jeho duchu vytvářeli kvalitní díla vizuální kultury. Připomíná, že v období „kompromisu, soužití a neshody“ vznikla díla na husitské i katolické straně. Několikrát připomíná rekatolizaci po roce 1620. Podle jejího odborného odhadu zničila, přemalovala nebo odstranila (výjimečně i přejala) stejně nebo více objektů kališnické vizuální kultury než radikální husité dvě století předtím.
Autorka sleduje výtvarné projevy husitismu, který má své duchovní kořeny v 80. letech 14. století. Dle autorky za vývojové vyústění husitismu lze považovat Českou konfesi (1575). Specifický výtvarný jazyk husitských umělců navazoval na evropský „krásný sloh“, který se v době panování krále Václava rozvinul v Praze takovým způsobem, že české umění stálo na špičce vývoje v Evropě a umělecké dílny exportovaly díla do českých i zahraničních zemí Evropy. Petřínská opuka skýtala materiálu více než dost. Nečekali bychom, že vizuální umění setrvá na vysoké úrovni i na přelomu 30. let a bude se projevovat až do 90. let 15. století. Svědčí o tom např. týnská kalvárie a sochy Bolestného Krista ve vícerém provedení. V dvou případech byly určeny pro sekulární prostor: Jedna měla dohlížet na soudní procedury na staroměstské a druhý na novoměstské radnici. Oba dva objekty prokazují vysokou uměleckou úroveň i schopnost ztvárnit podstatné konfesní rysy husitismu – vládu zákona Kristova. Podobným způsobem vyjadřuje toto základní učení též třetí zachovaný radniční Bolestný Kristus v Kutné Hoře. Podobně je tomu i s dalšími díly, např. v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře žehná kalichu chudý Kristus v prostém šedohnědém oděvu.
Autorka dokládá, že v některých městech českého království si určité výtvarné dílny udržely kontinuitu a zakázky i v době husitství. Někteří umělci setrvali v Praze, někteří přesídlili do Jihlavy, Znojma, Vratislavi či na Zikmundův Budín, a někteří naopak do Prahy přišli hledat živobytí. Potulní umělci zas např. doputovali na zámek v Tovačově, kde vytvořili medailon Elišky z Melic ve stylu italské renesance. Jiní vyzdobili králi Jiřímu z Poděbrad kapli rodového hradu výjevy z bible (David zabíjí lva, David bojuje s Goliášem) nebo ozdobili jeho modlitební knihu Pannou Marií sluncem oděnou, tedy symbolem nebeské církve. Jiní vytvořili Ecce homo pro kostel v Kostelci nad Labem, Českou novozákonní dějepravu, kamnové kachle s anděly adorujícími kalich, a mnohá další díla vizuální kultury.
Předznamenání: Zákon Kristův
Ústřední Husovu teologickou kategorii – zákon Kristův – autorka předřazuje celému svému dílu. Nabízí výseč z ilustrace v Jenském kodexu (první desetiletí 16. století), v níž biskup váží přikázání Kristovo (kalich) a přikázání papežovo, a shledává papežovo přikázání lehčím. Autorka v poznámce připomíná, že k ilustraci je připojen nápis: Pravda přemáhá lež. Setkáme se s nejstarším vyobrazením Jana Husa, které se dochovalo v tzv. Martinické bibli, která vznikla po roce 1430. Ilustrace se nalézá v iniciále písmena I na samém počátku knihy Genesis. Na místě, kde byl zobrazován Kristus, lze spatřit upalování Mistra Jana Husa. Naznačuje se tak, že Husův příběh má boží podporu. V Husově příběhu se odehrává svědectví pravdě, která zde byla od počátku, byla u Boha.
Autorka nám předkládá 126 vizuálních objektů a zmiňuje ještě mnohé další, které se nedochovaly, byly zničeny (např. královéhradecká kašna ve formě kalicha, se sochou svatého Jiří a poraženého draka, zničená r. 1782 – tedy těsně po vydání tolerančního patentu). Ukazuje na posun v chápání funkce obrazů, který přišel s husitstvím. Matěj z Janova navazuje na biblickou kritiku těch vizuálních objektů, které zpodobují bohy či boha. Odmítá myšlenku, že by obrazem byl zpřítomňován Bůh a že by díky němu docházelo k vertikálnímu propojení s Bohem, napojení na nebeskou komunikaci. Přítomnost Kristova pro něj souvisela s eucharistií, proto Janov usiloval o častější vysluhování. S husitstvím se dostává ke slovu již od církevních otců připomínaná didaktická funkce obrazů, a zvýrazňuje se memorativní a dogmatická funkce. Kdežto krásný-estetický rozměr obrazu je naopak některými teology viděn jako záležitost sporná, která může odvádět od pravého poslání.
Vizuální objekt může prokazovat svou funkčnost i mimo posvátný prostor chrámu. Tak se před učením (tj. zákonem) Bolestného Krista děje soudní jednání. Teologická zvěst Krista žehnajícího eucharistii, popř. Krista prostě oblečeného je srozumitelná bez dalších komentářů.
Husitství jako kultura
Autorka svým dílem dokazuje, že husitismus vytvořil kulturu, tedy „ucelenou strukturu, projevující se především v životním stylu, podmíněném respektováním určitého souboru norem, založených na zřetelné hodnotové stupnici a závazných vzorech chování,“ jak ji definuje citovaný profesor Petr Čornej. Výtvarné umění se tak stává pro dnešního multikulturního člověka jedním z důležitých pramenů pro poznání kultury husitismu a jeho následovníků. Zde bych se odvážil jít dál než autorka, a řekl bych, že v království dvojího lidu se rozvíjela kultura kompromisní tolerance a dosud nevídaného respektu – navzdory královské nepřízni. Právě pánové projevili toleranci vůči Jednotě bratrské a Židům. Basilejský koncil vůči židovské menšině obnovil všechna diskriminační nařízení z roku 1215. Když páni kališníci zvali židovské obyvatelstvo z městských ghett na svá panství, koncilní nařízení nerespektovali. Proto konečným horizontem husitismu nemusí být Česká konfese, jak tvrdí autorka, ale dílo formulované reformovanými mysliteli, ovlivněnými Teodorem Bezou – Rudolfův majestát (1609), popř. Česká konfederace 1619, nebo i Všenáprava J. A. Komenského. Ten v „Historii o těžkých protivenstvích církve“ vzpomíná na kořeny husitské kultury respektu a tolerance a odkazuje v této souvislosti na Husův traktát z roku 1410 „Proč je důležité číst kacířské knihy“. Tolerance se skutečně rodí v Husově době a on sám ji v česky psaných dílech také připomíná, zejména v těch, která sepsal ve vyhnanství od roku 1412–1414. Husovy latinské traktáty zapůsobily později – zejména na Luthera a další reformátory. Díky česky psaným textům se pochopení zákona Kristova rozšířilo mimo univerzitní prostředí. Jako argument se ozve i z protestního dopisu 452 českých, moravských a slezských pánů z podzimu 1415. Ten zmiňuje pravdivé vyučování Jana Husa podle zákona Kristova.
Sluší se podotknout, že autorka nedoceňuje dogmatickou a homiletickou úlohu latinských nápisů v kapli Betlémské kaple. Zřejmě se smíme přiklonit k názoru samotného Husa, který v českém traktátu „O šesti bludech“ připomíná teologickou a pedagogickou důležitost latinsky napsaných textů na stěnách kaple – latinské verze traktátu „O šesti bludech“. Dle Františka Šmahela byly texty používány jako homiletická pomůcka pro studenty. Nalezli zde argumenty, které mohli využít jako ilustrace do svých kázání. Šlo o biblické citáty a výroky církevních otců, kteří souznívali s biblickým zákonem Kristovým. Napsat na zeď kaple texty latinsky, řečí prostým lidem nesrozumitelnou, nemuselo vyjadřovat nadřazenost univerzitních autorit v církvi, jak tvrdí autorka. Šlo o hermeneutickou pomůcku, nikoli o demonstraci nadřazenosti. Navíc byly na stěnách i české liturgické nápisy, a jak vzpomíná Hus v kostnickém vězení, byl tam zřejmě i jeden obraz Krista. Autorka má samozřejmě pravdu, že dnešní výzdoba se svými reprodukcemi výjevů z Jenského kodexu neodpovídá středověké realitě. Autorka nabízí zajímavý vhled do výzdoby Betlémské kaple z doby pozdější, jak je vykreslena v graduálu Písně chval božských z roku 1587 (obr. 75).
Badatelka o vizuální kultuře husitismu konstatuje: Pravda zvítězila. Nemíní tím pravdu v Husově slova smyslu. Pro něj byl pravdou Kristus – ten vítězí, vede, vyučuje a spasí. Badatelka tím míní, že husitismus se prosadil a vydal své vizuální plody. Navazuje tak na mínění odborníků jako je Kateřina Horníčková, kteří překonali donedávna rozšířené přesvědčení, že husitství pouze umění ničilo a bylo umělecky impotentní. Díla vyrůstající z husitismu jsou pozoruhodná i pro multikulturního člověka dneška. Pro něj také svou knihu autorka napsala. Jemu uzpůsobila způsob vyprávění – aby pochopil alespoň částečně smysl této epochy, která se může stát v něčem inspirací pro dnešek. Proto je práce napsána velmi čtivým způsobem.
Milena Bartlová, Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství, 1380–1490
359 stran a 126 komentovaných děl vizuálního umění.
Praha, Academia 2015